Čís. 7049.

Ustanovení §u 418 obč. zák. nelze použiti, byla-li stavba zřízena na pozemku, jsoucím ve spoluvlastnictví stavitele a druhého spoluvlastníka; stavba jest ve spoluvlastnictví obou.
Odměna spoluvlastníka (společníka) za provozování společné živnosti řídí se podle důležitosti jednání, vynaložené píle a získaného prospěchu.
(Rozh. ze dne 11. května 1927, Rv I 2051/26.)
Žalobkyně a její žalovaný manžel byli spoluvlastníky mlýna, v němž bylo kromě mlynářství provozováno i pekařství. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném vydání polovice výtěžku obou živností, jichž správu vedl žalovaný. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě potud, že přiznal žalobkyni 9500 Kč, určiv odměnu žalovaného 400 Kč měsíčně. Odvolací soud k odvolání žalovaného napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání míní, že žalovaný nabyl vlastnictví pekárny při společném mlýně podle §u 418 obč. zák., poněvadž prý ji zřídil vlastním nákladem na společné nemovitosti, tedy prý z části na pozemku cizím, a poněvadž žalobkyně mu stavbu nezakázala, ač o ní věděla. Z toho dovozuje, že žalovanému samotnému náleží i výtěžek z pekařství tam provozovaného. Tomu nelze přisvědčiti. Ustanovení § 418 druhé věty obč. zák. předpokládá, že stavba byla zřízena na cizím pozemku a že ten, kdo stavbu zřídil, byl bezelstným, že byl bezelstným držitelem stavební plochy. O tom zde řeči býti nemůže, neboť stavba byla zřízena na společném pozemku a žalovaný spoluvlastnictví žalobkyně k stavební ploše ani nepopírá. Práva obou stran jest posuzovati podle zásad o spoluvlastnictví (§ 825 a násl. obč. zák.). Stavba jest podle §§ 294 a 297 obč. zák. příslušenstvím společné nemovitosti a náleží tedy, jako nemovitost samotna, oběma manželům společně. Kdo nesl náklad na ni, není rozhodujícím pro otázku, komu náleží vlastnictví. Podle znaleckého posudku, který pokládají nižší soudy za správný, musí pekařství býti provozováno, by byl opatřen odbyt mouky vyráběné ve mlýně. Dle toho sloužila pekárna k lepšímu využití mlýna jako
Civilní rozhodnutí IX. 52 — Čís. 7050 —
818
věci hlavní, což nasvědčuje tomu, že mlynářství a pekařství tvořila jeden podnik a že pekařství stejně jako mlýn bylo provozováno na společný účet. Nižší soudy poukazují právem k tomu, že žalovaný, byv žalobkyní vyzván, by složil účet o správě jejího jmění, složil účet též o pekařství, čímž uznal, že i pekařství bylo na společný účet provozováno. Tomu-li tak, nebylo třeba důkazů o tom, že pekařství bylo před zřízením vlastní pekárny provozováno v pachtovaných místnostech, ani o tom, z čí prostředků bylo pak zřízeno ve mlýně, neboť to jsou okolnosti pro posouzení věci nerozhodné. Odměnu za konané práce přisouzenou žalovanému podle § 1193 obč. zák. pokládá i dovolací soud za přiměřenou. Nejde tu o mzdu, poněvadž žalovaný není zřízencem, nýbrž o odměnu, která se řídí podle důležitosti jednání, vynaložené píle a získaného prospěchu. Proto nelze poukázati na to, že zřízenci ve mlýně a v pekařství zaměstnaní měli větší mzdu než činí odměna přiznaná žalovanému.

Citace:

Čís. 7049. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 843-844.