Čís. 6843.

Vyrovnací řád.
Provedl-li oddělovací věřitel realisaci svých oddělovacích práv před skončením vyrovnacího řízení, jest vypočísti kvótu ze zbytku pohledávky po odečtení výtěžku oddělovacích práv, jinak jest však oprávněn žádati vyrovnací kvótu z celé v čase vyrovnání nezaplacené pohledávky — Čís. 6843 —
351
a nelze při tom vzíti zřetel na realisaci provedenou po skončení vyrovnacího řízení.
Došel-li po skončení vyrovnacího řízení oddělovací věřitel částečného zaplacení z oddělovacího práva, jest dlužník (rukojmí) přes to povinen dopláceti na věřitelovu pohledávku až do jejího úplného zaplacení, pokud postačuje kvóta, kterou přislíbil.
(Rozh. ze dne 25. února 1927, Rv I 1833/26.)
Žalobce zaručil se jako rukojmí a pláte, za vyrovnání firmy B. Vyrovnání, jímž se zavázala firma B. zaplatil: 80% pohledávek, nebylo dodrženo. Po uzavření vyrovnání dostalo se žalované bance, věřitelce firmy B., zaplacení z nemovitostí této firmy převyšujícího 80% pohledávky, nedosahujícího však celé pohledávky. Pro schodek vedla žalovaná firma na žalobce exekuci. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované firmě zrušení exekuce. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Jde jen o to, zda žalované straně přísluší vyrovnávací kvóta z celé v čase vyrovnávacího řízení nezapravené pohledávky bez ohledu na zástavní právo, které vtěleno bylo na nemovitostech vyrovnávacího dlužníka a které teprve po skončeném vyrovnáni bylo realisováno, či zda věřitel zaplacením peníze z vydražených nemovitostí dlužníkových vyrovnávací kvótu převyšujícího ztrácí nárok na schodek právem zástavním nekrytý. Soud prvé stolice je toho názoru, že žalované přísluší jen 80% kvóta z celé pohledávky a poněvadž této se mu z nejvyššího podání za vydražené nemovitosti dlužníkovy dostalo, nemá již nároku na schodek, který po realisaci nemovitostí činil 55.104 Kč 33 h. Tento názor není správný. Soud prvé stolice přehlíží, je v čase vyrovnávání příslušelo žalované oddělovací právo ve smyslu: §u 11 a 46 vyr. ř. a že dle §u 46 vyr. ř. nároky oddělovacích věřitelů zůstávají vyrovnáním netknuty. Z toho plyne, že oddělovací věřitel může vzhledem ku svému oddělovacímu právu býti uspokojen úplně, aniž by v tom bylo lze spatřovati poskytování výhody ve smyslu §u 47 vyr. ř. Vyrovnávací řád nijak neobmezuje oddělovacího věřitele v jeho přihlášce ku vyrovnacímu řízení, pouze co do hlasovacího práva stanoví § 39 vyr. ř., že může právo hlasovací vykonati jen ohledně částky pravděpodobně z oddělovacího práva nekryté, čímž ovšem není ještě řečeno, že by mu příslušela jen vyrovnávací kvóta z této částky. Vyrovnávací řád nezná zkoumání a zjišťování pohledávek ani realisaci jmění vyrovnávacího dlužníka, jak tomu je v úpadkovém řízení a proto také nelze předpisů § 105 a 132 konk. ř. ve vyrovnávacím řízení použíti, které řídí se svými vlastními předpisy §§ 10, 11, 39, 44 a 46, které nebrání věřiteli, by neuplatňoval v plném rozsahu své osobní nároky vůči dlužníku. Proto dlužno oddělovací právo, a o takové zde jde, pokud nebylo za vyrovnávacího řízení realisováno, ponechati při výpočtu vyrovnávací kvóty nepovšimnuto. V souzeném případě realisace oddělovacího práva nastala teprve po vyrovnávacím řízení, neboť toto skončeno bylo usnesením krajského soudu ze dne 5. června 1923 a nemovitosti dlužníkovy byly prodány v dražbě teprve dne 30. dubna a 13. července 1925. Přísluší proto vě- — Čís. 6843 —
352
