Čís. 7182.

Opomenul-li soud prvé stolice rozhodnouti v rozsudku o mezitímním návrhu určovacím, lze nápravu zjednati toliko doplněním rozsudku, nikoliv jeho opravou.
Doplnění rozsudku nemá vlivu na lhůtu k odvolání ani tehdy, nařídil-li prvý soud stranám, by rozsudky jim doručené odevzdaly soudu »k provedení opravy«, ani tím, že právní zástupce odvolatele, odevzdav rozsudek v soudní kanceláři, přiměl kancelářského úředníka k (lomu, by mu vydal zpáteční lístky o doručení rozsudku a doplňovacího usnesení.
(Rozh. ze dne 25. června 1927, R I 508, 509/27.)
Vyhotovení rozsudku prvého soudu ze dne 28. prosince 1926 bylo doručeno žalobcovu zástupci dne 27. ledna 1927. Usnesením ze dne 28. ledna 1927 zamítl prvý soud1 mezitímní určovací návrh, o němž opome- — Čís. 7182 —
1105
nul v rozsudku rozhodnouti a uložil stranám podle § 422 c. ř. s., by mu nejpozději do 3 dnů odevzdaly doručené jim vyhotovení rozsudku. K vyhotovením rozsudku stranami předloženým připojil prvý soud usnesení o opravě rozsudku, kterou vykonal bez návrhu stran a bez předchozího ústního jednání. Rozsudek s touto opravou byl žalobcovu zástupci doručen dne 26. února 1927. Dne 7. března 1927 podala žalovaná strana žádost o potvrzení vykonatelnosti rozsudku. Soud prvé stolice zamítl návrh usnesením ze dne 8. března 1927. Dne 12. března 1927 podal žalobce do rozsudku odvolání. Rekursní soud usnesením ze dne 28. dubna 1927 R II 111/21/42 vyhověl návrhu žalované a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci vydal žalované žádané potvrzení vykonatelnosti rozsudku. Důvody: Tím, že si soud vyžádal rozsudek k vůli jeho opravě, nestaví se běh 14denní lhůty odvolací (rozhodnutí nejv. soudu ze dne 23. prosince 1908, Rv II 918/8, Právník r. 1909 str. 541), která jest lhůtou konečnou (§ 128 c. ř. s.), neboť ustanovení § 464 c. ř. s., že se odvolací lhůta počíná pro každou stranu doručením vyhotovení rozsudku, nebylo v zákoně pro případ opravy rozsudku nikterak omezeno ani pozměněno, naopak se praví v § 424 c. ř. s. výslovně, že jednání o opravě skutkové povahy rozsudku neb o doplnění rozsudku nemá vlivu na běh lhůty pro podání opravného prostředku proti rozsudku, jehož skutková podstata má býti opravena nebo jehož doplnění jest navrženo. Nebyla by důvodnou ani námitka, že by pak nebylo ponecháno stranám dosti času k provedení odvolání, neboť ve lhůtě určené soudem k odevzdání vyhotovení rozsudku mohly si strany snadno poříditi k tomu účelu opisy rozsudku. Žádost žalované strany o potvrzení vykonatelnosti rozsudku, podaná dne 7. března 1927, byla tedy napadeným usnesením bezdůvodně zamítnuta, protože tehdy odvolací lhůta pro žalující stranu již dávno uplynula a rozsudek nabyl právní moci, neboť odvolání, které žalující strana podala až dne 12. března 1927 bylo opožděno. Odůvodněné stížnosti bylo proto vyhověno a bylo uznáno, jak se stalo. Dlužno ještě podotknouti, že v usnesení ze dne 28. ledna 1927 odvolává se prvý soud nesprávně na předpisy §§ 419 a 420 c. ř. s., neboť v pravdě jest ze spisů patrno, že se nejednalo ani o opravu rozsudku podle § 419 c. ř. s. ani o pouhou opravu skutkové povahy podle § 420 c. ř. s., nýbrž že šlo vlastně o doplnění rozsudku podle § 423 c. ř. s. po případě o doplňovací usnesení (§ 430 c. ř. s.), k čemuž však bylo by potřeba jednak návrhu, jednak ústního jednání, a proti němuž byl by přípustný samostatný prostředek opravný. Usnesením ze dne 28. dubna 1927, R II 111/27/43 odmítl odvolací soud odvolání jako opožděné. Důvody: Duplikátem zpátečního lístku, jehož prvopis zástupce žalobcův si u soudu vyzvedl a nevrátil, jest prokázáno, že vyhotovení rozsudku bylo zástupci žalující strany doručeno dne 27. ledna 1927. Odvolací lhůta končila mu tedy dnem 10. února 1927, avšak odvolání žalující strany bylo podáno na poštu teprve dne 12. března 1927. Bylo tudíž odvolání to jako opožděné podle §§ 471 č. 2 a 474 odst. 2 c. ř. s. odmítnouti v neveřejném zasedání, když tak neučinil již soud 1. stolice podle § 468 c. ř. s. Dokládá se ještě, že vyžádáním rozsudku soudem k opravě, jež se stalo usnesením ze dne 28. ledna 1927 nebyl
