Čís. 7126.

Nejvyšší správní soud není oprávněn к výroku, že řádné soudy nebyly příslušný k rozhodování určité otázky (že nemovitost nepodléhá záboru).
62* — Čís. 7126 —
980
Vyřizujíce výpověď ze zabraného majetku, jsou soudy oprávněny přihlédnouti k námitce, že nemovitost nepodléhá záboru, a nemohou, je-li tomu tak, schváliti výpověď z půdy nezabrané.
Majetek zpupný a svěřenský nelze sčítati. šetření o torn, zda jde o pozemky svěřenské či zpupné, odpadá, dohodly-li se strany, že pozemky jsou majetkem zpupným. K témuž účelu dlužno dále zjistiti, zda pro veškery pozemky jest týž fideikomisární substitut.
Předpis § 6 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 96 ř. z. o bezelstnosti platí pouze pro osoby třetí.
(Rozh. ze dne 8. června 1927, R I 375/27.)
Soud prvé stolice doručil vlastníku zabraného velkostatku výpověď s příkazem, by veškeré vypovězené nemovitosti ve výpovědní lhůtě vyklidil a odevzdal Státnímu pozemkovému úřadu nebo osobě jím označené. Rekursní soud zrušil napadené usnesení až do doby, kdy bude rozhodnuto zemským civilním soudem v Brně ve smyslu zákona o zrušení svěřenství o vypovídaných pozemcích. Důvody: Proti výpovědi jest stížnost pouze z důvodu, že nebylo šetřeno ustanovení § 12—25 náhr. zák. Takovou okolností jest tvrzení, že vypovídané nemovitosti zapsané ve vl. č. 76 jako součást dolnorakouského rodinného svěřenství Jana Bedřicha hraběte ze S. nejsouce součástí moravského svěřenství S-ův, jak původně zemský civilní soud v Brně usnesením ze dne 12. prosince 1926 rozhodl, nýbrž objektem samostatným a proto, podléhajíce samostatnému řízení ve smyslu zákona o zrušení svěřenství, nepodléhají pro svou výměru záboru a tím výpovědi. Jest jisto, že vypovídané nemovitosti, stižené svěřenstvím, jsou jměním pro sebe, na ten čas však otázka vlastnictví rozhodnuta není, ač otázka vlastnictví jest směrodatnou, poněvadž při doznání okolnosti, že vypovídané nemovitosti nemají předepsané výměry, nemohl stát činiti nároku na nemovitosti ty a naopak by právo vlastníka neztenčeně trvalo, a byl by pak týž ku stížnosti proti výpovědi oprávněn formálně i věcně. Bez vyřízení otázky vlastnictví, když řízení to se koná, nemůže rekursní soud posouditi, zda a který ze stěžovatelů je oprávněn ku stížnosti, a zda jsou zde věcné podmínky stížnosti. Okolnost, že stěžovatel Josef S. jest toho času zapsán jako fideikomisární vlastník (držitel svěřenství) vypovídaných nemovitostí, nemůže býti brána v úvahu vzhledem k důsledkům zákona o zrušení svěřenství ze dne 3. července 1924, čís. 177 sb. z. a n. pro veškeré čekatele. Poněvadž příslušné řízení ve smyslu zákona o zrušení svěřenství ohledně pozemků ve vl. č. 76 v poz. kn. S — u zemského civilního soudu v Brně zahájené dosud skončeno není, výsledek jeho však jest pro posouzení oprávněnosti výpovědi i námitek směrodatným, bylo toto rekursní řízení z úřední moci přerušiti. V řízení bude pokračováno buď úředně nebo k návrhu kterékoliv ze stran až po právoplatném ukončení zmíněného řízení u zemského civilního soudu v Brně.
