Čís. 6720.

Pokud dlužno v úmluvě stran spatřovati zákaz postupu pohledávky . Zákaz postupu pohledávky jest platným s účinkem, že protismluvní postup působí i proti třetím osobám, nedá-li si postoupený dlužník takový postup líbiti. Zákaz postupu jeví účinek proti postupníku i tehdy, když o něm nevěděl. Obdoby §u 364 с) a § 367 obč. zák. nelze tu použiti.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1927, R I 1167/26.)
Co do předchozího děje poukazuje se na čís. sb. 5396. Procesní soud prvé stolice po té žalobu; zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Právním názorem nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 27. října 1926, Rv I 993/26 jsou vázány nižší soudy. Ježto soud prvé stolice nevyslechl svědky Otto Sch-a a Eduarda K-a o okolnosti podle právního názoru dovolacího soudu rozhodné, zda postup pohledávky Dra W-a třetímu byl vyloučen smlouvou — Čís. 6720 —
125
mezi ním a žalovanou stranou, byli proto vyslechnuti tito dva svědci o tom soudem odvolacím. Na základě jejich výpovědí bylo zjištěno, že taková úmluva se nestala. Na úmluvu tu nelze usuzovati z toho, že Dr. W. řekl: »Máte mne úplně v ruce a nemohu s touto knížkou ničeho začíti«. Nebyl-li vyloučen mezi stranami postup smlouvou, měl se zabývati soud prvé stolice tím, zda a která pohledávka příslušela žalované straně proti Dru W-ovi a rovněž tím, zda knížka byla vinkulována na heslo a zda je žalobce znal. Proti tomu uplatňuje vhodně žalobce, že postup smlouvou byl vyloučen, že taková zápověď neb také jen vinkulace knížky ve prospěch pohledávky žalované strany nebyla poznamenána v knížce a že Dr. W. odevzdal knížku žalobci skutečně na místě placení.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by nehledě ke zrušovacímu důvodu, jehož použil, jednal po zákonu o odvolání.
Důvody:
Oprávněn jest rekurs, pokud uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci v otázce t. zv. zákazu postupu. Podle směrnic daných ve zrušovacím usnesení dovolacího soudu ze dne 27. října 1925 č. j. Rv I 993/25 (čís. 5396 sb. n. s.) mělo býti především zjištěno, zda jsou správná tvrzení žalovaného úvěrního ústavu, která byla uvedena v odst. a) zrušovacího usnesení, a byl již tehdy vysloven právní názor, že, kdyby tomu tak bylo, nebyl by postup pohledávky platný a byl by již tím odňat žalobě podklad, čímž bylo míněno, že by žalobce jako1 postupník Dra. W-a nebyl k žalobě oprávněn. První soud zjistil podle výpovědi svědka Otto Sch-a ve spojení s výpovědí svědka Eduarda K-a, že postupitel Dr. W. byl se žalovaným úvěrním ústavem v kontokorentním obchodním styku, ačkoli nebyl členem družstva; že s ním bylo výslovně ujednáno při každém příkaze, jejž Dr. W. žalovanému ústavu dal, že všechny jeho pohledávky proti ústavu, ať jsou jakékoliv, mají sloužiti ke krytí jeho závazků; že s ním bylo zejména také smluveno, že též jeho vkladní knížka, o niž v tomto sporu jde, má sloužiti ke krytí jeho závazků a žalovaného ústavu; že tato úmluva byla také učiněna, když v říjnu 1922 Dr. W. dal žalovanému ústavu příkaz, by pro něho »předprodal« 10.000 švýc. fr. Odvolací soud na tomto skutkovém zjištění prvního soudu nic nezměnil, avšak vyslechnuv tytéž svědky ještě o tom, zdali postup pohledávky Dra. W-a byl smlouvou vyloučen, a doplniv zjištění prvního soudu ještě v tom směru, že Dr. W. zástupcům ústavu řekl: »Máte mne úplně v ruce a nemohu s touto knížkou nic pocítí«, došel přes to k právnímu závěru, že se úmluva o vyloučení postupu pohledávky mezi stranami nestala. Nejde v tomto směru o skutkové zjištění, třebaže se odvolací soud vyjadřuje v ten rozum, že bylo zjištěno, že se taková úmluva nestala, nýbrž jde o úsudek, o právní posouzení věci, čehož si byl odvolací soud dobře vědom, neboť jednak hned v další větě uvádí, že na úmluvu tu »nelze usuzovati«, jednak by byl nevyhradil svému zrušovacímu usnesení pravomoc, věda, že by dovolací soud na skutkovém zjištění a tím i na zrušovacím usnesení nic změnili nemohl. Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze při- — Čís. 6720 —
126
