Čís. 7212.

Členům společnosti podle § 1175 a násl. obč. zák. nelze upříti právo, by jim z výtěžku dosud docíleného byla dána splátka na jejich podíl, když jest jisto, že tohoto výtěžku nebude pro další likvidaci třeba, a nelze je odkazovati na to, až společenské jmění bude úplně zpeněženo, nemůže-li dalším prováděním likvidace na dosavadním výsledku v neprospěch společnosti býti nic změněno.
(Rozh. ze dne 11. července 1927, Rv I 1591/,26.)
Žalobci Eliška, Petr a Pavel P-ovi provozovali jménem vlastním a jako přihlásivší se dědicové Markéty P-ové společně se žalovaným a Hedvikou B-ovou čistírnu odpadků až do 30. června 1925. Žalobci, žalovaný a Hedvika B-ová dohromady se súčastnili třetinou na společenském podnikání. Žalovanému byl svěřen provoz podniku. Žalobu o zaplacení 38538 Kč 33 h procesní soud prvé stolice pro tentokráte zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Žalovaného jest považovati v poměru k žalobcům za splnomocněnce (§ 1190 obč. zák.). Jako takový jest povinen předložití závěrečné vyúčtování o společném základním jmění a o příjmech a vydáních k tomu patřících a všechny z obchodu vzešlé užitky zmocnitelům (žalobcům) podle poměru jejich podílů přenechati (§§ 1198, 1199, 1009 obč. zák.). Podle vlastního sdělení nekoupil žalovaný následkem rozvázání společného podnikání v posledních měsících první polovice roku 1925 žádné nové materialie, urychlil prodeje dohotoveného materiálu, likvidoval v běhu jsoucí obchody, uložil došlé peníze na úrok, předložil žalobcům Čís. 7212 —
1169
18. správně 19. srpna 1925 vyúčtování a bilanci. Dle tohoto vyúčtování a bilance pozůstával společný majetek dne 19. srpna 1925 jedině z hotových peněz a ze čtyř vkladů v úvěrním ústavu úhrnem 122533 Kč 06 h. Žalovaný se zdráhá zaplatiti žalobcům podíl 40844 Kč 35 h a složil dne 16. října 1925 u soudu pro likvidační podstatu společného obchodního podniku vkladní knížku spořitelního a záloženského spolku pro Poříčí číslo 5167, znějící na jméno: »Čistírna odpadků František Sch.« na 115614 Kč 99 h. Žalovaný uvedl jako důvod, proč se zdráhá vyplatiti žalobcům podíl 40844 Kč 35 h, tyto okolnosti, které byly uznány prvním soudem za závažné a za důvody pro zamítnutí žaloby pro tentokráte: 1. Nemožnost přesného zjištění podílu připadajícího žalobcům. 2. Že tu jsou nemovitosti nacházející se ve spoluvlastnictví žalobců a žalovaného. 3. Neuznání vyúčtování z 19. srpna 1925, předloženého žalovaným, se strany žalobců. 4. Neuznání práva žalovaného na zrušení společnosti a likvidaci společného podnikání. 5. Bydliště žalobce Petra P-а v cizině a jeho nemajetnost. 6. Zahájení sporu žalobců proti žalovaným o placení 61136 Kč 35 h jako podílu na zisku z provozování obchodu čistírny v létech 1920, 1921. 7. Že nebyl dosud dědicům odevzdán podíl připadající na pozůstalost Markéty P-ové. Žádná z těchto okolností nemůže podle názoru odvolacího soudu ospravedlniti zadržování výplaty zažalovaných peněz žalobcům, ad 1. Jest nesporno, že podíl žalobců na společném podnikání činí jednu třetinu. Přísluší tudíž nepopiratelně žalobcům nárok na vyplacení jedné třetiny, jak zisku, tak i jistiny, ad 2. Stranami nebylo tvrzeno, že nemovitosti jsoucí ve spoluvlastnictví žalobců a žalovaného výslovně byly určeny k provozování společného obchodu a že tudíž činí hlavní jmění (kapitál) společnosti. Nemůže býti na závadu výplaty podílu příslušejícího žalobcům na společném podniku skutečnost, že kromě společenství, týkajícího se Čistírny odpadků, jest tu ještě společenství vlastnictví k nemovitostem. Nemovitosti ve spoluvlastnictví stran nebyly vneseny do společného podniku podle odhadu v penězích (§§ 1182, 1183 obč. zák.). ad 3. Žalobci nežádají nic více, než jim patřící podíl na penízi, vyplývajícím z vyúčtování předloženého žalovaným. Strany se shodují v tom, že z likvidace společného majetku jest pohotově k rozdělení 122533 Kč 06 h. Nemůže tudíž činěno býti závislým zaplacení podílu, připadajícího žalobcům, na výslovném uznání vnitřní správnosti vyúčtování z 19. srpna 1925 žalobci, ad 4. Právě tak nelze míti za to, že žalobci výslovně uznali právo žalovaného na rozvázání společnosti a likvidaci společenského majetku jako podmínku žalobního nároku. Dle udání žalovaného vypověděl on a Hedvika B-ová společenskou smlouvu koncem června 1925 a provedl žalovaný jako obchodvedoucí člen skutečně likvidaci společenského majetku, aniž by žalobci při tom nějak zakročili. Požadavek žalobců na vyplacení jim náležejícího podílu z likvidační podstaty jest nepochybně pojímati jako svolení k likvidaci a nemůže jich požadavek ještě býti činěn závislým na výslovném uznání práva žalovaného na likvidaci se strany žalobců, ad 5. Z této okolnosti nelze seznati důvod pro zadržování výplaty, ad 6. Tento ještě neukončený spor týká
