Čís. 7090.

Zákon ze dne 22. července 1919, čís. 438 sb. z. а n., o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace.
Vlastník pozemku má nárok na výkup pozemku sama, přesahuje-li užívání vyvlastňovatelem požadované šest měsíců (dvě léta) ve smyslu §u 3 (3) zákona o vyvlastnění k účelům železničním ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák.
Služebnost obmezenou na dobu, dokud bude elektrické vedení v provozu, dlužno pokládali za trvalou a odškodnění musí býti hrazeno kapitálem. Odškodnění záleží v rozdílu hodnoty, jakou měly pozemky, zatížené nyní služebností, před zřízením služebnosti, a hodnoty, jakou mají po zřízení služebnosti. Hodnotu jest počítali podle užitku, jaký poskytovaly pozemky vyvlastněnému.
(Rozh. ze dne 24. května 1927, R II 132/27.)
Výnosem zemské správy politické byla zřízena ve prospěch ských elektrických podniků služebnost na majetku firmy K. po dobu, pokud bude elektrické vedení v provozu. Soud prvé stolice stanovil původně odškodné, jež měly platiti S-ské elektrické podniky majiteli pozemku, jistinou. Rekursní soud usnesení toto zrušil, maje za to, že služebnost, o kterou se jedná, jest časově obmezena, a že proto jest odškodné stanoviti nikoliv jistinou,nýbrž rentou. V důsledku toho vydal soud prvé stolice usnesení, jímž stanovil odškodné roční rentou. K rekursu firmy K. rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by, doplně řádně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Zákon ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák., na nějž se § 13 zákona ze dne 22. července 1919, čís. 438 sb. z. a n. v § 13 (1) a (5) co do určení předmětu a rozsahu vyvlastnění a soudního řízení ve příčině vyšetření odškodného odvolává, rozeznává ovšem trvalé a přechodné vyvlastnění, což obojí může se díti i ve způsobe zřízení služebnosti (§ 2 čís. 3, § 3 odst. (1), (2), (3), § 8). Avšak jak si zákon rozdíl mezi trvalostí a přechodností představuje, plyne jasně z předpisu § 3 (3), podle něhož vlastník pozemku přenechaného k přechodnému užívání oprávněn jest žádati, by podnikatel pozemek vykoupil, trvá-li užívání, jež požaduje, déle než 6 měsíců po zahájení provozu podniku, nebo, nastalo-li odstoupení k používání teprv po zahájení provozu, déle než — Čís. 7090 —
908
dvě léta. Vlastník tedy má právo na konečné uspořádání a skoncování poměru, a to dokonce výkupem pozemku sama (ne tedy pouze zaplacením odškodného předem, tedy ve formě kapitálu na rozdíl od roční renty), раk-li jen užívání vyvlastňovatelem požadované přesahuje udané neveliké rozpětí časové. Tím spíše však bude míti právo na konečnou úpravu a skoncování poměru vyvlastněnec, když jde o užívání, jímž je i služebnost, mající trvati dobu neurčitou a nedohlednou, jako v projednávaném případě. Stanoví-li tedy vyvlastňovací nález služebnost bez časového omezení, tedy trvalou, jest to částečné vyvlastnění trvalé, a není tomu pranic na závadu, že, jak rekursní soud na to důraz klade, bylo při vkladu služebnosti poznamenáno, že je omezena na dobu, pokud bude vyvlastňující podnik v provozu. Neboť rozhodným jest jen právoplatný vyvlastňovací nález, který váže obě strany tak dlouho, pokud souhlasně nestanovily odchylku a který nemůže býti změněn ani jednostranným úkonem jedné z nich, když naň druhá nepřistoupila, ani samovolným opatřením vyvlastňovacího úřadu. Avšak, i když se na řečené omezení knihovního zápisu ohled nevezme, nezmění se na tom nic, neboť i pak zůstává služebnost zřízena na dobu nedozírnou, ba lze říci podle lidské předvídavosti věčnou (na kolik pozemské věci lze vůbec věčnými zváti), protože elektrisace země právě teprve je v počátcích a slibná budoucnost teprv jí kyne, nikterak však není možno počítati s tím, že by některé zařízení již zavedené zase bylo rušeno, spíše naopak bude rozšiřováno a zvelebováno, takže to i o zařízení, jež jest předmětem sporu, docela jistě platí. Nelze tedy počítati s tím, že od provozu vyvlastňujícího podniku bude kdy upuštěno, a musí proto vyvlastnění i dle své povahy — nejen tedy dle znění vyvlastňovacího nálezu — pokládáno býti za trvalé, je-li však trvalým, musí odškodnění hrazeno býti kapitálem (§ 8 (1) cit. zák. žel.) a neprávem nižší stolice — prvý soudce ovšem jen z donucení podrobuje se nařízení soudu rekursního — vyměřily odškodnění pouze roční rentou. K otázce, jak odškodné vyměřiti, nutno odpověděti, že vyvlastněná firma musí míti i po vyvlastnění tolik, co měla před vyvlastněním, jakoby se vyvlastnění bylo nestalo: v hodnotě jejího majetku, pokud jde o vyvlastněný předmět, nesmí se vyvlastněním nic změniti. Musí se tedy určiti hodnota, jakou pro ni měly pozemky, nyní služebností stižené, před zřízením služebnosti a jakou mají po zřízení služebnosti: rozdíl bude představovati odškodnění. Praví-li se, že se musí vyšetřiti hodnota, jakou zatížené pozemky měly pro ni před vyvlastněním, znamená to, že se nebude hledati obecná cena pozemků, jíž podle §u 305 obč. zák. byla by cena vypočítaná podle užitků, jež pozemky ty »obyčejně a všeobecně« poskytují, nýbrž musí se vyšetřiti hodnota počítaná podle užitků, jež pozemky poskytovaly vyvlastněné firmě, byť se i ukázalo, že by jinému tolik nenesly, že tedy užitky firmou z nich těžené nelze nazvati »všeobecně« poskytovanými, nýbrž jen individuelními. Tomuto hledisku nevyhovuje však odhad znalců, jenž vychází z předpokladu, že se vykupuje půda sama a nikoli zřizuje pouze služebnost, a nevyhovovalo mu ovšem ani rekursním soudem zrušené usnesení prvého soudce, jež ne- — Čís. 7091 —
909
bylo ani dostatečně jasné a stanovilo cenu plochy služebností stižené pro dobu po zřízení služebnosti volným uvážením soudce, bez odhadu znaleckého, aniž by bylo vykázáno, že soudce sám má odborné vědomosti.

Citace:

Čís. 7090. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 933-935.