Civilní rozhodnutí IX. 70 — Čís. 7182 —
1106
běh odvolací lhůty nikterak zastaven, jak bylo podrobněji odůvodněno v usnesení tohoto soudu ze dne 28. dubna 1927 č. j. R II 111/27-42 v téže právní rozepři vydaném.
Nejvyšší soud nevyhověl ani dovolacímu rekursu žalobce do usnesení rekursního soudu ze dne 28. dubna 1927, R II 111/27-42 ani jeho rekursu do usnesení odvolacího soudu ze dne 28. dubna 1927, R II 111/27/43.
Důvody:
Odvolací soud právem odmítl žalobcovo odvolání jako opožděné a jest souhlasiti i s jeho názorem, že žádost žalované o potvrzení vykonatelnosti rozsudku, podaná dne 7. března 1927, byla prvým soudem zamítnuta neprávem. Rozsudek prvého soudu byl žalobci doručen (§ 93 c. ř. s.) dne 27. ledna 1927. Jelikož prvý soud opomenul, rozhodnouti o návrhu žalované na určení, jež ve smyslu § 259 c. ř. s. učinila při roku ze dne 17. listopadu 1925, vydal dne 28. ledna 1927 usnesení, jímž zamítl tento návrh, a, maje za to, že jde o pouhou opravu rozsudku podle § 419 c. ř. s., uložil podle § 422 c. ř. s. stranám, by nejpozději do tří dnů odevzdaly soudu vyhotovení rozsudku jim doručená. Usnesení toto bylo žalobci doručeno podle vlastního jeho udání dne 4. února 1927. Jest patrno, že jak správně připomenul již rekursní soud v rozhodnutí ze dne 28. dubna 1927, č. j. R II 111/27/42, nešlo tu o opravu ve smyslu § 419 c. ř. s., nýbrž o doplnění rozsudku, které se mohlo státi jen na návrh strany, o němž podle § 423 třetí odstavec c. ř. s. mělo býti rozhodnuto po předchozím ústním jednání, a to, vyhověno-li mu, nikoliv usnesením, nýbrž rozsudkem. V podstatě však byl rozsudek doplněn. Toto doplnění nemělo podle § 424 c. ř. s. vlivu na běh lhůty pro podání opravného prostředku proti rozsudku, třebaže o doplnění rozsudku nebylo jednáno. Uplynula-li tudíž žalobci neprodlužitelná lhůta k podání odvolání dnem 10. února 1927 a, jelikož žalobce dal odvolací spis na poštu teprve dne 12. března 1927, podal jej opožděně. Na věci nemění ničeho okolnost, že prvý soud zbytečně nařídil stranám, by rozsudky jim doručené odevzdaly soudu k provedení opravy, ač o ni nešlo, což žalobci vzhledem k obsahu usnesení ze dne 28. ledna 1927 při náležité pozornosti nemělo ujíti. Nikdy však nemohla lhůta k podání odvolání býti prodloužena tím, že žalobcův právní zástupce, odevzdav rozsudek v soudní kanceláři, přiměl kancelářského úředníka k tomu, by mu vydal zpáteční lístky o doručení rozsudku a doplňovacího usnesení, k čemuž onen úředník nebyl ani oprávněn. Z toho jde, že odvolací soud právem odmítl žalobcovo odvolání jako opožděné, ale také, že prvý soud neprávem zamítl žádost žalované o potvrzení vykonatelnosti rozsudku. Poukazuje-li žalobce v dovolacím rekursu k tomu, že proti rozsudku podal odvolání a proti odmítavému usnesení soudu druhé stolice rekurs, a tvrdí-li, že, bude-li rekursu vyhověno a odvolacímu soudu uloženo, by o odvolání po zákonu jednal, nebude možno, by prvý soud vydal žalované žádané potvrzení, zapomíná, že pro vyřízení žádosti o potvrzení vykonatelnosti rozsudku rozhodoval — Čís. 7183 —
1107
stav, jaký byl v den jejího podání, a že dne 7. března 1927 žalobcovo odvolání podáno ještě nebylo a rozsudek tudíž podle spisů byl vykonatelným. Není tedy opodstatněn ani rekurs ani dovolací rekurs a nebylo proto vyhověno žádnému z nich.

Citace:

Čís. 7182. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1130-1133.