Čís. 7057.

Zaměstnanec Městské spořitelny pražské v Praze není oprávněn domáhati se na spořitelně žalobou, by bylo prohlášeno neplatným usnesení ředitelství spořitelny o vypsání konkursu na místa úředníků, vypsání tohoto konkursu a napotomní jmenování úředníků.
Předpisem § 24, druhý odstavec, stanov nebylo zřízeno pro zaměstnance Městské spořitelny pražské v Praze právo, by jim bylo místo postupem propůjčeno. Z usnesení ředitelství spořitelny, že se má místo obsaditi konkursem, vyplývá, že je nelze obsaditi prostě postupem, t. j. ze zaměstnanců spořitelny samých. V takovém případě se otázka, mají-li uchazeči, jimž byla pak místa udělena, kvalifikaci odpovídající služebnímu řádu, nedotýká zaměstnanců přicházejících v úvahu postupem.
(Rozh. ze dne 12. května 1927, Rv I 384/27.)
Žalobce, místotajemník Městské spořitelny pražské, domáhal se na spořitelně zjištění, že usnesení ředitelství Městské spořitelny pražské o vypsání konkursu na místa vrchního ředitele a druhého náměstka vrchního ředitele Městské spořitelny pražské ze dne 25. ledna 1926, vypsání tohoto konkursu a napotomní jmenování Gustava D-a vrchním ředitelem a Ferdinanda M-а druhým náměstkem vrchního ředitele usnesením výboru spořitelny ze dne 12. února 1926 není po právu a jest neplatné a že se nařizuje proto při firmě Městská spořitelna pražská výmaz Gustava D-a a Ferdinanda M-а z obchodního rejstříku obchodního soudu v Praze. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Netřeba zkoumati, zda zásadní pravidla o úpravě platů a poměrů zaměstnanců žalované spořitelny a prováděcí usnesení k nim, jakož i pensijní řád, disciplinární řád a všeobecná pravidla služební tvoří součást žalobcovy služební smlouvy, dále zda jde podle obsahu žalobního žádání opravdu o určení právního poměru a zda žalobce má právní zájem na určení tom, zda určovací žaloba jest přípustná a žalobce je k ní oprávněn; neboť, i když se na tyto otázky přisvědčí, není tím pro žalobce nic ve věci samé získáno, protože podle správného právního posouzení věci samé žalobní žádání není hmotněprávně odůvodněno. Mimo to, co se týče první otázky, žalobce sám i ve svém dovolání jako již v žalobě vychází jen z § 24 druhý odstavec stanov a skutečně jest rozhodným toliko toto ustanovení, takže jen o to půjde, zdali stanovy a zejména toto ustanovení jsou součástkou služební smlouvy, lhostejno však, zdali a pokud jsou jí ostatní řády a pravidla shora uvedená. I. Než se přistoupí k rozboru tohoto předpisu § 24 druhý odstavec stanov, třeba jest si uvědomiti celkově obsah stanov, aspoň podle hlavních materií. Ve hlavě I. pojednává se o jméně a sídle spořitelny, právní povaze a účelu jejím a o ručení za ni, v hlavě II. o správě ústavu, — Čís. 7057 —
837
složení a volbě výboru, jeho slibu, působnosti a zasedáních, o složení a volbě ředitelství, jeho působnosti, schůzích, o ručení výboru a ředitelství, zániku členství v nich, a různých odborech; ve hlavě III. o zaměstnancích či (dle podnadpisu) úřednících a zřízencích a obsahuje tato hlava pouze jediný §, totiž § 24, jehož odstavec druhý nížeji uveden, a následuje pak hned hlava IV., obsahující ustanovení o správním jmění a fondech, totiž o jmění správním vůbec a o jmění vlastním, fondu reservním všeobecném a zvláštních fondech, fondu pro úhradu ztrát na cenných papírech, výslužném fondu к úhradě