Čís. 6683.

Nedojde-li ku sporu o zajišťovaný právní nárok, lze útraty zajištění důkazu vymáhati samostatnou žalobou. Jde tu o samostatnou žalobní pohledávku, jež má právní povahu nároku z náhrady škody a jejíž výše jest rozhodna pro příslušnost i pro způsob řízení.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1927, R I 1178/26.)
Žalobou o 2.623 Kč 58 h domáhal se žalobce zaplacení úroků 23 Kč 58 h, náhrady 2.000 Kč na útratách zajištění důkazu a 600 Kč na výlo- hách znaleckých. Procesní soud prvé stolic e žalobu zamítl, odvolací soud odvolání odmítl, maje za to, že jde o věc nepatrnou.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by nehledě k odmítacímu důvodu, jehož použil, jednal o odvolání podle zákona.
Důvody:
Rekurs jest oprávněn. Žalobkyně, tvrdíc v žalobě, že jí byla jistina 1.870 Kč zaplacena, domáhá se ještě zaplacení další celkové sumy 2.623 Kč 58 h, v které jest obsaženo 23 Kč 58 h na úrocích, 2.000 Kč na útratách zajištění důkazu a 600 Kč na výlohách znaleckých. Žalovaná strana uznala ze zažalované pohledávky 23 Kč 58 h na úrocích a 100 Kč na výlohách znaleckých. (První soud však přes toto uznání zamítl celou žalobu.) Již z toho jest vidno, že žalobkyně uplatňuje úroky nikoli jako příslušenství současně uplatňované jistiny a útraty zajištění důkazu nikoli jako podružný nárok útratový hlavního nároku a jako součást nákladů procesních, nýbrž oboje jako samostatné pohledávky, které jsou v tomto sporu samy »věcí hlavní« a podle jichž výše řídí se nejen příslušnost (§ 54 j. n.), nýbrž i způsob řízení. Podle ustálené judikatury nejvyššího soudu možno náklady zajištění důkazu vymáhati zvláštní žalobou tehdy, když právní nárok, k jehož prokázání nebo vyvrácení důkaz byl proveden, byl mezi stranami jinak vypořádán, než sporem, takže k rozhodování o tomto hlavním nároku již nedojde (srov. na př. rozhodnutí čís. 474 sb. n. s., také již rozhodnutí nejvyššího soudu dříve ve Vídni, uveřejněné v Zentralblatt 1913 str. 237). V takovém případě jde pak o samostatnou žalobní pohledávku, která má právní povahu nároku z náhrady škody podle §§ 1295 a dalších obč. zák. I kdyby se za to pokládalo, že v tomto případě byla úroková pohledávka 23 Kč 58 h jakožto příslušenství hlavního nároku (§ 912 obč. zák.) »hlavní věcí«, byla tato pohledávka za sporu žalovanou stranou uznána a opravou rozsudku prvého soudu usnesením ze dne 25. listopadu 1926 ze zamítacího nálezu rozsudečného vyloučena, takže ze sporného jednání vypadla a takto celý původní nárok, к vůli němuž bylo zajištění důkazu provedeno, byl mezi stranami úplně vypořádán a zbývá tudíž jen rozhodnutí o útratové pohledávce určité výše, jako samostatné žalobní pohledávce. Poukaz odvolacího soudu na zásady, vyslovené v rozhodnutích čís. 3868 a 4314 sb. n. s., tu nedopadá, protože tato rozhodnutí pojednávají o případech, kdy v témže sporu byl žalobní návrh obmezen jen na příslušenství, případně dále ještě obmezen jen na útraty sporu, jakožto podružný nárok. Neprávem tudíž odvolací soud, pokládaje toliko úrokovou pohledávku za hlavní předmět sporu a pokládaje naopak útratovou pohledávku jen za součást procesních nákladů, považoval tuto věc za věc nepatrnou a neprávem odmítl odvolání jako nepřípustné podle §§ 501 a 471 čís. 2 c. ř. s.

Citace:

Čís. 6683. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 76-77.