Nejvyšší soud zrušil usnesení rekursního soudu a uložil mu, by doplně řádně řízení, znovu rozhodl. — Čís. 7126 —
981
Důvody:
Jde o pozemky č. k. 630, 631/1, 631/2, 632 a 636 (vesměs rybníky) ve výměře 80 ha zapsané ve vl. čís. 76 kat. obce S. a knihovně připsané dříve od 21. září 1876 do vlastnictví Františku S-ovi, nyní pak od 30. prosince 1924 podle odevzdací listiny po něm do fideikomisního vlastnictví vypověděné straně Josefu S-ovi a nenáležejí, jak bezesporno, k bývalému t. zv. moravskému svěřenství S-skému, nýbrž byly před převratem na území dolnorakouském a teprv převratem následkem změny státních hranic octly se na území země české a tak na půdě státu československého. Dříve bylo také nesporno, že náležely k t. zv. dolnorakouskému svěřenství S-skému, neboť vypovídaný Josef S. to tvrdil a Státní pozemkový úřad to doznával. Avšak nyní je to sporno, neboť Státní pozemkový úřad vzhledem k obsahu uvedených knihovních zápisů shora převzatých z knihovního lustra a zprávy okresního soudu v T. jako soudu knihovního s tím se srovnávající ze dne 10. dubna 1927 tvrdí v dovolací stížnosti, že jsou majetkem zpupným a že k souboru řečeného svěřenského majetku nepatří. Vypověděná strana Josef S. uplatňuje, že sporné pozemky nepodléhají záboru, neboť měříce jen 80 ha (něco málo přes), nejsou o sobě majetkem záboru podléhajícím (§ 2 záb. zák.), ale nemohou také býti sčítány ani s bývalým svěřenstvím moravským, k němuž nepatří, ani se svěřenstvím dolnorakouským, pokud jest na půdě republiky Rakouské, neboť čsl. zákon záborový postihl jen majetek v území republiky československé, a jsou tedy sporné pozemky i pro případ, že by se za to mělo, že zákon o zrušení svěřenství přes to, že pozemky patří k svěřenství dolnorakouskému, působí i pro ně, samostatným objektem. K tomu dokládá, že fideikomisární substituce, která nastává podle § 3 zákona o zrušení svěřenství, jest jiná (různá) u svěřenství moravského a u svěřenství dolnorakouského, a že tedy, jakkoli jest fiduciářem ve smyslu tohoto § jak tam u zrušeného svěřenství moravského, tak zde u sporných pozemků, na nichž dolnorakouské svěřenství zrušeno, přece, když fideikomisární substitut jest jiný tam a jiný zde, nemohou se obě podstaty sčítati, ježto vlastník není týž, a odvolává se na zdejší rozhodnutí čís. 2038 sb. n. s. Pro případ však, že by se sporné pozemky uznaly za majetek zpupný, nepodléhají prý zákonu, ba dokonce nenáležejí mu vůbec ani jako fiduciáři, neboť on není prý dědicem zpupného majetku svého otce, jemuž sporné pozemky náležely. Rekursní soud na stížnost vypověděného Josefa S-a a opatrovníka svěřenství dolnorakouského Dra K-a řízení přerušil až do doby, kdy bude zemským civilním soudem v Brně rozhodnuto podle zákona o zrušení svěřenství, komu připadá vlastnictví sporných pozemků, neboť — tak chce patrně říci —teprv pak se bude moci posouditi, zda a s kterým jiným majetkem mohou býti sčítány a zda tedy jsou zabrány, když samy o sobě nemají zákonné výměry zábor podmiňující.
