Čís. 6902.

Pozemková reforma.
Státní pozemkový úřad nemůže odvolati výpověď ze zabraného majetku konkludentními činy svých orgánů; rozhoduje pouze písemné vyřízení.
I kdyby výpověď byla dána vzhledem k předchozí dohodě neprávem, jest účinnou, vešla-li v právní moc; onu okolnost bylo namítati proti výpovědi samé, nikoliv teprve proti exekuci vyklizením ze zabraného majetku.
(Rozh. ze dne 15. března 1927, R II 77/27.)
Soud prvé stolice zamítl návrh majitele zabraného velkostatku, by exekuce vyklizením zabraného majetku byla prohlášena nepřípustnou. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel zakládá svůj odpor proti povolené exekuci ve stížnosti na krajský soud, na kterou se v dovolací stížnosti odvolává, na to, že prý Státní pozemkový úřad konkludentními činy odvolal výpovědi, tvořící exekuční titul. Stěžovatel je tu na zásadním omylu, domnívaje se, že úřad tak jako soukromá strana může jednati i konkludentními činy. Pravda sice, že úřad a tudíž i Státní pozemkový úřad, uzavíraje smlouvy, má postavení strany, ale proto přece nepřestal co do způsobu svého jednání býti úřadem, a může prohlášení svá platně činiti i tu jen tak, jak to povaha jeho úřadu vyžaduje a dopouští a jak to na všeobecných normách pro úřední emanace a ve zvláštních předpokladech pro ten který úřad daných stanoveno jest. Neboť i tehdy, když úřad činí nějaký smluvní návrh nebo smluvní návrh druhé strany přijímá, jest tento jeho disposiční akt jeho usnesením nebo rozhodnutím a musí i toto usnesení neb rozhodnutí vydáno býti tak, jak to dle uvedených norem a vnitřního — Čís. 6902 —
487
zařízení úřadu náleží. Předchozí jednání úředních Orgánů spadají jen pod pojem vyjednávání, jaká ani při soukromých stranách nejsou závazná. Lze se domysleti, kam by to vedlo, kdyby stanovisko stěžovatelovo mělo uznáno být i za správné. Nemůže se žádná ve věci súčastněná strana nikdy na to odvolávati, co šetření konající úředník za projednávání věci prohlásil, neboť není to závazným, ani kdyby byl se vší určitostí učinil slib, že disposice schválena bude nebo že bude učiněno opatření to neb ono, nýbrž vždy sluší vyčkati, až jak vyřízení písemní, které teprv představuje usnesení, rozhodnutí neb opatření úřadu, dopadne, a jen toto platí, byť bylo ve zjevném rozporu s dřívějším prohlášením úředníka konavšího šetření. Neprávem tedy se odvolává stěžovatel na jakési domnělé konkludentní činy Státního pozemkového úřadu, záležející v jednání jednotlivých orgánů úřadu toho. Zejména dlužno také vytknouti, že ačkoli stále mluví ve stížnosti o jakési dohodě ze dne 28. února 1923, přece nejen že netvrdí, že o ní existuje řádný písemní akt vížící i Státní pozemkový úřad, nýbrž ani neudává přesný její obsah, takže tento je úplně v mlhách, nehledíc ani k tomu, že ani neudává, kde a mezi kým se ta tvrzená dohoda státi měla, kdo jednal za Státní pozemkový úřad a kdo za stěžovatele. Jinak však mluví jen o konkludentních činech, záležejících »ve vyjednávání« s ním a následovavších výpovědích exekuční titul tvořících. Ale i kdyby udánlivá dohoda byla řádným usnesením neb rozhodnutím Státního pozemkového úřadu jej vížícírn a měla takový obsah, že by rušila zcela nebo z části dřívější opatření Státního pozemkového úřadu, neměla by pro otázku, zda výpovědi tvořící v projednávaném případě exekuční titul, byly jí dotčeny, žádného významu, neboť ona výpověděm těm předcházela a nemohla se jich tedy dotýkati, nýbrž naopak výpovědi ty jako pozdější úkon mohly se dotýkati dohody. Dohoda prý stala se dne 28. února 1923, ale výpovědi datují ze dne 13. března 1925 a 11. května 1925, a pakli by byla i na krásně ta která výpověď dohodu — předpokládaje její závaznost pro Státní pozemkový úřad — mařila, měl se stěžovatel hájiti proti výpovědi a nikoli nechati ji vejíti v právní moc a nyní věc převraceti na ruby, ba přímo stavěti ji na hlavu a odporovati výpovědi s odvoláváním se na úkony jí předcházející, jež naopak právě jí změny doznaly, pokud by s ní byly bývaly v odporu. On arci praví, že z důvodu dřívějšího jednání nebral výpověď vážně, ale to právě byla jeho chyba, neboť měl ji bráti vážně a brániti se proti ní. Kdo nebere vážně žalobu a dá se kontumacovati, musí tuto nevážnost vůči úřední obsílce odpykati. A tak to je i se stěžovatelem, kdyby na krásně vše pravda bylo, jak on líčí, a kdyby všecky jeho úsudky a závěry, jež z toho činí, byly správny, ačkoli nejsou, takže by pravdu měl, když tvrdí, že mu výpověďmi bylo ukřivděno. Jestli stěžovatel ve své stížnosti shrnuje: 1. že Státní pozemkový úřad věděl tak dobře, jako on, že v důsledku dohody z února 1923 nebyl oprávněn dávati mu výpověď roku 1925, 2. že když Státní pozemkový úřad po výpovědi nastoupil cestu smluvního vyjednávání, byl by stěžovatele musil upozorniti, že zaujímá stanovisko, že výpověď nepovažuje za odvolanou, jak stěžovatel to činil, nýbrž že obživne, bude působiti dále, když vyjednávání zůstane bez výsledku, 3. že by se věc — Čís. 6903 —
488
měla jinak jen tehdy, kdyby Státní pozemkový úřad nebyl sám k vyjednávání dal podnět, na př. kdyby byl na základě výpovědi žádal vyklizení a stěžovatel dělal obtíže, takže by třeba bylo vyjednávání, tedy je bezpodstatnost všech těchto vývodů patrna, neboť ad 1. i kdyby Státní pozemkový úřad nebyl býval oprávněn dáti mu výpověď, tedy přece právoplatná výpověď tvoří právo, i když byla dána neprávem a mohla býti v cestě stížnosti zvržena, tvoříť právo to zrovna tak, jako rozsudek pro zmeškání vydaný na bezdůvodnou žalobu, který žalovaný mohl zameziti, ale lehkomyslným promeškáním roku nezamezil, ad 2. rozumí se vždy samo sebou, že když vyjednávání o novou úpravu záležitosti nepovede k cíli, zůstane v platnosti úprava posavadní, neboť jinak by to mohlo býti jen tehdy, kdyby se stará úprava záležitosti souhlasně zrušila výslovně bez ohledu na výsledek nového jednání, ad 3. vyšel-li Státní pozemkový úřad stěžovateli vstříc, že byl ochoten učiniti mu ústupky ze svých práv nabytých právoplatnou výpovědí, tedy když jednání se rozbilo а k ústupkům nedošlo, nemůže to stěžovatel vykládati na úkor Státního pozemkového úřadu a jeho práv, v nichž se přece ničeho nezměnilo.

Citace:

Čís. 6902. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 512-514.