Čís. 6718.

Pokud dlužno v ujednání stran před válkou spatřovati předběžnou smlouvu o prodeji nemovitosti, jež pozbyla platnosti znehodnocením měny.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1927, R I 966/26.)
Ujednáním ze dne 1. října 1913 zavázali se žalující manželé, že prodají žalovanému domek za 2.000 KČ, jakmile uživatelé domku (výměnkáři) se buď užívání domku trvale vzdají nebo ten neb onen z nich zemře. žalobou, o niž tu jde, domáhali se žalobci na žalovaném, by bylo uznáno právem, že ujednání ze dne 1. října 1913 pozbylo platnosti, že žalovanému nepřísluší vůči žalobcům nárok na uzavření uvedené kupní smlouvy, a že jest povinen to uznati. K odůvodnění nutnosti tohoto zjištění udali, že je žalovaný žádá o splnění udanlivého závazku z oné předchozí úmluvy a že pokud toto právo žalované strany jest sporné — jest znemožněno straně žalující, by s nemovitostí, o niž jde, volně disponovala, aniž by se vydala nebezpečí platiti případnou náhradu škody. Právo žalované strany popírali z toho důvodu, že od roku 1913 se hospodářské poměry tak podstatně změnily, že nemůže na nich býti žádáno, by nyní nemovitost tu prodali za 2.000 Kč, jak žalovaný žádá. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Stěžovatel neprávem zastává názor, že lze ze smlouvy, kterou strany uzavřely dne 1. října 1913, dovoditi, že ujednaly hotovou koupi ohledně domku již tehdy s odkládací podmínkou, že smlouva měla nabýti platnosti, jakmile výměnkáři, manželé František a Marie K-ovi vzdají se — Cis. 6718 —
122
užívání domku, nebo zemřou. Vyvrací to skutečnost, že se strany dohodly uzavříti smlouvu předběžnou, že ji výslovně také jako takovou označily a tedy neuzavřely a uzavříti nehodlaly smlouvou pevnou s odkládací podmínkou, jakou stěžovatel se snaží sestrojiti. Není proto také třeba obírati se otázkou, co by bylo právem, kdyby bylo došlo ke konečné kupní smlouvě jíž 1. října 1913 a jakého významu měla by odkládací podmínka. Nepřípadnou je také další námitka stěžovatelova, že odvolací soud prý mylně shledal v znehodnocené měně změnu podmínek, za kterých došlo k předběžné úmluvě (pactum de contrahendo). Dle názoru stěžovatele bylo účelem úmluvy, zajistiti mu pro každý případ koupi sporné nemovitosti, jakmile výměnkáři zemrou. Plyne to prý z toho, že tvořil domek č. p. 5 b) nerozlučnou součástku usedlosti č. p. 5., do níž je vklíněn a kterou žalovaný se svou manželkou v roce 1913 od žalobců koupil. Nebyl prý ohledně něho proveden převod vlastnictví jen proto, poněvadž domek ten byl obýván výměnkáři a žalobci je chtěli ušetřiti pocitu, že nebydlí ve svém. Tento účel předběžné smlouvy trvá nezměněn prý dále, může ho být i při změněných poměrech dosaženo a není proto příčiny prohlasiti úmluvu po rozumu §u 936 obč. zák. neplatnou. Leč stěžovatel zaměňuje účel prozatímní úmluvy s důvodem, který pohnul strany k úmluvě. Lze připustiti, že žalobci chtěli zajistiti žalovanému koupi sporné nemovitosti, jakmile výměnkáři zemrou, když prodali usedlost č. p. 5, že se úmysl žalobců skutečně nesl k tomu, aby domek č. p. 5 b) připadl opětně k prodané usedlosti čp. 5 a že z toho důvodu uzavřeli předběžnou smlouvu. Avšak účelem této smlouvy bylo zcizení sporné nemovitosti, pokud se týče úplatné nabývání její, vyměniti tedy úměrná plnění. Jestli tedy vskutku po 1. říjnu 1913 nastala taková změna poměrů, takový pokles hodnoty měny, že nemovitost, o niž tu jde, má nyní hodnotu nejméně 20 000 Kč, a žalobci měli by postoupiti tuto nemovitost za cenu 2.000 Kč, byl by ovšem zmařen účel budoucí trhové smlouvy. Nešlo by již o smlouvu trhovou, o výměnu úměrného plnění, když to, čeho se žalobcům dostane, přestane býti vůbec úměrnou úplatou. Prvý soud neobíral se otázkou, jakou hodnotu má sporná nemovitost; zůstalo proto řízení kusým a správně nařídil odvolací soud po rozumu §u 496 c. ř. s., zrušiv napadený rozsudek prvého soudu, by provedl nabízené důkazy znalci o nynější ceně nemovitosti a by pak o věci znovu rozhodl. Poukaz na zákonné předpisy kladoucí staré rakouské koruny na roveň korunám Československým, nemá proto významu pro tento spor, poněvadž, jak již odvolací soud správně zdůraznil, nejde o peněžitou pohledávku, splatnou ve staré měně. Námitka, že kupní cena za sporný domek musila býti již dnem 1. října 1913 dohodnuta, měla-li smlouva pro obě strany býti závaznou, že tedy nelze určití kupní cenu teprve nyní, nýbrž dlužno vycházeti z dohody v tomto směru učiněné, měla by význam, kdyby byl odvolací soud vyslovil to, co stěžovatel v rozporu se spisy tvrdí, že jest stěžovatelův nárok na uzavření konečné trhové smlouvy po právu, že však musí zaplatiti její dnešní cenu. Tomu tak není. Jde v tomto sporu pouze o to, zda jsou žalobci povinni uzavříti se stěžovatelem smlouvu trhovou na základě podmínek, jež byly ujednány v předběžné smlouvě, a nikoliv o to, jakou cenu má stěžovatel za nemovitost zaplatiti.

Citace:

Čís. 6718. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 149-150.