To je v podstatě stav věci. Po právní stránce je tu otázka formální a hmotná. I. Státní pozemkový úřad v dovolací stížnosti upírá soudům právo rozhodovati otázku, podléhá-li vypověděný objekt záboru, a vy- — Čís. 7126 —
982
týká rekursnímu soudu, že si právomoc tu neprávem osobuje a odvolává se v té příčině na dva nálezy nejvyššího správního soudu: a) na nález ze dne 9. dubna 1924 č. j. 2738/24, jenž prý se rovněž týkal výpovědi a v němž prý se praví, že »závěr, k němuž soud dospěl, že výpověď jest neplatná, poněvadž vypověděné nemovitosti záboru nepodléhají, není rozhodnutím právní moci schopným a není soud k takovému výroku (že majetek záboru nepodléhá) příslušný«; b) nález ze dne 21. září 1926 č. j. 18.743/26, v němž se praví, že к rozhodování, zda nemovitost podléhá, či nepodléhá záboru, povolán jest podle § 7 čís. 1 zákona ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n. výhradně Státní pozemkový úřad, ne však řádné soudy, a v němž, jak i předložený sem úřední opis skutečně dokazuje, praví se dále doslovně: »Avšak i v případě, že by řádné soudy byly skutečně přistoupily k autoritativnímu vyřešení oné otázky a že by v jejich výrocích bylо lze viděti rozhodnutí otázky té ex professo, nebyla by námitka rei judicatae důvodná, když by šlo v tomto směru o rozhodnutí úřadu nepříslušného, o rozhodnutí zmatečné, právní moci neschopné a nezpůsobilé založiti právní účinky, které by tudíž Státní pozemkový úřad při jeho dalším plnění povinností uložených zákony o pozemkové reformě zavazovati nemohlo.« Poněvadž se Státní pozemkový úřad s těmito nálezy stotožňuje a učinil je součástkou své dovolací stížnosti, musí se s nimi nejvyšší soud zabývati jakožto s názorem Státního pozemkového úřadu, na němž svou stížnost založil. Půjde sice jen o to, zda názor sám jest správný a jest tedy původ jeho zcela lhostejný, nicméně, poněvadž nález ad b) obsahuje přímou výzvu stranám, by nedbaly rozhodnutí řádných soudů, což by mohlo, ježto otázka je právě v projednávaném případě akutní, uvésti ve zmatek i strany i nižší stolice, jest nucen nejvyšší soud podotknou ti aspoň tolik, že o své vlastní příslušnosti rozhodují toliko řádné soudy samy a v případě konfliktu se správními úřady neb nejvyšším správním soudem jedině konfliktní senát, nikoli však nejvyšší správní soud. I kdyby si řádné soudy osobily rozhodnutí ve věci patřící na pořad správní neb před nejvyšší správní soud, jsou jen dvě cesty, jak tomu čelí ti: pořad § 42 j. n., kde zase rozhoduje jen vyšší řádný soud, nebo, osobily-li si příslušnost také správní úřady nebo nejvyšší správní soud, rozhodnutí konfliktního senátu. Dokud se tak nestalo, musí i správní úřady i nejvyšší správní soud rozhodnutí řádných soudů respektovati, i jakkoli jest sice možno, aby, přisvojujíce si příslušnost samy, připojily i důvody, proč pokládají řádné soudy za nepříslušný, přece řádným způsobem nesmějí samy dekretovati zmatečnost a neplatnost soudního rozhodnutí a udělovati absoluci na jeho neuposlechnutí. Jestliže tedy nález ad b) tak činí, překračuje meze vlastní příslušnosti nejvyššího správního soudu vytýčené v § 2 a 3 zák. o správ. soudě a osobuje si příslušnost konfliktního senátu, která mu nepřísluší a musí naň sama právem opáčeno býti to, co sám neprávem vyslovuje o rozhodnutí řádných soudů: že jest zmatečný, právní moci neschopný, založiti právní účinky nezpůsobilý, který řádné soudy při jich dalším plnění povinností uložených jim zákony o pozemkové reformě zavazovati nemůže. Že tomu tak jest a že rozhodnutí řádných soudů o výpovědi je rozhodující (»autoritativní«), jest jasné, ne- — Čís. 7126 —
