Čís. 6809.

Jde o samostatný závazek, nikoliv o rukojemství, zavázala-li se třetí osoba, že nahradí zaměstnavateli veškerou škodu, již mu zaměstnanec způsobí.
(Rozh. ze dne 16. února 1927, Rv I 1615/26.) — Čís. 6809 —
294
Žalobce propustil syna žalovaného z učení pro krádež. Na prosby žalovaného vzal syna jeho opět do učení, když byl žalovaný napřed výslovně prohlásil, že stojí za všecko, že ručí za všecko, zejména kdyby jeho syn opětně se dopustil krádeže, a že nahradí veškerou škodu, kterou by jeho syn snad zase způsobil. Ježto syn žalovaného dopustil se po té opět krádeží, domáhal se žalobce na žalovaném náhrady škody. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní návrh důvodem po právu, odvolací soud neuznal žalobní nárok důvodem po právu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody :
Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §u 503 čís. 4 c. ř. s. plným právem. Nižší soudové zjišťují, že žalobce Josefa D-a ml. z učení propustil pro krádež a že jej na prosby jeho otce, žalovaného, opět do učení vzal, když žalovaný napřed výslovně byl prohlásil, že stojí za všecko, že ručí za všecko, zejména, kdyby jeho syn opětně se dopustil krádeže, a že nahradí veškerou škodu, kterou by jeho syn snad zase způsobil. Podle zjištění prvého soudu, jež odvolací soud nenahradil zjištěním jiným a které si tudíž mlčky osvojil, potvrdil žalovaný tento slib žalobci podáním ruky. Jest pravda, že z toho neplyne, že žalobce chtěl se vzdáti svého případného nároku proti Josefu D-ovi ml., a že to neplyne ani z trestního spisu. Ale okolnost tato jest pro rozhodnutí této právní rozepře naprosto nerozhodná, neboť, vykládá-li se obsah smlouvy, již podle uvedených zjištění nižších soudů dojednaly strany, podle pravidel poctivých styků (§ 914 obč. zák.), nelze jí rozuměti jinak, než, že žalovaný pro případ, že by jeho syn žalobce opětně poškodil a zejména jej jako učeň znovu okradl, nahradí žalobci veškerou škodu, již by tímto způsobem utrpěl, a že slib tento podmíněn byl právě jen vzniknutím takové škody. Nepřichází tudíž § 1344 obč. zák. vůbec v úvahu, neboť žalovaný nezavázal se žalobci za dlužníka, totiž za svého syna, jenž mu tehdy ještě ničeho nedlužil, nýbrž přislíbil žalobci zcela samostatně a neodvisle od případného závazku svého syna Josefa náhradu škody, kterou mu týž snad zase způsobí. Nejde tu najmě ani o rukojemství ve smyslu §u 1346 obč. zák., jelikož podle zjištění nižších soudů žalovaný se nezavázal k uspokojení věřitele pro případ, že prvý dlužník — jeho syn Josef — nesplní závazku, nýbrž pro případ, že týž žalobci opětně způsobí škodu. Nebylo proto pro platnost smlouvy ani zapotřebí písemností (§ 1346 druhý odstavec obč. zák.). Ale slib byl také vážný, což plyne již z toho, že byl potvrzen dáním ruky, a byl i obsahově zcela jasný, přesný a určitý, najmě, když se uváží, že přislíbena byla náhrada veškeré škody, která synem žalovaného žalobci bude snad způsobena. Nezáleží na tom, že tato škoda, již žalobci nahraditi žalovaný se zavázal, v době slibu pokud se týče dohody ještě nevznikla a přirozeně tudíž ani její výše tehdy ještě nebyla známa. Zejména nebylo zapotřebí k platnosti smlouvy, by žalobce nezl. Josefa D-а z jeho závazku propustil.

Citace:

Čís. 6809. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 319-320.