Čís. 7112.

Smlouva o inserci jest smlouvou svého druhu (nepojmenovanou), jejíž právní účinky nutno především posuzovat« z jejího obsahu, a v další řadě, pokud strany neujednaly jinak, podle zákonných předpisů o smlouvě o dílo.
Bylo-li pro případ včasného neodebrání všech inserátů ujednáno, že po uplynutí odebírací lhůty se neodebrané místo pro inseráíly zařadí do účtů bez nároku na dodatečné uveřejnění, byl podnikatel oprávněn, nebyly-li inseráty odebrány ani ve zvláště umluvené odkladné lhůtě, domáhati se i zaplacení neodebraných inserátů a to i bez jejich uveřejnění.
(Rozh. ze dne 1. června 1927, Rv 1 237/27.)
Žalovaný, továrník, objednal u žalujícího, majitele tiskárny, 78 inserátů. Objednací lístek ze dne 9. ledna 1922 zněl v ten rozum, že žalovaný objednává 78 oznámení během 3 roků po 168 korunách podle textu, že podle předlohy zhotoví žalobkyně klišé, změna textu že jest dovolena, že nepřebírá žalobkyně závazku za pravidelné zařádění inserátů a do určitých čísel, že měsíční obnosy za inseráty mají se hned po obdržení účtu platiti, že po uplynutí lhůty odebírací neodebrané místo pro inseráty se zařadí do účtu bez nároku na dodatečné uveřejnění a že udělené objednávky nemohou býti odvolány. Žalovaný objednal však pouze 16 inserátů, pročež se žalobce žalobou, o niž tu jde, domáhal na žalovaném úplaty za zbývajících 62 inserátů. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Správně uvádí prvý soud, že v souzeném případě nejde o smlouvu o dílo, nýbrž o smlouvu svého druhu, náležející ku nepojmenovaným smlouvám. A poněvadž podle vůle stran sloužiti měla zájmům obou stran, jest úplatná a dvojstranná a dlužno ji posuzovati dle všeobecných pravidel o smlouvách úplatných. Žalovaný zavázal se podle objednacího lístku, že odebere 78 inserátů a poněvadž jich odebral jen 16, je žalobkyně dle smluvených podmínek oprávněna žádati úplatu za zbývající inseráty, byť i uveřejněny nebyly, ježto jeho vinou se stalo, že inseráty nebyly odebrány, ač k tomu byl žalobkyní vyzván. Na tom nemůže nic změniti ani to, že žalovaný oznámil žalobkyni, že zastavil výrobu dříve inserovaných strojů, by od další inserce upustila, poněvadž jde o smlouvu oboustrannou, která váže obč strany a kterou jednostranně nelze odvolati. Storno zbývajících inserátů povoleno nebylo, nýbrž jen pouhý obklad k odebrání inserátů a proto nelze také mluviti o novaci podmínek, dle kterých byl by žalovaný jen povinen ku vyzvání žalobkyně spéci- — Čís. 7112 —
957
fikovati text a způsob vycházení inserátů. Ku změně textu byl žalovaný již podle podmínek objednacího lístku oprávněn, žalovaný však v tom směru vůbec návrhu neučinil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižší soudy zjistily, že smlouva o inserci byla ujednána tak, jak jest obsažena v objednacím lístku, a že nebyla později zrušena, jak žalovaný namítal, že žalovanému byl toliko v listopadu 1924 povolen odklad v odbírání dalších inserátů na l/4—1/2 roku, načež měl žalovaný učiniti nové disposice o textu a způsobu dalšího uveřejňování inserátů, měl v odebírání inserátů pokračovati, čehož však neučinil. Mylným jest názor dovolatelův, že smlouva o inserci jest smlouvou o nájmu místa v časopise, že tedy měla žalobkyně ponechati v časopise volné místo a že, když jí nebyla dána disposice, mohla jen na udělení této disposice žalovali. Jak bylo jíž v rozhodnutí čís. 3429 sb. n. s. zevrubně odůvoděno, jest smlouva o inserci smlouvou svého druhu (nepojmenovanou), jejíž právní účinky nutno především posuzovati podle jejího obsahu a v další řadě, pokud by strany nic jiného nebyly ujednaly, podle zákonných předpisů o smlouvě podobné, kterouž jest smlouva o dílo. V souzeném případě však strany přesně ujednaly účinky včasného neodebrání všech inserátů. Inseráty měly býti úplně odebrány ve třech létech, od 9. ledna 1922 do 9. ledna 1925, a protože byla žalovanému k jeho dopisu ze dne 6. listopadu 1924, v němž oznamoval, že se vzdal výroby hoblovacích strojů a žádal o rozmluvu v této věci, povolena odkladná lhůta k pokračování v inserování nejdéle na půl roku, měly býti všechny inseráty odebrány nejpozději do 9. července 1925, což se nestalo a což má podle smlouvy za následek, že žalobkyně může žádati zaplacení i neodebraných inserátů a to i bez jejich uveřejnění. Prohlásila-li žalobkyně přes to za sporu ochotu uveřejniti zbývající inseráty, bude-li jí dodán text, neděje se tím žalovanému křivda. Na dospělosti úplaty se tím nic nemění. Ponechání volného místa pro inseráty neuveřejněné nebylo vyjednáno a bylo by bezúčelné, když žalovaný inserovati nechtěl a když ani do dne podání žaloby, do 20. listopadu 1925, v odebírání inserátů nepokračoval. Ponecháním prázdného místa v časopise bylo by bývalo leda čeleno nynější námitce, ale byla by bývala otevřena cesta k nové námitce, že žalující firma zbytečně prázdné místo v časopise ponechávala. Lhůta, kterou žalobkyně poskytla v listopadu 1924 žalovanému k odebírání inserátů, prodloužila jen lhůtu, do které měla býti smlouva pod ujednanými následky splněna, ale nic nezměnila na původní smlouvě. Bylo tudíž povinností žalovaného, by smlouvu o inserci — jako smlouvu úplatnou a dvojstrannou, která podle vůle stran měla sloužiti zájmům obou stran — úplně splnil (§§ 917 a 918 prvý odstavec obč. zák.). Neučinil-li tak, musí si dáti libiti, že z toho žalobkyně vyvodila důsledky, jak bylo pro tento případ mezi stranami ujednáno.

Citace:

Čís. 7112. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 982-983.