981
boť zruší-li řádné soudy výpověď, ať z jakéhokoli důvodu, tedy třeba z důvodu, že jde o půdu nezabranou (§ 12 náhr. zák.), nemohou potom, nemajíce exekučního titulu, povoliti exekuční vyklizení (§ 20 (3) náhr. zák.) a žádný jiný úřad není к tomu povolán, jakož také ne k tomu, by přezkoumával správnost soudního rozhodnutí o výpovědi. Všecek odpor proti soudnímu rozhodnutí o výpovědi je tedy bezmocný, protože zákon do rukou soudů uložil nejen osud výpovědi, nýbrž i exekuci na jejím základě. Ač to vše jest samozřejmé, bylo to nutno říci, by strany i nižší stolice, když právě o případ toho druhu jde, nebyly mylným míněním ad b) uvedeny ve zmatek a na scestí. Názor Státního pozemkového úřadu, že řádné soudy, vyřizujíce výpověď, nejsou oprávněny dbáti námitky, že nemovitost nepodléhá záboru, je právně mylný. Státní pozemkový úřad klade především otázku zřejmě chybně, klada ji tak, zda řádné soudy příslušný jsou к rozhodováni, zda nemovitost záboru podléhá, a odpovídaje na ni záporně. Tak širokou otázka ve skutečnosti není a řádné soudy nikdy si neosobovaly právo v této neomezené šíři ji řešiti. Proto se také docela míjí cílem jediný důvod, který pro zápornou odpověď uveden, že prý totiž k rozhodování o tom, zda co záboru podléhá, povolán je podle § 7 čís. 1 zákona o pozemkovém úřadě výhradně Státní pozemkový úřad, neboť o to se nejedná, zda soudové jsou příslušní judikovati o takovémto rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, jímž půdu za zabranou prohlásil, anebo dokonce snad na nějaký určovací návrh vyslovovati po rozumu § 228 c. ř. s., zda půda zabrána je či není, jak se to snad ad b) myslí výrazem »ex professo«; takový nárok na ně vůbec ještě vznesen nebyl, nýbrž jde jen o to, zda, když podána výpověď z hospodaření a ve stížnosti se namítá, že vypověděná půda není zabrána, mají soudové k této námitce přihlížeti čili nic, jinými slovy, zda musí schváliti i výpověď z půdy nezabrané, a tu sídlem předpisu není § 7 čís. 1 zák. o poz. úř., nýbrž § 12 náhr. zák. § 12 náhr. zákona stanoví, že před skutečným převzetím zabraného majetku musí dána býti osobě na něm hospodařící výpověď, může tedy dána býti výpověď jen osobě hospodařící na majetku zabraném, z majetku zabraného, jinými slovy z majetku nezabraného výpověď se nepřipouští a je protizákonná. Přece musí býti nějaký rozdíl mezi případem, kdy se předpisuje a tudíž také dopouští výpověď jen z nemovitosti zabrané, a případem, kdyby se předpisovala a dopouštěla z každé nemovitosti vůbec bez ohledu na zabranost. Bylo uplatňováno hned v začátcích akce, že se nedá mysliti, by Státní pozemkový úřad mohl dáti výpověď každému rolníku nebo domkáři a soud by ji musil schváliti a pak ovšem na základě ní provésti i exekuci. Když však potom § 20 náhr. zák. praví, že proti výpovědi přísluší stížnost k soudu z důvodu, že nebylo šetřeno předpisů části I. c), to jest §§ 12—25 náhr. zák., tedy když předpis, že výpověď dopouští se jen z půdy zabrané, jest obsažen právě v § 12, jest výpovědí z půdy nezabrané porušen právě tento předpis § 12 a stížnost k soudu pro toto porušení (námitka nezabranosti) podle § 20 přípustná. Činí-li se proti výpovědi námitka nezabranosti, nelze ji pominouti již proto, že by se, vypověděna-li opravdu půda nezabraná, děla vypověděné straně nenapravitelná křivda, neboť na základě výpovědi — Čís. 7126 —
