Čís. 6945.

Soupis pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a rakouskými a zá- — Čís. 6946 —
575
kaz soukromé úpravy těchto právních poměrů (nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n.).
Na základě kvitance datované po 15. září 1922 nelze povoliti výmaz zástavního práva ohledně pohledávky, jež byla přihlášena k soupisu a o níž nebylo dosud súčtovacím ústavem rozhodnuto. Do usnesení, povolujícího výmaz, jest oprávněn stěžovati si súčtovací ústav.
(Rozh. ze dne 30. března 1927, R I 237/27.)
Na základě kvitance ze dne 14. prosince 1922 povolil soud prvé stolice výmaz zástavního práva pro pohledávku. K rekursu Československého súčtovacího úřadu nepovolil rekursní soud výmaz zástavního práva. Důvody: Že se tu jedná o pohledávku, na kterou se vztahuje zákon ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. z. a n. a vládní nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n., dlužno odvozovati již z toho, že tato pohledávka byla dlužnicí přihlášena k soupisu podle cit. vl. nař. Z toho vyplývá na jedné straně v ohledu formálním, že československému súčtovacímu ústavu přísluší právo rekursu proti napadenému usnesení, jelikož tato pohledávka přešla na jmenovaný ústav na základě výslovného zákonného předpisu; na druhé straně však vyplývá z toho také, že žádaný knihovní zápis nebylo povoliti, jelikož věřitelka touto pohledávkou po 15. září 1922 již nemohla disponovati a tudíž ani právoplatně kvitovati. To odporovalo ustanovení §u 9 cit. vlád. nařízení. Prvnímu soudu bylo při přezkoumání této kvitance k tomu přihlížeti a proto žádost o vklad tohoto výmazu zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle §u 7 nařízení č. 265/22 sb. z. a n. rozhoduje československý súčtovací ústav o tom, podléhá-li pohledávka soupisu čili nic. Podle §u 9 bylo dnem 15. září 1922 zakázáno konati nebo přijímati platy, převody a jiná právní jednání, směřující k urovnání pohledávek a závazků povinných soupisem. Československý súčtovací ústav byl tudíž oprávněn k rekursu, a nemohl býti v roce 1923 platně povolen výmaz zástavního práva za pohledávku pojištěnou v roce 1914 a znějící na staré koruny rakousko-uherské na základě kvitance datované v prosinci 1922, v níž jako věřitelka jmenována byla Anna W-ová z Vídně a jako dlužnice Marie M-ová ve V. v Čechách. Důvod bránící žádanému vkladu trvá, pokud čsl. zúčtovací ústav nerozhodl, že pohledávka nepodléhá soupisu a nevrátil přihlášku, kterou dlužnice u něho učinila podle vlastního svého tvrzení.

Citace:

Čís. 6945. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 600-601.