Čís. 6933.

Předepisovala-li kolektivní smlouva písemnou formu jen pro úmluvy, z nichž by jedna strana mohla proti druhé odvozovati práva, nebylo písemné formy třeba pro úmluvu, dle níž měla zaniknouti práva, jež jedné straně ze smlouvy již příslušela.
(Rozh. ze dne 24. března 1927, Rv I 1391/26.)
Žalobkyně byla k ústní své žádosti propuštěna ze svazku městského divadla v T. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se na divadelním řediteli a na obci T. náhrady škody, ježto prý propuštění nestalo se srovnalou vůlí stran a ježto nebyla při něm zachována písemná forma předepsaná kolektivní smlouvou. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Po právní stránce napadá dovolatelka názor odvolacího soudu, že smlouva ze dne 8. listopadu 1923 byla srovnale rozvázána a že srovnalé rozvázání nevyžaduje písemnosti. V této souvislosti je nutno vrátiti se především k námitce, že žádost o propuštění ze svazu městského divadla v T. nebyla míněna vážně, jelikož žalobkyně dle zjištění prvého soudu žádala o propuštění v rozčilení. Nelze pochybovati o tom, že i v rozčilení jsou možný vážně míněné projevy vůle, pokud rozčilení nedosáhne takového stupně, že přímo vylučuje svobodné rozhodnutí. Vážnost vůle jest posouditi jedině podle toho, jak se projevuje. Nedostatek vážné vůle nelze namítati, byla-li vůle projevena způsobem poznatelně vážným. Že návrh žalobkyně, by byla propuštěna z divadelního sboru, byl učiněn seznatelně vážným způsobem, vyplývá ze zjištění nižších soudů, dle nichž žalobkyně o to žádala v různých dobách, tedy vícekráte, cítíc se dotčenou jednou nepříznivou kritikou, podruhé jiným obsazením úlohy. Ba právě ta okolnost, že žalobkyně, když dle 31. července 1924 opětně žádala o propuštění, dle zjištění prvého soudu byla rozčilena domnělými ústrky, dokazuje, že to se žádostí o propuštění mínila vážně. Že by byla bývala v takovém pohnutí mysli, jež vylučovalo svobodné rozhodnutí vůle, nebylo vůbec tvrzeno, ani dokázáno. Neoprávněna jest další námitka, že o srovnalém rozvázání smlouvy proto nemůže býti řeči, poněvadž ředitel J. na návrh žalobkyně, by ji propustil ze svazu divadelního, ihned nepřistoupil a propuštění její vyslovil teprve dnem 31. srpna 1924, tedy o měsíc později. Z dopisu, na němž se zjištění zakládají, vyplývá, že přání žalobkyně, vyslovenému dne 31. července 1924, by byla propuštěna ze sboru divadla v T., bylo vyhověno dne 31. července 1924, tedy téhož dne, její nabídka byla tedy přijata bez prodlení. Že by žalobkyně byla učinila návrh, by byla propuštěna ještě téhož dne, nebylo prokázáno, ani, že by se byla proti propuštění proto ohradila, že její služební poměr nebyl rozvázán ihned, nýbrž teprve dnem 31. srpna. Svůj žalobní nárok nevyvozovala z této okolnosti, nýbrž z toho, že byla vůbec propuštěna. Z dopisu ze dne 9. srpna 1924, jenž byl uznán za pravý a správný vychází dále na jevo, že jí na její ohražení proti propuštění bylo sděleno, že ředitelství neklade na to váhu, by do 1. září 1924 zůstala, naopak, že si kdykoli může vyzvednouti vyúčtování až do dne vystoupení, že jí tedy bylo ponecháno na vůli, by si den vystoupení sama určila. Z toho však nepochybně vyplývá, že její žádost o propuštění byla přijata včas a bez omezení. Odvolacímu soudu jest konečně také potud přisvědčiti, že v projednávaném případě nebylo zapotřebí písemné formy к rozvázání služebního poměru. I když názor odvolacího soudu, že nelze § 1 kolektivní smlouvy nikdy vztahovati na úmluvy, jichž předmětem jest rozvázání smlouvy, jde potud příliš daleko, že použití §u 1 kolektivní smlouvy nemohlo by býti tehdy vyloučeno, když by při — Čís. 6934 —
552
rozvázání smlouvy byla zde zvláštní ujednání, z nichž jedna strana proti druhé by směla vyvozovati práva, přiléhá přece jen názor odvolacího soudu potud, pokud se zde jednalo o nepodmíněné rozvázání služebního poměru, jenž nebyl závislý na vedlejších úmluvách; takové nepodmíněné vzdání se oboustranných, ze služebního poměru plynoucích práv nevyžadovalo podle §u 1 kolektivní smlouvy písemné formy, jelikož tato jest předepsána jen pro úmluvy, z nichž jedna strana proti druhé by mohla odvozovati práva, nikoliv však pro úmluvu, podle níž práva, jež straně ze smlouvy již příslušejí, mají zaniknouti. Srovnalé a nepodmíněné zrušení smlouvy má však, jelikož jest nepodmíněným vzdáním se smluvních práv, v zápětí, že smluvní práva nemohou již býti porušena, že žaloba postrádá právního podkladu a že nelze ani z domnělého obohacení žalované městské obce odvozovati nároky. Nebylo tedy potřeba, by bylo vysvětleno neb konáno šetření, zda žalovaná městská obec vůbec měla prospěch z toho, že smlouva se žalobkyní byla rozvázána.

Citace:

Čís. 6933. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 576-578.