Čís. 6726.

Nejde o vyrovnací pohledávku, zavázal-li se dlužník zaplatiti daň, jež byla vyměřena teprve po zahájení (skončení) vyrovnání, třebas byla splatna před jeho zahájením.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1927, Rv I 1212/26.)
Žalovaný zavázal se žalobkyni mimo jiné nahraditi důchodovou daň za rok 1921. O jmění žalovaného bylo zahájeno vyrovnací řízení dne 13. prosince 1922 a skončeno dne 5. června 1923. Platební příkaz o vyměření důchodové daně za rok 1921 byl vydán dne 1. února 1925 a doručen žalobkyni dne 14. dubna 1925. Proti žalobě o vyplacení celé daně namítl žalovaný mimo jiné, že by mohl býti odsouzen nejvýše k zaplacení vyrovnací kvóty. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel hájí názor, jenž byl již oběma nižšími soudy správně vyvrácen, že pohledávka žalobkyně podléhá účinkům vyrovnání a že by mohl žalovaný býti odsouzen nejvýše jen k zaplacení vyrovnací kvóty. — Čís. 6727 —
137
Bylo zjištěno, že vyrovnací řízení o jmění žalovaného bylo zahájeno dne 13. prosince 1922 a skončeno 5. června 1923. Platební příkaz o vyměření důchodové daně za rok 1921 byl vydán dne 1. února 1925 a doručen žalobkyni dne 24. dubna 1925. Dle dlužního úpisu ze dne 21. října 1920 byl žalovaný povinen tuto daň nahraditi žalobkyni. Dle toho je nepochybno, že žalobkyně mohla teprv po vyměření daně (§§ 143 a 144 zákona ze dne 25. října 1896 č. 220 ř. zák.) požadovati určitou náhradu na žalované. Vyrovnacími pohledávkami jsou však jen takové osobní pohledávky majetkoprávní proti vyrovnacímu dlužníkovi, jež povstaly do zahájení řízení, nepožívají-li práva přednostního a nejsou-li z uplatnění ve vyrovnávacím řízení dle zákona vyloučeny. Jen takové pohledávky mohou býti k vyrovnacímu řízení přihlášeny a podléhají jeho účinkům, ať byly přihlášeny nebo nebyly (§ 53 vyrov. ř.). Zažalovaná pohledávka nebyla vyrovnací pohledávkou ve vyrovnacím řízení žalovaného. Dle dlužního úpisu ze dne 21. října 1920 byl žalovaný osobně zavázán žalobkyni, hraditi jí rentovou daň z úroků a z půjčené jistiny 50.000 Kč, když pak dům, na němž byla jeho povinnost zástavně zajištěna, prodal Arnoštu M-ovi, zavázal se ještě podle zjištění kupní smlouvou ze dne 10. června 1921, že až do dne úplného vyklizení, jež nastalo dne 15. října 1921, zaplatí hypotekární úroky s vedlejším příslušenstvím. Žalobkyně žádá náhradu rentové daně jen za dobu od 1. ledna do 15. října 1921. Správně tedy tvrdí se v rozsudku odvolacího soudu, že žalovaný jako osobní dlužník jest povinen žalobkyni nahraditi tuto částku.

Citace:

Čís. 6726. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 164-165.