984
musilo by se pak provésti i exekuční vyklizení z nezabraného majetku. Tak jest, jak Státnímu pozemkovému úřadu známo, na denním pořádku námitka, že vypovídané nemovitosti ze záboru pravoplatné propuštěny podle § 11 záb. zák. nebo vyloučeny podle § 3 a) téhož zákona, nebo vlastníku ponechány podle § 20 příděl. zák. nebo bezvýhradně schválen jich odprodej podle § 7 záb. zák. Když se to stalo po poznámce záboru a po oznámení zamýšleného převzetí, nemá účastník ani jiné možnosti než odpor svůj uplatňovati stížností proti výpovědi a tedy v rámci § 12 náhr. zákona. Ale jen ten prostředek zbývá mu také, když proti řečeným dvěma aktům v pořadu správním brániti se opomenul, ač šlo a ještě ve výpovědi jde o půdu nezabranou (srv. rozh. čís. 3271 sb. n. s.), jak se zvláště z počátku přiházelo, když účastníci si ještě neuvědomili, že půdu zpupnou nelze sčítati s fideikomisní, a jak tomu jest také právě v projednávaném případě, kde věc, jak se níže ukáže, jest velmi spletitá a nejasná a kde právě se jedná o řadu otázek soukromoprávních, jež všecky na pořad soudní náležejí. Konečně jsou případy, že vůbec jiného prostředku není, než stížnosti proti výpovědi, tak zejména pachtýř není dotčen ani poznámkou záboru ani oznámením zamýšleného převzetí, akty ty proti němu nečelí a on nemá možnosti jim odporovati, a přece nemůže býti vydán na milost a nemilost vlastníku, zda on jim odporoval čili nic, nýbrž musí vyčkati výpovědi, která právě jemu dána býti musí a proti níž se brániti může a to právě stížností k soudu.
II. Ve věci samé jde především o to, jsou-li sporné pozemky majetkem zpupným a patří-Ii jako takový vypověděné straně Josefu S-ovi, anebo patřily-li k fideikomisu dolnorakouskému a, рак-li ano, kdo má na ně substituční právo, zda zrovna právě jmenovaná vypověděná strana či kdo jiný. a) Dle knih. lustra o vložce čís. 76 obce S. bylo na sporné pozemky dne 21. září 1876 podle dokumentů tam uvedených ve smyslu zákona o zakládání nových pozemkových knih ze dne 5. prosince 1874, čís. 92 z. z. vloženo vlastnické právo pro Františka S-a, pod 28. únorem 1924 je poznamenán zábor a pod 30. prosincem 1924 vloženo na základě odevzdací listiny ze 6. listopadu 1923 fideikomisní vlastnické právo vypověděné straně Josefu S-ovi; dle stavu knihovního trvavšího od 21. září 1876 do 30. prosince 1924, tedy přes 48 let nebyly sporné pozemky majetkem fideikomisním, nýbrž allodním. Jak poznamenává okresní soud v T. ve své zprávě a ověřený opis odevzdací listiny dokazuje, je v ní uvedeno výslovně, že má se vložiti fideikomisní právo vlastnické svěřenskému dědici Josefu S-ovi. Poněvadž, jak v rozhodnutí čís. 2038 sb. n. s. dolíčeno, nelze podle § 2 záb. zák. sčítati majetek zpupný a svěřenský, ježto každý má jiného vlastníka, jest třeba vyšetřiti a zjistiti, o jaký majetek při sporných pozemcích vlastně jde, zda o zpupný či svěřenský, tedy především, jak se stalo, že do odevzdací listiny pojaty pozemky ty jako majetek svěřenský a zda se to stalo právem, tedy předem, zda »pozemky v S.« v odevzdací listině zmíněné jsou totožný se spornými pozemky, jak se ovšem zdá, či zda to, že s nimi naloženo jako se svěřenskými, spočívá na omylu. Ukáže-li se, že je to vskutku svěřenský majetek, bude třeba vyšetřiti, jak se stalo, že tato jeho po- — Čís. 7126 —