svědčiti. Podle čl. 278 obch. zák. a §u 914 obč. zák. jest vykládati smlouvy podle vůle stran a podle pravidel poctivého obchodního styku a nemá se lpěti na doslovu výrazu. Vykládá-li se takto zjištěné ujednání stran, nelze dojiti k jinému závěru, než ke kterému došel první soud, že totiž stranám šlo o to, by postup pohledávky Dra. W-a na jiného věřitele byl vyloučen, by pohledávka z jeho majetku nevyšla a by byla ústavu pro jeho vzájemné nároky vznikající mu proti Dru. W-ovi jako nečlenu z obchodního spojení zjednána záruka tím způsobem, že pohledávky Dra W-a mají sloužiti ústavu za jistotu, za »krytí« pro jeho vzájemné nároky, a že měla býti ústavu poskytnuta možnost případného započtení i pro budoucnost a takto bezpečnější záruka, než by mu poskytoval zákon v §§ 1396 a 1442 obč. zák. o možnosti započtení vzájemných pohledávek i proti postupníkovi. Nelze dojiti k jinému závěru, zejména uváží-li se jednak výrok Dra. W-a »máte mne úplně v ruce a nemohu s touto knížkou nic počíti«, jednak že Dr. W. nebyl členem žalovaného družstva a že tedy družstvu muselo na tom záležeti, by jeho vzájemné nároky byly zajištěny. Podle toho nelze vykládati úmluvu jinak, než že Dr. W. měl býti vůči ústavu smlouvou obmezen v jednostranném nakládání svým vkladem a že jej tudíž nesměl jednostranně jiné osobě postoupiti. Již ve zrušovacím usnesení dovolacího soudu bylo vysloveno, že postoupený dlužník může se vzepříti postupu, který byl smlouvou mezi ním a původním věřitelem vyloučen. Takové »zákazy postupu« nutno pokládati za platné s účinkem, že protismluvní postup působí i vůči třetím osobám, nedá-li si postoupený dlužník postup líbiti, že jest tedy takový postup relativně neplatný nebo bezúčelný. Nelze tu obdobně použiti předpisu §u 364 c) obč. zák., jenž upravuje jinou věc, a jak jest naopak za to míti, že takové zákazy postupu jeví účinek i proti postupníkům a to i tehdy, když o smluvním zákazu postupu nevěděli, když tedy byli bezelstní. Pohledávky nejsou podle své povahy určeny pro obchod a mohou býti úmluvou stran obmezeny co do postupitelnosti právě tak, jako mohou býti úmluvou stran obmezeny jinak, na př. podmínkou nebo doložením času. Strany mají úplnou smluvní volnost a mohou srovnalou vůlí utvořiti pohledávku toho obsahu, že dlužník má býti dlužníkem jen určité osoby a že věřitel nemůže proti vůli dlužníka postaviti na své místo jiného věřitele. Taková úmluva stane se podstatnou součástí dotyčného právního poměru, náleží k obsahu pohledávky a není o sobě ničím nedovoleným. Dlužník; může míti zájem na tom, by postup pohledávky vyloučil a takto zabránil vstupu jiného věřitele na místo původního věřitele na př. proto, že mu pohledávka slouží ke krytí jeho vzájemných nároků, jak se stalo i v tomto případě. Dlužník chce míti svého »věřitele v ruce«, jak i v souzeném případě podle zjištění odvolacího soudu věřitel Dr. W. se k zástupcům úvěrního ústavu vyjádřil. Smluvní zákaz postupu zastupuje tu hospodářsky tutéž úlohu, jako dání jistoty nebo zřízení zástavy, neboť i pohledávky mohou býti předmětem zástavního práva (§ 448 obč. zák.), a to i vzájemné pohledávky, příslušející dlužníku proti věřiteli. Ochrana postupníka proti takovým zákazům postupu, třebaže o nich nevěděl, byla by právě tak málo na místě, jako jeho ochrana proti postupům pohledávek neexistentních, již zaniklých, podmíněných, časem obmeze- — Čís. 6721 —
127
ných, nebo již dříve jiné osobě postoupených. V tom jest právě risiko nabytí pohledávek postupem, které nese postupník a nikoli postoupený dlužník. Předpisu §u 367 obč. zák. nelze tu užiti ani obdobně, protože upravuje docela zvláštní případy a platí právě jen v případech jím upravených. (Srv. v témže smyslu z literatury Ehrenzweig II/1 str. 236, Hasenöhrl str. 180—183, Krasnopolski Str. 268, Stubenrauch k § 1393 obč. zák. odst. II a), pojednání Dra Gellnera v Zentralblatt für die juristische Praxis z roku 1913 str. 1—12 a z judikatury rozhodnutí nejvyššího soudu dříve ve Vídni ze dne 17. září 1912 Rv II 709/12 čís. 6043 Gl. U. n. ř.). Posuzuje-li se úmluva stran s těchto hledisek, vidno, že i tu strany, třebaže to výslovně nevyjádřily, měly na mysli vyloučení postupu a chtěly postup vyloučiti. Nezáleží na tom, že a proč tento zákaz nebyl poznamenán do knížky označené jako »výtah z knihy vložených kapitálů« a nezáleží na tom, zdali a v jaké výši žalovanému ústavu vzájemné pohledávky proti Dru. W-ovi, nyní proti jeho pozůstalosti, skutečně příslušejí, neboť ústav podle ujednání s Drem. W-em není povinen uznati žalobce za postupníka Dra. W-a a za svého věřitele a není povinen vůči němu dokazovati, jaké má vzájemné pohledávky, které by se k odpočtení hodily. Z toho, co posud uvedeno, vyplývá, že není třeba dalšího jednání a zjišťování ve směrech naznačených ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu a bylo tedy rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

Čís. 6720. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 152-155.