nároků výslužných pro zaměstnance a jich pozůstalé, fondu ku podpoře onemocnělých zaměstnanců a dotacích к účelům všeužitečným a dobročinným, pak hlava V. o vkladech, jich výši, zúročení, výplatě, výpovědi, vázanosti, vinkulaci, promlčení atd., pak hlava VI. o používání (správě) správního jmění, zápůjčkách, různých obchodech atd., hlava VII. o zvláštních zařízeních, kde nejprve v § 62 se praví, že spořitelna a její orgány jsou povinny zachovávati tajemství o spořitelních obchodech, a probírají se pak jednotlivé ústavy spořitelny, jako ústavy pobočné, hypoteční a jiné, jakož i různé obchody, hlava VIII. o úschově jmění a o účetnictví, hlava IX. o dohledu, hlava X. o zrušení spořitelny. Z tohoto výčtu zřejmo, že stanovy neupravují pouze poměr mezi spořitelnou a jejími zaměstnanci, tedy smlouvu služební s nimi, nýbrž všecky poměry spořitelny vůbec, ať čelí proti kterékoli straně třetí, tak na př. proti obci pražské jako zakladatelce a ručitelce (§ 3), proti výboru, jejž tvoří 20 členů volených zastupitelstvem hl. města Prahy, a další (§ 5) proti vkladatelům, dlužníkům (vypůjčitelům) a jiným zákazníkům, proti státní správě (dozor) atd. Pokud jde tedy o služební smlouvu zaměstnanců, dlužno zkoumati, zda to které ustanovení právě zaměstnanci ukládá jisté povinnosti anebo zřizuje mu jistá práva, a, jen potud mohou býti stanovy doplňkem (součástí) služební smlouvy, neboť jen potud lze o nich říci, že upravují služební poměr zaměstnance. A tu jde právě o otázku nejpřednější a nejrozhodnější, která v nižších stolicích nebyla vzata v úvahu a jíž si strany ani v řízení dovolacím nepovšimly. První soudce pouze praví, že žalobce žádosti o udělení některého z vypsaných míst nepodal, a odvolací soud uvádí, že žalobci není § 24 zřízen nárok, by byl jmenován na uprázdněné místo: avšak to žalobce dle znění žalobní žádosti nežádá, nýbrž, bojuje zdánlivě za domnělá smluvní práva všech zaměstnanců, bojuje nepřímo za práva svá, jak v žalobě jasně vykládá, tím způsobem, že, kdyby byla uprázdněná místa obsazena bývala ze řad zaměstnanců, byl by se jeho postup zlepšil, buď že by na vyšší místa tímto jmenováním uprázdněná byl mohl býti jmenován on anebo aspoň, kdyby byl jmenován někdo před ním, byl by budoucímu svému povýšení blíže. Kdyby tedy § 24 zřizoval zaměstnancům právo, žádati, by místa obsazena byla postupem, byla by skutečně jeho služební práva obsazením provedeným s porušením tohoto předpisu dotčena, takže jde jen o to, je-li ustanovení to součástí služební smlouvy: zakládá-li pro zaměstnance právo a jaké. Kromě různých ojedinělých předpisů, jako o fondu výslužném (§ 30) a fondu k podpoře onemocnělých zaměstnanců (§ 31) nebo o úředním tajemství (§ 62) týče se zaměstnanců, — Čís. 7057 —
838
jakž uvedeno, právě celá Ш. hlava, obsahující jediný § 24, v němž se o nich jedná po výtce a v němž jest sporné ustanovení druhého odstavce. Bude tedy otázkou, zda a pokud tento druhý odstavec § 24 zřizuje zaměstnancům práva, а k tomu účeli dlužno se obeznámiti s celým jeho obsahem, jenž jest tento: V odstavci prvém stanoveno, že zaměstnance spořitelny navrhuje ředitelství výboru, jemuž náleží,by je definitivně jmenoval, propouštěl a dával do výslužby, prozatímní opatření ve stavu zaměstnanců že však příslušejí ředitelství. Odstavec druhý, sporné ustanovení. Ustanovení toto, rozpadající