985
vaha nebyla při zakládání knih knihovně vyznačena ve smyslu § 1 poslední odstavec a § 9 cit. zákona z 5. prosince 1874, а k tomu cíli opatřiti především opisy v knihovním zápisu vlastnictví Františka S-a uvedených protokolů z 19. července 1875, z 20. dubna 1876 a 18. září 1876, a pak bude lze teprv uvážiti, zda a co vzhledem k stavu věci a zákonu, zejména též § 6 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 96 ř. z. o opravovacím řízení v případě zakládání nových knih, jehož před- pis o bezelstném nabytí platí ovšem jen pro osoby třetí (srov. rozh. čís. 13074 Gl. U.) a § 1474 obč. zák. činiti jest, zda zejména lze o tom, pozbyly-li sporné pozemky v těch 48 letech vlastnosti pozemků svěřenských, rozhodnouti v tomto nesporném řízení, či, má-li tu vůbec místa § 2 čís. 7 nesp. říz., zda dlužno věc odkázati na pořad práva. Toto šetření by odpadlo, kdyby se strany dohodly, že sporné pozemky jsou majetkem allodním. Státní pozemkový úřad, jak řečeno, to v dovolací stížnosti sice dovozuje, že je pokládati dlužno za majetek allodní, avšak ve výpovědi a v celém dřívějším řízení stál na stanovisku opačném, a jest tedy otázkou, zda to není v dovolací stížnosti míněno jen jako právní vývod, od kterého se naděje úspěchu, či, je-li to považovati za doznání fakta a uznání právní povahy pozemků, jež by působilo i ve prospěch odpůrce. Tento ve své stížnosti ovšem také allodnost nedoznal, nýbrž s ní počítá jen pro případ, že by se prokázala, a tvrdí, že, раk-li by to opravdu byl allod, nepatří jemu, protože allodní pozůstalost jeho otce v Československu odevzdána vdově Salertě S-ové a allodní jeho pozůstalost v Rakousku téže 5/8, Františku Rudolfu S-ovi 1/8 a Illoně H-ové 2/8, tedy ne jemu. Kdyby se tedy strany dohodly, že sporné pozemky jsou allodní, nebo se to zjistilo, odpadla by výpověď a bylo by ji zrušiti jako nemístnou, ježto je dána Josefu S-ovi výslovně z hospodaření, jak mu přísluší (»příslušelo«) jako držiteli bývalého svěřenského panství a nikoli z hospodaření vůbec, tedy ne z hospodaření z důvodu jiného než uvedeného, zejména ne právě z hospodaření, jež mu přísluší z důvodu allodního vlastnictví, i nebylo by tedy třeba vyšetřovati, zda vypověděný Josef S., když proti němu jako allodnímu vlastníku výpověď nečelí, allodním vlastníkem skutečně jest, což on, jak uvedeno, popírá a v knihách za allodního vlastníka zapsán není, nýbrž by bylo věcí Státního pozemkového úřadu, by si allodního vlastníka vyšetřil a podal si pak výpověď z hospodaření proti němu. Stížnost Státního pozemkového úřadu, dovozujíc allod, jest v rozporu s výpovědí, která tvrdila fideikomis a odpůrci jen jako držiteli bývalého fideikomisu hospodaření vypověděla. b) Kdyby se naopak ukázalo, že jde posud o svěřenský majetek, nastaly by tyto otázky: Josef S. tvrdil ve své stížnosti, že ohledně moravského svěřenství bylo usnesením zemského soudu v Brně ze dne 2. září 1925 vysloveno, že on, vypověděný Josef S., dočasný jeho držitel, nabyl ho dnem 15. listopadu 1924 jako zákonem zabaveného svěřenského svazku jako přední dědic (fiduciář), avšak že toto jeho nabytí omezeno jest svěřenským nástupnictvím, fideikomisární substitucí ve prospěch prvního čekatele, který by byl dle zřizovací listiny v tomto moravském svěřenství povolán v čas nápadu k nástupnictví v ně. Dále tvrdil Josef S. ve své stížnosti, že usnesením — Čís. 7127 —
