Čís. 7118.

Zamítl-li procesní soud prvé stolice žalobu pro tentokráte a odsoudil žalobce k náhradě útrat, žalovaný napotom žalobce uspokojil, jest žalobce oprávněn napadati výrok prvého soudu o útratách pouze rekursem, nikoliv odvoláním.
Do usnesení odvolacího soudu, jímž bylo z tohoto důvodu odvolání odmítnuto, jest rekurs přípustným.
(Rozh. ze dne 1. června 1927, R II 191/27.)
První soud zamítl žalobu pro ten čas a odsoudil žalobkyni k náhradě útrat sporu. Po té uspokojil žalovaný nárok žalobkyně, načež tato podala do rozsudku odvolání s odvolacím návrhem (vysvětleným při ústním jednání odvolacím) na zrněnu rozsudku prvního soudu jen ve výroku o útratách a odůvodnila to tím, že žalobní žádost ve věci stala se bezpředmětnou, že však bylo nutno po da ti odvolání, protože rozhodnutí o útratách závisí na rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud odmítl odvolání jako nepřípustný opravný prostředek, protože rozhodnutí o útratách mohlo býti napadeno jen rekursem (§ 55 c. ř. s.). Do tohoto usnesení podala žalobkyně dovolací rekurs, správně rekurs.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. — Čís. 7119 —
965
Důvody:
Předem jest zkoumati, zda nejde o nepřípustný rekurs útratový podle § 528 c. ř. s., protože se žalobkyni jedná jen o útraty. Otázku tu jest zodpověděti záporně, neboť rekurs nesměřuje proti výroku odvolacího soudu o útratách a nedomáhá se toho, by nejvyšší soud o útratách rozhodoval, nýbrž směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž tento odvolání odmítl a tedy odepřel zabývati se obsahem odvolacího spisu. Předmětem rekursu jest otázka, zda odvolací soud právem či neprávem odpírá rozhodnutí obsahové, kdežto »otázka útratová« byla jen podnětem k rekursu. Do usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, jest podle § 519 čís. 1 c. ř. s. rekurs dopuštěn. Nutno se tedy zabývati jeho obsahem, ale oprávněn není. Rozsudkový nález prvního soudu obsahuje jak rozhodnutí ve věci hlavní, tak i o útratách sporu. Napadá-li strana jenom rozhodnutí o náhradě nákladů sporu — kteréžto rozhodnutí jest podle své právní povahy usnesením — ať již napadá jen výší útrat, nebo také důvod a svou povinnost k jejich náhradě, připouští zákon v § 55 c. ř. s. jen opravný prostředek rekursu. Zákon v takovém případě sleduje cíl procesní hospodárnosti a chce, by bylo použito opravného prostředku jednoduššího, rychlejšího a levnějšího. To platí, jak již řečeno, i tehdy, popírá-li strana vůbec povinnost k náhradě útrat, takže bude nutno, by rekursní soud, maje přezkoumávati výrok prvního soudu o útratách, řešil také otázku důvodnosti žaloby ve věci samé. V takovém případě řeší se tato otázka jen jako otázka předurčující, která dojde výrazu jen v důvodech a nikoli ve výroku rozhodnutí. (Srv. k tomu plenární usnesení ze dne 20. května 1924, čís. pres. 298/1924, a čís. 3868 sb. n. s.). Byl tedy mylným názor stěžovatelky, že bylo nutno podati odvolání proto, že rozhodnutí soudu druhé stolice o útratách závisí na rozhodnutí ve věci samé. To platí v souzeném případě tím spíše, že také rozhodnutí ve věci hlavní záviselo jen na řešení otázek právních, jak žalující firma sama v úvodu odvolacího spisu uváděla, navrhujíc, by bylo rozhodnuto o odvolání v sezení neveřejném. K řešení právních otázek jest rekursní soud právě tak povolán, jako soud odvolací. Ježto tedy žalující firma použila úmyslně opravného prostředku »odvolání«, který jest nepřípustný, a nejde tu jen o nesprávné označení opravného prostředku podle § 84 druhý odstavec c. ř. s. (srov. plen. usnesení ze dne 28. listopadu 1921, čís. pres. 1210/1921, čís. 1309 sb. n. s.), právem je odvolací soud odmítl (§§ 471 čís. 2, 472, 474 druhý odstavec a 495 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 7118. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 990-991.