Čís. 6786.

Vzala-li podporovaná strana dovolání zpět, pozbylo účinnosti i dovolání, podané vedlejším intervenientem, leč že by šlo o vedlejšího intervenienta s právy nerozlučného společníka ve sporu.
(Rozh. ze dne 9. února 1927, Rv I 1395/26.)
Do rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo vyhověno žalobě, podala dovolání žalovaná banka J. i vedlejší intervenientka banka B. Banka J. vzala napotom dovolání zpět.
Nejvyšší soud se usnesl, že se zpětvzetí dovolání žalovanou béře na vědomí, a že s rozhodnutí o dovolání vedlejší intervenientky schází.
Důvody:
Z rozsudku odvolacího soudu dovolaly se žalovaná banka J. а k ní přistoupivší vedlejší intervenientka banka B. Podáním ze dne 2. února 1927 prohlásila žalovaná, že bere dovolání zpět, poněvadž byl ujednán mimosoudní smír. Dle §§ 484 a 513 c. ř. s. má zpětvzetí dovolání za následek kromě ztráty opravného prostředku také závazek nésti náklady, vzešlé opravným prostředkem, zejména všecky náklady, způsobené dovoláním odpůrci. Dovolání žalované pozbylo tudíž zpětvzetím svého významu a účinku. Jde jen o to, jaký vliv má skutečnost, že žalovaná vzala dovolání zpět, na dovolání, podané vedlejší intervenientkou. Otázku tuto zákon přímo neřeší, avšak odpověď na ni plyne ze všeobecných zásad ovládajících právní ústav vedlejší intervence. Podle §u 17 с .ř. s. může každý, kdo má právní zájem na tom, by ve sporu, zahájeném mezi jinými osobami, zvítězila ta neb ona strana, přistoupiti k ní jako vedlejší intervenient, a to v každém období rozepře až do jejího právoplatného rozhodnutí. (§ 18 c. ř. s.). Podle §u 19 c. ř. s. musí vedlejší intervenient přijati právní rozepři v tom stavu, v jakém jest v čase jeho přístupu, a má právo činiti všecky procesní úkony na podporu strany, k níž se byl přidružil. Tyto úkony jsou však jen potud právně účinné pro hlavní stranu, pokud neodporují jejím vlastním pro- — Čís. 6787 —
237
cesním jednáním. Jestliže tedy hlavní strana — zde žalovaná — vzala dovolání zpět, dala tím vzhledem k uvedeným již účinkům zpětvzetí dovolání (§§ 484 a 513 c. ř. s.) zřejmě na jevo, že se podrobuje rozsudku odvolacího soudu, což jest totéž, jakoby se byla již původně zřekla dalšího opravného prostředku. Tím pozbývá však; účinnosti také dovolání vedlejší intervenientky, která není stranou, poněvadž by bylo v rozporu s procesním úkonem (vzdáním se dovolání, pokud se týče jeho zpětvzetím) hlavní strany. Jen vedlejší intervenient s právy nerozlučného společníka ve sporu zaujímal by i tu postavení samostatnější (§§ 14 a 20 c. ř. s.). Procesní úkony strany, které by odporovaly dovolání takového vedlejšího intervenienta, neměly by účinku na jeho dovolání, neboť právě proto, že takovému vedlejšímu intervenientoví přísluší postavení nerozlučného společníka ve sporu, platí při odporujících si úkonech onen, jenž jest na prvý pohled straně příznivější, právě tak jako při nerozlučném společníku. O takový poměr však v tomto případě nejde. (Ve věci srovn. Hora, Odvolání str. 18, Neumann, Kommentar zur Zivilprozessordnung str. 494, 495, Ott, Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního 1. díl, str. 187 a rozhodnutí bývalého nejv. soudu vídeňského ze dne 10. listopadu 1908 č. 1229 úř. sb.).

Citace:

Čís. 6786. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 264-265.