Čís. 6968.

Jest-li v soudním smím určena lhůta k plnění nebo ku projevu vůle, platí pro ni předpisy §u 902—904 obč. zák.
Jest doslovem smíru, že podání jest učiniti včetně do určitého dne, stanovena »výhrada opačného ujednání« ve smyslu §u 903, poslední věta, obč. zák.?
(Rozh. ze dne 7. dubna 1927, R I 257/27.)
Ve sporu uzavřely strany soudní smír, jenž měl býti pokládán za závazný, neprohlásí-li žalobkyně do 16. ledna 1927 včetně, že smír neschvaluje. Žalobkyně oznámila procesnímu soudu, že smír neschvaluje a navrhla pokračování ve sporu podáním, jež k prvému soudu došlo dne 17. ledna 1927. Soud prvé stolice zamítl návrh na pokračování ve sporu, rekursní soud návrhu vyhověl a uložil prvému soudu, by dále po zákonu jednal. Důvody: Stížnost jest oprávněna, ač z jiného důvodu, než o jaký se opírá. Smír, byť i před soudem uzavřený, náleží podle §u 1380 obč. zák. k dvoustranně závazným smlouvám a posuzuje se podle zásad pro ně platných. Je-li tedy v soudním smíru určena — Čís. 6968 —
614
lhůta k plnění nebo k projevu vůle, jest lhůta taková lhůtou smluvní a vztahují se proto na ni předpisy obč. zák. o lhůtách smluvních (§§ 902 až 904). Dovolává-li se stěžovatelka k opodstatnění své stížnosti ustanovení §u 126 c. ř. s. a § 89 org. zák. není to správné, poněvadž § 126 c. ř. s. týká se lhůt procesních, § 89 org. zák. pak lhůt zákonných a soudcovských. O lhůtu takovou však zde nejde. Lhůtu určenou v soudním smíru ze dne 22. října 1926 k písemnému podání, že smír není schválen, nutno podle toho co shora bylo uvedeno, pokládati za smluvní lhůtu k určitému projevu. O ní platí proto ustanovení § 903 obč. zák., že připadne-li poslední den, určený k projevu, na neděli, nastoupí na jeho místo, pokud není ustanoveno jinak, nejblíže příští den všední. K zmíněnému písemnému projevu o neschválení sjednaného smíru určen byl v něm jako poslední den 16. leden 1927. Ježto však tento den byla neděle, prodloužila se ona smluvní lhůta tak, že jejím posledním dnem byl následující den všední, t. j. den 17. ledna 1927. Návrh žalující strany na pokračování ve sporu, ve kterém zároveň oznámila procesnímu soudu, že smír neschvaluje, došel к němu dne 17. ledna t. r. jak z podacího razítka jest zřejmo, tedy včas, pročež neprávem byl prvním soudem zamítnut. Z toho, že ve smíru к datu »16. I. 1927« připojeno bylo na přesnější označení uplynutí smluvené lhůty slovo »včetně«, nelze zajisté ještě usuzovati, že by strany byly měly v úmyslu jím platnost ustanovení §u 903 obč. zák. vyloučiti.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by, doplně řízení, znovu rozhodl o návrhu na pokračování v řízení.
Důvody:
S odůvodněním napadeného usnesení rekursního soudu jest souhlasiti až na onu část, ve které se praví, že ze slova »včetně« nelze ještě usuzovati, že strany měly v úmyslu vyloučiti jím platnost §u 903 obč. zák. V tom směru jest přisvědčiti dovolacímu rekursu, že tento závěr rekursního soudu jest předčasným. Účinnost soudního smíru byla učiněna závislou na schválení smíru žalobkyní do 16. ledna 1927. Poslední odstavec smíru pak zní: »Nedojde-li v této lhůtě, t. j. do 16. ledna 1927 včetně, soudu písemné podání, že smír není schválen, nabývá smír tento účinnosti.« Jde o smluvní lhůtu »k prohlášení«, o níž platí předpis §u 903 obč. zák., jak rekursní soud správně vyložil. Protože pak dne 16. ledna 1927 byla neděle, bylo by možno podle §u 903 obč. zák. podati prohlášení žalobkyně včasně také ještě následujícího dne všedního, avšak »s výhradou opačného ujednání«. Jde tedy o to, zdali smluvní úmysl stran co do lhůty kryl se s doslovem smíru »do 16. ledna 1927 včetně«. Při výkladu tohoto odstavce smlouvy nelze podle §u 914 obč. zák. lpěti na slovném smyslu výrazu, nýbrž jest vyšetřiti pravou vůli stran, při čemž zajisté přijde také v úvahu, proč strany určily pro splnění smíru lhůtu »nejméně do 15. ledna 1927 včetně« (což není dobře srozumitelno) a pro vyjádření žalované o schválení smíru až do 16. ledna 1927 včetně a dále, zdali si strany při uzavření smíru dne 22. října 1926 — Čís. 6969 —
615
byly vědomy, že jest dne 16. ledna 1927 neděle a zdali přes to určily tento den jako konečnou lhůtu pro vyjádření žalobkyně, Že i v neděli mohlo podání k soudu dojiti a mohlo býti v podatelně přijato, jest z §u 43 jedn. ř. zjevno. Protože chybí pro posouzení úmyslu stran jakákoli zjištění a protože první i druhý soud budovaly jen na doslovu smíru, ovšem každý v opačném smyslu, bylo rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

Čís. 6968. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 639-641.