Čís. 7122.

Pozdější vlastník nemovitostí, jenž zaplatil postupníku eráru převodní poplatek z dřívějšího prodeje, jest oprávněn domáhati se zaplacení na původních smluvnících, neručil-li v době placení za dluh ani věcně, nejsa již majitelem domu, ani osobně. Lhostejno, že placením vyhověl depuračnímu závazku vůči dalšímu nabyvateli domu. Lhostejno, že postupník propustil ze závazku jednoho z původních smluvníků.
(Rozh. ze dne 2, června 1927, Rv I 204/27.)
Smlouvou trhovou ze dne 29. prosince 1919 prodal Bohumil Š. dům inž. Josefu J-ovi, při čemž se kupující zavázal zaplatiti převodní poplatek, který byl platebním rozkazem úřadu pro vyměřování poplatků vyměřen Josefu J-ovi nerozdílnou rukou podle § 68 čís. 3 zákona ze dne 9. února 1850, čís. 50 ř. zák. s Bohumilem Š-em penízem 18000 Kč. Trhovou smlouvou ze dne 6. května 1920 prodal Josef J. dům ten Josefu D-ovi a tento smlouvou trhovou ze dne 19. února 1921 prodal opět dům ten Janu Z-ovi, Karlu S-ovi a Anně a Aloisii D-ovým. K zajištění převodního poplatku 18000 Kč s přísl. vymohla česká finanční prokuratura na dům dne 18. srpna 1921 záznam zástavního práva a dne 8. července 1924 byl povolen vklad práva zástavního v pořadu záznamu. Platebním rozkazem úřadu pro vyměřování poplatků v Praze ze dne 1. července 1921 byl dotyčný převodní poplatek předepsán k zaplacení také nerozdílnou rukou podle § 72 cit. zák. z r. 1850 Janu Z-ovi, Karlu S-ovi, Anně D-ové, provd. Z-ové a Aloisii D-ové, provd. S-ové, jako dočasným knihovním vlastníkům domu, který dle cit. § 72 popi. zákona ručí věcně za poplatek. Trhovou smlouvou ze dne 19. května 1925 prodali manželé Z-ovi a S-ovi (žalobci) dům ten manž. Hynku a Růženě H-ovým a zavázali se vtělený převodní poplatek svým nákladem v době šesti měsíců dáti vymazati. Převodní poplatek s úroky a útratami exekučními celkem 23844 Kč zaplatil dne 27. dubna 1925 inž. Václav F.. jemuž proto česká finanční prokuratura v zastoupení republiky Československé pohledávku poplatkovou Kč 18000 — se vším příslušenstvím a s veškerými vydobytými exekučními právy postoupila. Žalobou, o niž tu jde, domáhali se manželé Z-ovi a S-ovi na inž. Josefu J-ovi a Bohumilu Š-ovi zaplacení 24767 Kč, jež byli nuceni inž. F-ovi zaplatiti, ježto tento vedl exekuci na dům v době, kdy byl již prodán H-ovým, jimž se žalobci zavázali k depuraci. Procesní soud prvé stolice uznal žalované povinnými zaplatiti žalobcům zažalovaný peníz rukou společnou a nerozdílnou. Důvody: Žalobci jako dřívější vlastníci domu, povinní k depuraci, zaplativše poplatek, zaplatili tím dluh toliko formálně vlastní, materielně však zcela nepochybně cizí, totiž dluh solidárních, osobních dlužníků Š-a a J-a. Kdo v úmyslu, by zabránil exekuci na zatíženou nemovitost, zaplatí dluh toliko formálně vlastní, materielně cizí, jest podle §u 1358 obč. zák. a, jde-li jako v tomto případě o náklad, jejž druhý byl by musil učiniti sám po zákonu, též podle — Čís. 7122 —
973
