Čís. 7052.

Bylo-li usnesení, zamítající námitku nepříslušnosti, pojato do rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta, jest žalovaný oprávněni napadnouti usnesení o námitce nepříslušnosti a to rekursem.
(Rozh. ze dne 11. května 1927, R II 138/27.)
O námitce místní nepříslušnosti jednal soud prvé stolice zároveň s věcí hlavní a pojal usnesení, jímž námitce nevyhověl, do rozsudku zamítajícího žalobu. Rekurs žalovaného do rozhodnutí prvého soudu o námitce místní nepříslušnosti rekursní soud odmítl. Důvody: V tomto případě bylo o námitce nepříslušnosti soudu rozhodnuto současně s věcí hlavní týmž rozhodnutím, totiž napadeným rozsudkem. V takových případech může výrok o příslušnosti býti napaden toliko opravným prostředkem proti rozhodnutí ve věci hlavní dovoleným, tedy v tomto případě pouze odvoláním. Odvolání však stěžovatel — žalovaný — podati nemohl, protože žaloba byla zamítnuta a jemu tedy odvolání nepřísluší. Proto je i stížnost vyloučena (§ 471 čís. 6, 475 čís. 2 c. ř. s.).
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by nehledě k odmítacímu důvodu, jehož použil, znovu rozhodl o rekursu žalovaného.
Důvody:
První soud jednal o námitce místní nepříslušnosti zároveň s věcí hlavní a pojal usnesení, jímž námitce nevyhověl, podle §u 261 prvý odstavec c. ř. s. do rozsudku ve věci, avšak rozsudkem tím žalobu zamítl. Takto tedy žalovaný v první stolici podlehl se svou námitkou, ale zvítězil ve věci. Tento rozsudek nabyl proti žalobkyni moci práva, protože se žalobkyně neodvolala. Za to však podal žalovaný rekurs do usnesení, jímž nebylo vyhověno jeho námitce, ale tento rekurs byl rekursním soudem jako nepřípustný odmítnut z důvodu, že podle §u 261 třetí odstavec c. ř. s. mohl by býti výrok o příslušnosti brán v odpor toliko odvoláním, že však žalovaný odvolání podati nemůže, protože ve věci zvítězil. Rekurs žalovaného do tohoto odmítacího usnesení byl odmítnut nyní zase soudem první stolice, ale byl na rekurs žalovaného připuštěn rekursním — Čís. 7052 —
825
soudem a takto byly spisy předloženy nejvyššímu soudu k rozhodnutí o rekursu žalovaného do prvního odmítacího usnesení rekursního soudu. Tento rekurs jest oprávněn, třeba by se na první pohled zdálo, že odmítnutí stalo se právem, protože žalovaný nemá již zájmu na námitce místní nepříslušnosti. Rozhodnutí o námitce nepříslušnosti děje se vždy usnesením, ať bylo zvlášť vyhotoveno nebo do rozsudku pojato. Ani v tomto případě nepozbude své právní povahy jako »usnesení« a spojí se jen místně s nálezem rozsudkovým. Zákon arciť ustanovuje v §u 261 třetí odstavec c. ř. s., že, pokud výrok o příslušnosti byl pojat do rozhodnutí o věci hlavní, může býti napadán toliko opravným prostředkem, jenž jest dán proti rozhodnutí ve věcí hlavní, totiž odvoláním (§§ 471 čís. 6 a 475 c. ř. s.). Doslov zákona by tedy svědčil názoru rekursního soudu. Avšak rčení zákona nutno vyložiti podle jeho smyslu a tu se již dávno ustálila praxe v názoru, že zákon má v §u 261 třetí odstavec c. ř. s. na mysli jen případ, že jest napadáno rozhodnutí prvního soudu jak ve výroku o příslušnosti, tak i ve výroku o věcí hlavní a že jen v tomto případě žádá procesní hospodárnost, by byl podán jen jeden opravný prostředek a nikoli snad opravné prostředky dva, totiž rekurs do usnesení a odvolání do rozsudkového nálezu; že však není nijak vyloučeno, by nebylo bráno v odpor také jen usnesení