se podle svého obsahu ve dva související předpisy, jež k vůli lepšímu znázornění tuto i prostorově od sebe odděleny buďtež, zní do slova: »Úřednická místa, pokud vzhledem k jejich důležitosti dle mínění ředitelství nemohou býti propůjčena kvalifikovaným silám postupem, mohou býti« a) »obsazena jen konkursem« a b) »jen osobami, které mají pro zastávání tohoto úřadu kvalifikaci odpovídající předpisům služebního řádu«. Odstavec 3 stanoví, kdo nemohou býti úředníky spořitelny (t. zv. důvody vylučovací). Odst. 4 předpisuje ohled na legionáře při obsazování služebních míst. Odst. 5 stanoví, že zaměstnancům spořitelny jest se říditi předpisy těchto stanov, řádů v odst. 2 § 12 jmenovaných (jednací řád, služební řád, pořádkový a pensijní řád pro zaměstnance) a zvláštními instrukcemi, na nichž se usnesl výbor. Odst. 6 stanoví, že zaměstnanci mají nárok na platy a postup podle ustanovení služebního řádu a nárok na výslužné podle výslužného řádu. Odst. 7 předpisuje, že vrchní ředitel a jeho náměstek musí býti znalí práv. Pozorně-li se všecek obsah tohoto § 24 pročte, sezná se, že prvé čtyři odstavce, tedy také druhý odstavec mluví o právech a povinnostech ředitelství a výboru ve příčině jmenování zaměstnanců, jak a koho jmenovati, a že teprve odst. (5) a (6) jednají o povinnostech (5) a na obrat o nárocích (6) zaměstnanců, kdežto odst. 7 předpisuje kvalifikaci ředitele i jeho náměstka. Poněvadž tedy i sporný odstavec (2) zrovna tak jako již odstavec (1), jejž ohledně důležitých úřednických míst jen blíže provádí a specifikuje, a jako i ještě odst. (3) a (4) jednají pouze o právech a povinnostech ředitelství a výboru ve příčině obsazování míst, ale naprosto nepropůjčuje zaměstnancům nižádných práv, zřejmo, že žádný zaměstnanec nemůže z nich pro sebe práva dovozovati, a že, činí-li to žalobce, je to násilné. Rozumí se, že zrovna tak málo mohou z ustanovení těch odvozovati pro sebe práva pouzí uchazeči o místa, osoby, jež ve službách spořitelny ještě nejsou. Ustanovení má za účel, zajistiti ústavu pro důležitá místa síly co nejzdatnější a činí k cíli tomu opatření, by zabezpečen byl dostatečný úvěr. Naprosto však nebylo úmyslem založiti tím práva pro zaměstnance: to dokazuje i odst. (6), stanovící, že zaměstnanci mají nárok na postup podle ustanovení služebního řádu, takže teprve z něho by musil nárok takový býti dovozován, což však ani sám žalobce nečiní. Komu nad zachováním ustanovení těch sluší bdíti, je státní správa, jíž dle § 81 přísluší dozor nad přesným zachováváním stanov, což jest zejména povinností vládního komisaře, jehož věcí jest, by »usnesení ředitelstva a výboru, která by byla proti stanovám, prozatímně zastavil a konečné rozhodnutí státního úřadu dozorčího si vy- — Čís. 7057 —
839
žádal«. Žalobce tedy místo žaloby měl se obrátiti na vládního komisaře nebo přímo na státní úřad dozorčí: soudům správnost těchto výkonů ředitelství a výboru přezkumovati nepřísluší. Pokud by ovšem došlo na otázku, že tedy řádné soudy nejsou pro žalobu vůbec příslušný, ježto věc nepatří na pořad práva, nýbrž na pořad správní, dlužno doložiti, že rozhodnutí prvého soudce, že se námitka nepřípustnosti pořadu práva zamítá, nabylo moci práva a na toto rozhodnutí jest i nejvyšší soud dle plenárního usnesení k § 42 třetí odstavec j. n. vázán a nemůže je již přezkumovati.
