Čís. 7173.

Byly-li nemovitosti vydraženy nikoliv společně, nýbrž jednotlivě podle knihovních vložek, bylo povinností berního úřadu, jakmile to zvěděl z dražebního protokolu, by předložil nejpozději při rozvrhovém roku doklady o dávce z majetku, připadající na jednotlivé vydražené nemovitosti.
(Rozh. ze dne 22. června 1927, R I 499/27.)
Rekursní soud zrušil rozvrhové usnesení prvého soudu a nařídil mu, by provedl šetření o dávce z majetku a z přírůstku na majetku, přihlášené berním úřadem v T.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by, nehledě k použitým zrušovacím důvodům, znovu rozhodl o rekursech.
Důvody:
Rekursní soud, zrušiv napadeným usnesením rozvrhové usnesení prvého soudu, nařídil mu, by provedl šetření o dávce z majetku a z přírůstku na majetku, přihlášené berním úřadem v T. podle § 62 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. ku částečnému přikázání v přednostním pořadí (t. j. nejvýše do 30% čisté hodnoty dražebně prodaných nemovitostí, k 1. březnu 1919 zjištěné), vycházeje z předpokladu, že dávka z majetku byla berním úřadem k rozvrhovému roku zákonným způsobem přihlášena a doložena (§ 210 ex. ř.). Než s míněním rekursního soudu nelze souhlasiti. Vždyť napadené usnesení samo vytýká při přihlášce k rozvrhovému roku, že nesprávně uvádí dávku z majetku též ohledně vl. čís. 203, která nebyla vůbec předmětem dražby, že řádně nevykazuje splátky na dávku, že v přihlášce rozvrhové je dávka vytčena částkou 13425 Kč a že nelze z ní seznati, jak dochází — Čís. 7174 —
1089
ku přihlášenému zbytku dávky 10068 Kč, a též stěžovatelé právem vytýkají přihlášce, že v ní dávka z majetku není rozvržena podle jednotlivých samostatně vydražených předmětů, nýbrž že byla účtována a zástupcem berního úřadu také při rozvrhovém roku požadována celkově při všech prodaných nemovitostech. Povinností berního úřadu bylo, by, když zvěděl z dražebního protokolu, že nemovitosti nebyly vydraženy společně, nýbrž jednotlivě podle knihovních vložek, předložil nejpozději při rozvrhovém roku doklady o dávce z majetku, připadající na jednotlivé vydražené nemovitosti, ježto jejich dílčí podstaty se rozdělovaly každá zvláště, by bylo lze posouditi, zda požadovaná částka dávky z majetku se týká určité nemovitosti a zda účtovaný peníz nepřevyšuje 30% zjištěné její čisté hodnoty k 1. březnu 1919. Neučinil-li tak berní úřad a zůstaly-li tyto předpoklady pro přikázání dávky z majetku z jednotlivých exekučních podstat nesplněny, neměl exekuční soud k nejasné a doklady neopatřené přihlášce vůbec hleděti a neprávem dávku přikázal k zaplacení z rozdělovačích podstat za vydražené nemovitosti, použiv mylně ustanovení §u 222 druhý odstavec ex. ř. Exekuční soud nebyl ovšem také oprávněn, by prováděl o neurčité přihlášce po rozvrhovém roku nové šetření a aby dokonce teprve podle výsledků jeho, podstatně odlišných od obsahu přihlášky, přikázal státu na dávce z majetku více (16585 Kč) než bylo v přihlášce úhrnem požadováno (t. j. 10068 Kč). Rekursní soud, vycházeje z mylného názoru, že přihláška berního úřadu vyhovuje zákonným předpisům, nařídil napadeným usnesením prvému soudu, by o této přihlášené pohledávce na dani z majetku dále jednal a doplněným šetřením odstranil její vady. Jeho rozhodnutí příčí se však zákonu, zejména ustanovením §§ 210 a 211 čtvrtý odstavec ex. ř. (viz sb. n. s. čís. 4933, 5206).

Citace:

Čís. 7173. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1114-1115.