o příslušnosti a že v takovém případě jest opravným prostředkem podle všeobecného předpisu §u 514 c. ř. s. toliko rekurs. (Srv. na př. nález repertoria nejvyššího soudu dříve ve Vídni čís. 193, uveřejněný pod čís. 910 sb. Nowak a jeho zevrubné odůvodnění, srv. také komentář Neumannův k §u 261 pod odst. VII. a tam citovaná četná rozhodnutí a srv. konečně i rozhodnutí čís. 2023 sb. n. s.). Při tom není důvodu rozeznávati podle toho, jak žalovaný pochodil ve věci samé. Ke stížnosti stačí, že rozhodnutí o jeho námitce bylo mu nepříznivé, jak bude ještě zevrubně vyloženo. Bylo-li usnesení o příslušnosti pojato do rozsudku, mohou nastati s hlediska žalovaného dva případy: 1. Podlehne-li žalovaný ve věci, může v odvolání napadati jak usnesení, tak nález rozsudkový. Ale může napadati také jen rozsudkový nález, čímž výrok o příslušnosti nabude moci práva, zejména dojde-li žalovaný k přesvědčení, že by s námitkou nepříslušnosti neměl úspěchu ani ve druhé stolici. Žalovaný však může napadati také jen usnesení o příslušnosti, zejména je-li přesvědčen, že by ve věci ani ve druhé stolici nezvítězil. Pak ovšem nebude moci podati odvolání, nýbrž jen rekurs do usnesení. 2. Jestliže však žalovaný — jak se stalo v souzeném případě — podlehne jen se svou námitkou, zvítěziv ve věci, zdálo by se, že již nemá na tom zájmu, by napadal usnesení o příslušnosti, když mu soud — třeba soud nepříslušný — dal ve věci za pravdu a když ho zbavil žalobního nároku úplně, zamítnuv žalobu a neodmítnuv ji toliko pro nepříslušnost. Ale tento názor při bližším zkoumání neobstojí, jak to stěžovatel právem ve svém rekursu vytýká. Nutno uvážiti, že žalovaný, který je přesvědčen, že o jeho sporu rozhodoval soud nepříslušný, třebaže rozhodl v jeho prospěch, nikdy nemůže věděti, zdali žalobce nepodá do zamítacího rozsudku prvního soudu odvolání a zda nezvítězí ve druhé stolici, zejména, byl-li rozsudek oběma stranám doručen téhož dne, takže současně uplyne i lhůta odvo- — Čís. 7053 —
826
lací, nebo dokonce uplyne-li odvolací lhůta pro žalovaného dříve, takže se nemůže před tím přesvědčiti, zda žalobce včas odvolání podal. V takovém případě ztratil by žalovaný, kdyby dopustil, by usnesení o příslušnosti vešlo v moc práva, prostředek, který podle jeho mínění mohl by vésti v druhé stolici k odmítnutí žaloby, i kdyby byla věcně odůvodněna a nelze mu proto brániti, by nepodal rekurs do usnesení o příslušnosti a takto aspoň snažil se dosíci odmítnutí žaloby pro nepříslušnost, když by odvolání žalobcovo mohlo miti ve věci úspěch. Je s tím ovšem spojeno jakési nebezpečí, neboť, nepodal-li žalobce odvolání, takže by jinak zůstalo při zamítnutí žaloby, kdyby si žalovaný do usnesení o příslušnosti nebyl stěžoval, může se státi, že sice bude vyhověno ve druhé stolici námitce nepříslušnosti a žaloba bude odmítnuta, ale že tím žalovaný ztratí příznivý rozsudek nepříslušného soudu a že snad žaloba, podaná pak u příslušného soudu, setká se svého času s úspěchem. Avšak to jest čistě věcí žalovaného, chce-li takto postupovati, a nelze mu v tom podle zákona brániti. Bude-li jeho námitce ve vyšší stolici vyhověno, pozbude tím příznivého rozsudku první stolice, který jinak stal se proti žalobci již pravoplatným. Ježto rekurs jest přípustný, bude na rekursním soudu, by se jím obsahově obíral.

Citace:

Čís. 7052. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 850-852.