Civilní rozhodnutí IX. 74 — Čís. 7212 —
1170
se hospodaření v létech 1920 a 1921 a složení účtů, jakož i vyplacení podílu na zisku žalobcům. Nelze seznati, proč tento spor má býti proti žalobcům důvodem k odkladu vyplacení podílu na zisku a na realisovaném jmění, totiž k nesporné sumě 122533 Kč 06 h, jíž bylo docíleno v roce 1925. ad 7. Když vedle Elišky, Petra a Pavla P-ových vystoupila také ještě pozůstalost po Markétě P-ové jako žalobce, nebylo potřebí dřívějšího odevzdání pozůstalosti přihlásivším se dědicům. Jediné, dle názoru odvolacího soudu na váhu padající okolnosti, že není na jisto postaveno, které daně z podnikání budou k placení, učinili žalovaný a žalobci zadost tím, že žalovaný zatím pouze s 115614 Kč 99 h naložil jako s likvidační massou a zbytek (122533 Kč — 115614 Kč 99 h = 6918 Kč 07 h) zadržel jako dostačující fond k zapravení daní a žalobci tentokráte také požadují pouze třetinu ze 115614 Kč 99 h.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, uplatňující dovolací důvody č. 2, 3 a 4 § 503 cřs., není opodstatněno. Pro veřejné obchodní společnosti ustanovuje čl. 141 obch. zák. výslovně, že, jsou-li tu peníze postradatelné, jsou společníci již za likvidace oprávněni žádati za jejich rozdělení, a že jest jen zádrže ti částky, potřebné na úhradu dluhů společnosti, které teprve později dospějí, a na úhradu nároků, které příslušejí jednotlivým společníkům při vypořádání. Při výdělečných společnostech podle práva občanského odkazuje § 1215 obč. zák. co do rozdělení společenského jmění jednak na předpisy §§ 1205 až 1214 obč. zák., které zde však nepřicházejí v úvahu, jednak na předpisy o rozdělení společné věci (§§ 841 a násl. obč. zák.), podle nichž se rozdělení provede buď podle dohody podílníků nebo, nedohodnou-li se, na základě soudního výroku buď fysickým rozdělením společné věci nebo dražbou a rozdělením výtěžku. V těchto předpisech ovšem není ustanovení, obdobného čl. 141 obch. zák., avšak z povahy věci, ježto společníci jsou spoluvlastníky společenského jmění, plyne, že jim nelze upříti právo požadovati, by jim z výtěžku dosud docíleného byla dána splátka na jejich podíl, když jest jisto, že tohoto výtěžku nebude pro další likvidaci třeba, a že je nelze odkazovati na to, až společenské jmění bude úplně zpeněženo, když dalším prováděním likvidace nemůže na dosavadním výsledku v neprospěch společnosti nic býti změněno. Žalovaný připouští, že jmění společnosti až na nemovitosti, strojní zařízení a nástroje, jest zpeněženo, že běžné obchody jsou ukončeny, a že jest tu výtěžek 122533 Kč 06 h. Že jsou tu ještě dluhy, které by společnost byla povinna platiti, žalovaný ani netvrdí, až na to, že není dosud jisto, kolik bude platiti daní ze společenského podniku. Co se však těchto týče, poukazuje odvolací soud právem k tomu, že žalovaný zadržel 6918 Kč 07 h jako dostačující fond na zapravení daní, a že žalobci požadují jen podíl, připadající na ně ze zbytku 115614 Kč 99 h. Námitka, že společníci se dosud nedohodli o rozdělení nemovitostí, strojního zařízení a nástrojů, není důvodnou. Náležejí-li tyto věci spolec- — Čís. 7213 —
1171
nosti, bude je vzhledem k předpisu § 1215 obč. zák. rozděliti podle ustanovení §§ 841 a násl. obč. zák. buď fysicky nebo dražbou a rozdělením výtěžku. Na výtěžek, docílený již z ostatního jmění, nemůže však toto rozdělení dalšího jmění míti vliv, když, jak řečeno, nebylo ani tvrzeno, že jsou tu, nehledě k daním, ještě nezaplacené dluhy společnosti. Nezáleží ani na tom, že si žalobci vyhradili přezkum účtu, vydaného žalovaným, neboť nemůže býti pochyby, že tím nechtějí popříti, že výtěžek činí alespoň tolik, kolik žalovaný sám udává. Odvolacímu soudu jest přisvědčiti i v tom, že ani spor, zahájený žalobci proti žalovanému o vyplacení podílu na zisku za léta 1920 a 1921, není překážkou, by žalobcům nebyl vydán podíl na společenském jmění. Dovolání samo připouští, že žalobci v onom sporu tvrdí, že společenský podnik v letech 1920 a 1921 vynesl o 180000 Kč více, než žalovaný podílníkům vyplatil a že tedy žalovaný jim vyplatil na účet jejich podílu na zisku za léta 1920 a 1921 méně o 61136 Kč 35 h, než jim příslušelo Jde tu tedy o pohledávku žalobců přímo proti žalovanému, nikoliv o pohledávku proti společnosti a proto jest lichým tvrzení žalovaného, že by se společenské jmění o 61136 Kč 35 h zmenšilo, kdyby žalobci v onom sporu zvítězili. Dovolacího důvodu čís. 4 § 503 cřs. tudíž tu není.

Citace:

Čís. 7212. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1194-1197.