řiteli vyrovnávací kvóta z celé v čase vyrovnání dosud nezapravené a k němu přihlášené pohledávky a nikoli jen ze schodku po realisaci oddělovacího práva vyplývajícího. Schodek 55.104 Kč 33 h není mezi stranami sporný. A poněvadž nedosahuje 80% kvótu, jest povinností žalující strany, by jej žalované bance zaplatila. Právem proto pro tento schodek byla žalované straně povolena exekuce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Již ve svém rozhodnutí čís. 5310 sb. n. s. vyslovil a obšírněji odůvodnil Nejvyšší soud ve zcela obdobném případě právní zásadu, že, provedl-li oddělovací věřitel realisaci svých oddělovacích práv před skončeném vyrovnacího řízení, je kvótu vypočísti ze zbytku pohledávky pro odečtení výtěžku oddělovacích práv, jinak však, zpeněžil-li totiž oddělovací práva po skončeném vyrovnacím řízení, je oprávněn, žádati vyrovnací kvótu z celé v čase vyrovnání nezaplacené pohledávky, a že nelze při tom vzíti zřetel na realisaci provedenou po skončení vyrovnávacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu a jeho důvody se v podstatě shodují s tímto rozhodnutím. Dovolání mu proto vytýká neprávem,že je po právní stránce mylný (§503 čís. 4, c. ř. s.). Naopak mylné jsou jeho vývody. Především není správné tvrzení dovolatelovo, že odvolací soud mluví, jak to prý činí i žalovaná strana, o dvou pohledávkách, o pohledávce osobní a pohledávce věcné, jež prý má za úplně samostatné nároky, z nichž každý má právo na samostatné zvláštní uspokojení, ovšem jen do 100%, a že praví, že splátky, jež na pohledávku byly dány ať dlužníkem přímo nebo z jeho zástavy, nemají vlivu na závazek vyrovnacího garanta. To v odvolacím rozsudku nestojí. Také není správné, že odvolací soud úplně pominul pravidla občanského práva o rukojemském závazku. Odvolací soud se o nich ovšem nezmiňuje výslovně, nepokládaje zřejmě nutným, rozebírati jejich obsah, jenž nikým nebyl napaden. Ale správně odvolací soud přihlíží při jejích použití k ustanovení §§ 11 a 46 vyr. ř., podle nichž nejsou dotčena práva na oddělené uspokojení zahájením vyrovnacího řízení (§ 11), pokud se týče, nejsou nároky oddělných věřitelů vyrovnáním dotčeny (§ 46). Ustanovení ta mají jednak formální význam, že oddělovací práva mohou býti uplatňována bez ohledu na zahájené vyrovnací řízení, jednak vyslovují zásadu hmotného práva, že oddělovací věřitel může z věci, která je předmětem oddělovacího práva, dosíci zaplacení i celé pohledávky a ne jen kvóty vyrovnací. Když tomu tak, zavazuje se vyrovnací rukojmě všem — tedy i oddělným — věřitelům k zaplacení jisté, kvotou stanovené částky celého jejich pohledávání bez ohledu k jejich případným právům oddělným. Nemůže proto dodatečně, dojde-li oddělný věřitel částečného zaplacení z oddělného práva, z toho kořistiti a prohlásiti se za zavázaného toliko clo částky, zbývající ještě z ujednané kvóty po srážce výtěžku za zpeněžená oddělná práva. Naopak, k tomu, co věřitel takto utržil, nemůže hleděti, nýbrž musí na věřitelovu pohledávku až do jejího úplného zaplacení dopláceti, pokud postačuje kvóta, kterou přislíbil. Právo oddělného věřitele, jenž — Čís. 6843 —
353
oddělného práva v čase vyrovnání ještě nezpeněžil, na kvótu z celého pohledávání nepopírá ani dovolání. Bylo by nedůsledné, oduznati mu totéž právo proto, že zpeněžil oddělné právo až po vyrovnání. Okolnost, že tak může dojiti zaplacení své pohledávky jak z oddělného práva tak i vyrovnací kvóty, je výhodou, jež je následkem jeho obchodní obezřetnosti nebo nahodilého střetnutí okolností jemu příznivých, přichází proto jen jemu k dobru a nemůže se proto zvrátiti ve výhodu dlužníka nebo rukojmího, zavázavšího se k zaplacení kvóty bez ohledu na oddělná práva, tudíž také bez ohledu na výhody, jež věřitel jimi získá nad přislíbenou kvótu, ovšem vždy jen do úplného zaplacení celého jeho požadavku. Pravdu má dovolání v tom, že závazek rukojmího nesmí býti rozšiřován (§ 1353 obč. zák.) a že zaniká se závazkem dlužníka (§ 1363 obč. zák.). Ale závazek dlužníka, zaplatiti