Čís. 6814.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís, 91 sb. z. a n.).
V tom, že zaměstnanec neuplatňoval za trvání služebního poměru při výplatách nároku na odměnu za práci přes čas, nelze spatřovati vzdání se nároku na odměnu za práci přes čas.
(Rozh. ze dne 19. února 1927, Rv 1 396/26.)
Žaloba řeznického dělníka proti bývalému zaměstnavateli o zaplacení odměny za práci přes čas byla oběma nižšími soudy zamítnuta.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by v jednání pokračoval a znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolatel, prováděje jediný dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. napadá názor nižších soudů, že žalobce tím, že se nedomáhal nároku na odměnu za hodiny přes čas a že se nikdy o tom při výplatě nezmínil, projevil mlčky souhlas se mzdou jemu vyplacenou a že tudíž rovněž mlčky souhlasil, že ve mzdě jest obsažena též náhrada za případné další práce přes čas vykonané. Názor tento vyslovil prvý soud a soud odvolací mu přisvědčil, doloživ, že, nečiní-li zaměstnanec po delší dobu námitek proti mzdě jemu vyplácené, jest podle §u 863 obč. zák. za to míti, že přijímá mzdu jemu vyplácenou jako přiměřenou náhradu za všecky nároky za dobu, o kterou jde, čímž veškeré nároky jeho jsou plně vyrovnány. Dovolateli, pokud dovozuje, že nároky tyto jsou v rozporu se zákonem ze dne 19. prosince 1918 č. 91 sb. z. a n. a že není možno, by došlo mlčky k takové dohodě, již nižší soudy mají na zřeteli, nutno dáti za pravdu. Zákon stanoví, že pracovní doba nesmí trvati zásadně déle než 8 hodin (§ 1), že přípustná práce přes čas musí se platiti zvláště (§ 6, čís. 3, § 7 , čís. 4), zakazuje zaměstnavateli obcházeti zákon (§ 2) a stanoví tresty na přestupky jeho (§ 13). Veškeré tyto předpisy jsou rázu velícího a nelze o tom pochybovati, že k nim vedla úvaha, že by zaměstnavatel jako hospodářsky silnější mohl jinak svého postavení vůči zaměstnavatelům zneužiti a věc zařídí ti tak, by se zaměstnanec neplacené práci přes čas výslovně nebo mlčky podrobil, čehož nebylo by zvláště v době nadbytku pracovních sil nesnadno docíliti, poněvadž zaměstnanec bude se snažiti, by dosáhl zaměstnání, jež by mu jinak poskytnuto nebylo, a dosáhnuv ho, bude se obávati, by o ně nepřišel, a proto nebude míti odvahu, aby své byť i zákonem zaručené nároky na zvláštní odměnu za práci mimo osmihodinnou dobu pracovní vykonanou ohlásil a jich se domáhal již v době, pokud jeho zaměstnání trvá. Zřejmou intencí zákona čís. 91/18 jest, by zaměstnanec jako hospodářsky slabší a na zaměstnavateli závislý byl proti obcházení tohoto zákona chráněn. Proto byly к dosažení tohoto sociálně politického účelu vydány předpisy rázu velícího a důsledkem toho nutno také každou úmluvu ať — Čís. 6815 —
303
mlčky učiněnou, jež by těmto předpisům odporovala, považovati za nicotnou (§ 879 obč. zák.). I když je tedy zjištěno, že žalobce při týdenních výplatách svého nároku na odměnu za práci přes čas nikdy neuplatňoval, nelze z toho ve prospěch žalovaného těžiti, neboť přes to, že by v přijímání týdenní mzdy — bez výhrady onoho nároku — mohl býti spatřován souhlas žalobcův s výší mzdy jemu nabídnuté (§ 863 obč zák.), nedošlo tím z důvodů právě uvedených ku platné dohodě a není při posuzování věci po stránce právní zajisté bez významu, že žalobce podle svého přednesu neuplatňoval svého nároku právě z obavy, by nebyl z práce propuštěn.

Citace:

Čís. 6814. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 328-329.