§ 1042 obč. zák. oprávněn, žádati od pravého dlužníka náhradu zaplaceného dluhu. (K tomu sr. plenissimární rozhodnutí Nejv. soudu ze dne 24. března 1924 Rv II 39/14 kniha judikátů čís. 208.) Poněvadž podle §§ 68 čís. 3 a 73 čís. 3 písm. a) popl. zákona prvý prodatel a prvý kupitel (žalovaní) jako solidární dlužníci byli eráru zavázáni k zaplacení celého převodního poplatku, jsou též žalobci oprávněni požadovati od nich náhradu všeho, co za ně zaplatili. Okolnost, že inž. F. žalovaného svého tchána Š-a jako postupník poplatkového eráru propustil ze závazku, nemá významu, ježto tato výhoda podle §u 896 poslední věta obč. zák. nemůže býti žalobcům na újmu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Soud dovolací shledává správným názor soudu odvolacího, že žalobci, zaplativše inženýru Václavu F-ovi jako postupníku poplatkového úřadu Československé republiky zastoupené českou finanční prokuraturou v Praze dne 20. října 1925 převodní poplatek z převodu vlastnictví domu, náležejícího žalovanému Bohumilu S-ovi na žalovaného Josefa J-a, zaplatili to, co žalovaní podle poplatkového zákona sami byli povinni zaplatiti, že tudíž tímto zaplacením učinili za žalované náklad, který by byli žalovaní podle zákona sami musili učiniti a že proto mají podle § 1042 obč. zák. právo, žádati na žalovaných náhradu toho, co za ně zaplatili. Na tom nic nemění se tím, že postupník inženýr Václav F. žalovaného Š-a, svého tchána, již před tímto zaplacením propustil ze závazku, neboť propuštění to mohlo míti účinek jen proti inženýru F-ovi, nikoliv však též proti žalobcům, kteří tuto pohledávku inženýru F-ovi zaplatili za žalované jako postoupenou mu pohledávku poplatkovou, kterou podle zákona poplatkového oba žalovaní, tedy také žalovaný Š. byli povinni zaplatiti rukou společnou a nerozdílnou a která postupem z poplatkového úřadu na inženýra F-a nepozbyla povahy převodního poplatku. Rovněž nerozhodnou jest pro povinnost žalovaného Š-a, zaplatiti žalobcům náklad, který za ně žalobci učinili, zaplativše převodní poplatek, skutečnost, že zaplacením převodního poplatku umožnili si žalobci splněni depuračního závazku, převzatého proti manželům H-ovým, neboť žalobci platili inženýru F-ovi převodní poplatek jemu poplatkovým úřadem v zastoupení československého eráru postoupený, který podle zákona sami nésti nemusili, ježto šlo o převodní poplatek z kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným Š-em a žalovaným J-em v roce 1919. Za tento převodní poplatek žalobci v době placení neručili ani věcně, ježto v té době nebyli již vlastníky domu, z něhož převodní poplatek byl vyměřen, ani osobně, ježto jim, jak soud odvolací zjistil, platebním rozkazem z 1. července 1921 (17. července 1924) poplatek ten byl uložen jen jako vlastníkům domu, ne jeho osobním dlužníkům, a platili proto dluh cizí. Okolnost, že tímto zaplacením převodního poplatku nabyli žalobci možnosti vyhověti svému depuračnímu — Čís. 7123 až 7124 —
974
závazku proti manželům H-ovým, nemění ničeho na tom, že zaplaceni to proti žalovaným jeví se nákladem za ně ve smyslu § 1042 obč. zák. žalobci učiněným. Ježto závazek žalovaného Bohumila Š-a k zaplacení zažalovaných 24060 Kč s příslušenstvím plyne již z předpisu § 1042 obč. zák., nebylo potřebí blíže zabývati se vývody žalobců v dovolací odpovědi, jimiž snaží se dokázati, že povinnost tato plyne i z předpisu § 1358 obč. zák.

Citace:

Čís. 7122. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 998-1000.