Čís. 7190.

Je-li tu více dětí, nejsou povinny poskytovali rodičům upadnuvším v nouzi výživné (§ 154 obč. zák.) včetně pohřebních útrat rukou společnou a nerozdílnou, nýbrž mají se postarati o jejich slušné zaopatření společně a každé dítě má k tomu přispívali podle poměrů svého jmění. Nemá-li některé dítě prostředků, spadá povinnosti na děti ostatní po případě na ono z nich, které má jmění. »Jměním« nerozumí se tu jen majetek v užším slova smyslu, nýbrž hospodářská mohoucnost toho kterého dítěte.
(Rozh. ze dne 28. června 1927, R I 571/27.)
Žalující pohřební ústav domáhal se na zůstavitelovu synu zaplacení účtu za obstarání pohřbu. Již dříve žaloval pohřební ústav pozůstalost i bratra žalovaného, jenž byl pohřeb objednal, o zaplacení účtu, avšak exekuce proti nim zůstala bezvýslednou. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobci ze zažalovaných 8097 Kč 50 h část 5497 Kč 50 h. Odvolací soud k odvolání žalovaného zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Odvolání nelze upři ti odůvodněnost, pokud se v něm vytýká neúplnost řízení proto, že nebyly zjištěny majetkové a platové poměry žalovaného. Podle § 154 obč. zák. upadnou-li rodiče v nouzi, jsou jejich děti povinny slušně je opatřovali. Závazek tento stihal by tedy také žalovaného, syna zemřelého Jana Š-a. Tento závazek zahrnuje v sobě i povinnost dětí, vypraviti rodičům, kteří upadli v nouzi, — Čís. 7190 —
1119
pohřeb, jako jsou povinny poskytovati jim slušné opatření, mají i povinnost opatřiti jim i slušný pohřeb přiměřený místní zvyklosti, stavu zemřelého a jeho jmění (§ 549 obč. zák.). Z toho, že exekuce pro náklady pohřbu zůstala bezvýslednou, plyne, že tím jest zjednán předpoklad pro zákonný závazek žalovaného ve smyslu § 154 obč. zák. zapraviti útraty otcova pohřbu právě tak jako jest stav nouze vyžadovaný tam pro vyživovací zákonnou povinnost dětí k rodičům. Tím by tedy byla splněna podmínka pro oprávněnost žalobního nároku, opřeného o § 154 obč. zák. Leč o sobě ještě k tornu nestačí, aby nárok ten byl žalující straně již přiznán tak, jak to učinil první soudce. Závazek dětí podle § 154 obč. zák. není závazkem solidárním. Je-li tu více dětí, jsou povinny postarati se o slušné zaopatření a tedy i o slušný pohřeb svých rodičů, kteří upadli v nouzi, společně podle poměru svého jmění. Podle rozsudku prvního soudu jest nesporno, že zemřelý Jan Š. měl tři syny Miroslava, Václava a žalovaného, není však zjištěno, byli-li tu jen tito tři jeho synové a neměl-li snad také dcery. Po této stránce jest řízení neúplné. Pokud pak jde o Miroslava Š-a, jest nesporno, že exekuce vedená proti němu jako objednateli pohřbu Jana Š-a pro náklady pohřební zůstala bezvýslednou, že tedy jmění nemá a proto stihal by závazek zapraviti je Václava Š-a a žalovaného společně a to podle poměru jejich jmění. Nebylo však vůbec zjištěno, je-li Václav Š. ještě na živu, má-li jmění a jaké, po případě, jaký jest stav jeho pozůstalosti. Rovněž tak nebyly zjištěny majetkové poměry žalovaného. Chybí zde tedy nutný skutkový základ pro posouzení, zda a do jaké míry stihá povinnost přispěti k zapravení nákladů pohřebních také Václava Š-a, po případě jeho pozůstalost, eventuelně v jakém poměru má tento a žalovaný náklady tyto podle poměru svého jmění uhraditi.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Rozhodnutím nejvyššího soudu vídeňského ze dne 19. října 1915, pres. 290/15, zapsaným do knihy judikátů pod čís. 236 a uveřejněným v úřední sbírce pod čís. 1663 bylo vysloveno a blíže odůvodněno, že, je-li tu více dětí, nejsou povinny poskytovati rodičům upadlým v nouzi výživné rukou společnou a nerozdílnou, nýbrž, že se mají postarati o jejich slušné zaopatření společně a že každé dítě má k tomu přispívati podle poměru svého jmění. Odvolací soud řídil se tímto výkladem zákona a i nejvyšší soud pokládá jej za správný. Nemá-li některé dítě prostředků, spadá povinnost na děti ostatní po případě na ono z nich, které má jmění, při čemž se jměním nerozumí jen majetek v užším slova smyslu, nýbrž hospodářská mohoucnost dítěte. Jest sice pravda, že otec má pečovati o plnou výživu každého svého dítěte, ale přece jen podle svých prostředků a nelze z toho odvozovati solidární ručení dětí proti rodičům, jak mylně činí rekurent. Děti bezmajetné jsou ovšem prosty této povinnosti, podobně jako otec proti dětem, je-li nemajetný (§ 143 obč. zák.). Ze odvolací soud neporušil zásadu projednávací, plyne již z toho, že sám rekurs uvádí, že žalovaný namítl, že povinnost podle § 154 obč. — Čís. 7191 —
1120
zák. v nejhorším případě stihnou ti by mohla jen děti, které mají jmění. Ale žalovaný i výslovně popřel, že by ve smyslu ustanovení občanského zákoníka byl povinen, zaplatili útraty pohřební. Jak by případ dopadl, kdyby žalovaný jako strana vypověděl, že je nemajetný, pokud se týče, kdyby bylo zjištěno, že nikdo ze »účastněných nemá jmění, nelze řešiti v rámci rozhodování o tomto rekursu.

Citace:

Čís. 7190. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1144-1146.