v mezích kvóty částku oddělným právem nekrytou, ještě nezanikl zpeněžením oddělného práva a nijak se nerozšiřuje, když věřitel žádá na dlužníku (rukojmím) jen přislíbenou kvótu kromě výtěžku z oddělného práva. To zůstalo podle vyrovnání nedotčeno a proto nelze k němu přihlížeti při posuzování dlužníkovy povinnosti z vyrovnání. Zpeněžením oddělného práva zaniká vymáhaný dluh sice z části, odpovídající tomuto výtěžku, ale zaniká tím především ona jeho část, jež kvotou není kryta, neboť vyrovnání bylo ujednáno bez ohledu na oddělné právo a to zůstává jím nedotčeno, není proto věřitel povinen jeho výtěžek účtovati na kvótu. Pokud tedy výtěžek ten nepřevyšuje rozdíl mezi celou pohledávkou a kvotou, nemá částečný zánik pohledávky pro dlužníka neb rukojmího významu. Ti zaplatí jen kvótu, a nedošel-li věřitel z oddělného práva úplného krytí, zůstává oddělným právem nekrytá částka nad kvótu neuhrazena. Převyšuje-li však částka, docílená zpeněžením oddělného práva rozdíl mezi celou pohledávkou a kvotou, pak ovšem zaniká jeho pohledávka, i pokud je kvotou kryta, do oné části, o níž výtěžek oddělného práva převyšuje tento rozdíl. Věřitel po té nemůže již žádati plnou slíbenou kvótu. Pokud však jeho pohledávka z oddělného práva uspokojena nebyla, nezanikla. Dlužník neb rukojmí, nezaplativší dosud plné kvóty, jsou povinni, nárok nezaniknuvší uhraditi, ovšem jen tak, by ani věřitel nedostal více než plných 100% ani dlužník neb rukojmí neplatili více než kvótu z celé pohledávky. I sporný nárok žalované banky proti rukojmímu nesměřuje v souzeném případě к větší části, než k oné, s kterou její pohledávka dosud nebyla· zaplacena, a tudíž ovšem — jak dolíčeno — také nezanikla. To netvrdí ani dovolatel. Tvrdí jen, že banka dostala z výtěžku oddělných práv více než 80% ve vyrovnání přislíbených. Než v tom je právě základní omyl dovolatelův, že stále proti předpisu §§ 11 a 46 vyr. ř. přihlíží k tomu, co věřitel dostal z výtěžku oddělného práva, a nezkoumá, co dostal — nehledě k tomuto výtěžku — od dlužníka (rukojmího) podle vyrovnání, v němž byla slíbena 80% kvóta a jímž oddělná práva zůstala nedotčena. Pokud povinní kvótu nezaplatili a vyrovnací pohledávka není ani jinak úplně zaplacena, musí dlužník (rukojmí) v mezích a na účet kvóty dopláceti na vyrovnací pohledávku tolik, na kolik oddělná práva k úplnému uspokojení nestačila, právě tak, jak by byli musili platiti celou kvótu, kdyby věřitel nebyl oddělných
Civilní rozhodnutí IX. 23 — Čís. 6844 —
354
práv k svému uspokojení použil a je zpeněžil. Dovolatel se proto také neprávem dovolává předpisu § 1358 obč. zák. o uspokojeném věřiteli. Vyrovnací věřitel, jenž na pohledávku nedostal úhrnnými platbami z oddělného práva a z kvóty plné zaplacení, není věřitelem »uspokojeným« a nemá proto ani povinnosti, uložené v § 1358 obč. zák. jen takovému věřiteli. Stejně neprávem poukazuje žalobce v dovolání také k některým rozhodnutím tohoto Nejvyššího soudu. Ani z nich nelze nic vyvozovati proti stanovisku tuto hájenému, že výtěžkem oddělných práv sice zaniká poměrně i osobní závazek dlužníka a rukojmího, že se tím však nemění nic na povinnosti dlužníka (rukojmího), by do vyčerpání vyrovnací pohledávky bez rozdílu, zda věřitel co získal zpeněžením oddělných práv či nic, ovšem jen potud, pokud jeho pohledávka není úplně zaplacena, že tudíž, i když vyrovnací věřitel po vyrovnání zpeněžil své oddělné právo, avšak úplného zaplacení z nich nedošel, mohou namítati jen, že podle vyrovnání zapravili, kolik kvóta činila, ale nikoli, že vyrovnací věřitel má kvótu, kterou slíbili oni (nikoli celou pohledávku), zaplacenou z oddělných práv.

Citace:

Čís. 6843. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 376-380.