II. Avšak, i kdyby se za to chtělo míti, že ustanovením odst. 2., pokud mluví o propůjčení míst »postupem«, tedy ad a), zřízeno jest pro zaměstnance právo, by jim místo to postupem propůjčeno bylo, nelze přece souhlasiti s výkladem dovolatele, že konkursem smí se obsaditi místo teprve tehdy, když obsazení postupem, t. j. ze zaměstnanců spořitelny samých možné není. Neboť předpis výslovně praví, že obsazení konkursem nastává, když obsazení postupem podle mínění ředitelství není možné. Vyžaduje-li dovolatel se strany ředitelství projev tohoto mínění o nemožnosti a v souzeném případě ho postrádá, dlužno mu odvětiti, že projev ten se stal usnesením ze dne 25. ledna 1926, jímž vysloveno, že se má vypsati konkurs, čímž dán výraz mínění, že nestačí výběr mezi silami spořitelny, že nelze místo obsaditi prostě postupem, nýbrž že třeba konkursu, v němž se ovšem účastniti mohou i síly, které tu již jsou, načež výbor bude si moci vybratí ze všech. Otázka ad b), mají-li uchazeči, jimž místa pak udělena, kvalifikaci odpovídající služebnímu řádu, se už, рак-li splněna podmínka a), zaměstnanců přicházejících v úvahu postupem jistě nedotýká, neboť kvalifikaci tu nepřísluší jim přezkumovati a také nelze říci, že, kdyby byl místo nedostal uchazeč dle jich tvrzení nekvalifikovaný, byl by je obdržel jeden z nich, aspoň to nelze říci dotud, dokud se tvrdí jen nekvalifikovanost uchazeče, jemuž místo uděleno, ale ne i uchazečů ostatních v okruh extraneů spadajících, kteří mohli místo obdržeti. Nicméně i na otázku této kvalifikace lze vejíti, aniž by to na výsledku co změnilo, neboť pro místo vrchního ředitele je předepsána jen znalost práv (§ 34 posl. odst.), kterýž požadavek u druhého jeho náměstka může však podle změny stanov schválené ministerstvem vnitra výnosem ze dne 16. ledna 1926, čís. 670 odpadnouti, takže kvalifikace u obou míst, kromě znalosti práv u vrchního ředitele, dána jest do uvážení výboru, jenž obě místa obsazuje. U Gustava D-a, jenž místo vrchního ředitele obdržel, však znalost práv výkazem všech tří státních zkoušek prokázána. Doložiti dlužno, že jiné podmínky pro udělení místa mimo odbornou způsobilost uchazečovu, na př. tedy jeho věk nedosahující nebo překročující přípustnou hranici stáří, nespadají pod pojem kvalifikace, o níž předpis ad b) jedině mluví. Ostatně obě místa, o něž jde, tvoří, jak se ve zprávě praví, skupinu vedoucích míst zvlášť systemisovaných. Jak však řečeno, rozhodným jest v prvé řadě důvod ad I., takže vývody ad II. úplně mohly býti pominuty a připojují se jen к vůli tomu, by bylo ukázáno, že se žalobci křivda neděje, i když se věc posuzuje se stanoviska jím zauja- — Čís. 7058 —
840
tého. O zmatečnosti, kterou dovolání shledává z toho důvodu, že prý rozsudky nižších stolic pro nedostatek zjištění nelze přezkoumati, nemůže býti řeči, neboť jde jen o právní otázku, která spočívá na výkladu § 24 stanov.

Citace:

Čís. 7057. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 862-866.