986
zemského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 1926 bylo vysloveno, že sporných pozemků, náležejících dle udání obou stran k dolnorakouskému svěřenství S-skému v L., nabyl následkem zrušení svěřenství on, vypověděný Josef S. jako fiduciář s omezením fideikomisární substituce ve prospěch prvního čekatele, který by byl podle zřizovací listiny o tomto dolnorakouském svěřenství povolán v čas nápadu k nástupnictví v ně. Poněvadž fiduciář jest vlastně jen poživatelem, kdežto vlastníkem jest fideikomisární substitut (§ 613 obč. zák.), tedy by se sporné pozemky mohly sčítati s moravským svěřenstvím, bylo by třeba, by měly téhož vlastníka, tedy aby v obou případech byl týž fideikomisární substitut; teprve pak, kdyby se ukázalo, že sporné pozemky sečteny s ostatním pozemkovým majetkem svého vlastníka v čsl. území ležícím podrobeny jsou záboru, bylo by zřejmo, že z nich může býti dána Josefu S-ovi výpověď z hospodaření, která mu skutečně dána jest jako držiteli bývalého svěřenství. Doloží ti sluší, že ovšem kdyby se fideikomisární substitut nedožil smrti fiduciáře (§ 608 obč. zák.), pominula by sice substituce (§ 615 tamže) a stal by se vlastníkem fiduciář, avšak to by nevadilo, když i tu by byl fiduciář jako případný budoucí vlastník v obou případech týž. Bylo by tedy vyšetřiti a zjistiti, jak fideikomisární substituce, první čekatelství v obou případech vypadá, neboť Josef S. ve stížnosti tvrdí, že substituce ta je v obou případech různá, takže by nebyl substitut a tedy vlastník týž. Zjistiti by se to dalo spisy obojího svěřenství a zvláště obsahem obojí zřizovací listiny. Avšak, jak později na jevo vyšlo, měla se věc poněkud jinak, totiž tak, že zemský soud v Brně usnesením ze dne 12. listopadu 1926 prohlásil vlastně, že jeho usnesení ze dne 2. září 1925 vztahuje se i na sporné pozemky, které jsou součástí dolnorakouského svěřenství, takže by ovšem byl býval i fideikomisární substitut jak při býv. moravském svěřenství, tak při sporných pozemcích týž, avšak usnesením ze dne 19. února 1927 zemský soud v Brně právě uvedené dřívější své usnesení zrušil s tím, že po právní moci tohoto zrušení zavede řízení předepsané zákonem o zrušení svěřenství, takže není dle obsahu výpovědních spisů ohledně sporných pozemků učiněna ještě disposice ve smyslu zákona o zrušení svěřenství. Nebude-li v čase opětného rozhodování o výpovědi ještě pravoplatného rozhodnutí zemského soudu v Brně o sporných pozemcích dle § 3 zákona o zrušení svěřenství, bude ovšem třeba hořejší vyšetření obojí fideikomisární substituce zřizovacích listin provésti a teprv pak bude se moci uvážiti, co činiti jest. Na tuto otázku ad b) dojde ovšem teprv tehdy, nebudou-li se sporné pozemky jeviti allodními, t. j. otázka a) předchází. Bylo tedy z důvodů uvedených ad a) a b) přerušení řízení rekursním soudem vyslovené zrušiti a doplnění šetření v uvedených směrech a nové rozhodnutí soudu tomu uložiti.

Citace:

Čís. 7126. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1005-1012.