Čís. 7244.

Směnka, uvádějící bez vytčení platebního místa více míst jako bydlišť směnečníků, jest neplatnou.
(Rozh. ze dne 16. srpna 1927, R I 698/27.)
Procesní soud prvé stolice zrušil směnečný platební příkaz k námitce žalovaného, že směnka jest neplatnou, ježto jsou na ní uvedeni tři směnečníci se dvěma různými bydlišti. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by znovu rozhodl. — Čís. 7245 —
1243
Důvody:
Stěžovatelka právem vytýká usnesení odvolacího soudu, že ne- správně posuzuje věc co do platnosti žalobní směnky, v níž jest uvedeno více platebních míst. Námitka neplatnosti směnky jest odůvodněna. Čl. 4. čís. 8 směnečného řádu žádá, by ve směnce bylo uvedeno platební místo. Není-li zvlášť udáno, pokládá se za ně bydliště směnečiníka, ve směnce uvedené. Pojmenovati několik směnečníků jest přípustno jenom, je-li místo platební jediné. V žalobní směnce jsou však udáni tři směnečníci se dvěma různými bydlišti, tedy dvě platební místa. To odporuje zákonu, neboť jinak by nebylo lze určiti, kde jest směnka splatna, směnečný závazek by postrádal určitosti zejména při výkonu postihu, v mnohých případech by pak ani nebylo možno směnku včas presentovati a protestovati na všech místech platebních ve směnce uvedených. Je tedy žalobní směnka, uvádějící více míst jako bydliště směnečníků a při nedostatku zvláštního místa platebního tedy i více míst platebních, neplatná. Toto stanovisko zaujal nejvyšší soud neúchylně v nálezech, uvedených v rekursu, a to v případech zcela obdobných a nemá příčiny nyní se od něho uchylovati. Odvolací soud neprávem míní, že rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 15. února 1927, Rv II 82/27, čís. sb. 6803, prohlásilo za neplatnou jenom směnku, kde jest uvedeno více míst platebních, nikoliv však kde jest uvedeno více bydlišť směnečníků. Platí-li uvedené bydliště směnečníkovo za místo platební podle zákona, platí úvahy shora uvedené i o takto uvedených více bydlištích směnečníků. Netřeba uvažovati, je-li opodstatněna námitka, že žalovaná firma podepsala jen jako vydatelka a jako směnečnice byla teprve dodatečně připsána bez svého souhlasu a zda tím směnka pozbyla platnosti a zanikl závazek stěžovatelky. Žalobkyně domáhá se směnečního nároku z důvodu přijetí směnky, nikoli z důvodu jejího vydání a důvodu žalobního nezměnila. Také neprokazuje protestem, že proti vydatelce, kterou prý je žalovaná, zachovala si směnečný nárok. Soud nemohl by platební rozkaz zachovati proti ní v platnosti, když žaloba není opřena o vydání směnky a nejsou tvrzeny podmínky, za nichž by zůstal směnečný nárok proti žalované jako vydatelce zachován. Proto námitka, že žalovaná podepsala jako vydatelka, třeba by se této námitky sama žalobkyně dovolávala, nemůže udržeti platební rozkaz v platností.

Citace:

Čís. 7244. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1268-1269.