Čís. 7043.

Ochrana nájemců.
Nebylo-li za platnosti zákonů o ochraně nájemců nájemné smluveno a placeno v penězích měny československé, nýbrž v jiných dávkách a úkonech, jde o smlouvu nicotnou, bytu jest užíváno bez právního důvodu.
(Rozh. ze dne 5. května 1927, Rv I 637/27.)
Žalobě o vyklizení bytu bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobkyně domáhá se vyklizení bytu, tvrdíc, že žalovaný užívá bytu v jejím domě bez jakéhokoli právního důvodu. Žalovaný namítal již v první stolici a uplatňuje také v dovolacím spise, že prý byt najal roku 1921 od svého otce, dokud tento byl ještě vlastníkem domu, a že podle úmluvy poskytoval otci místo nájemného úplnou stravu a péči in natura až do května 1926, kdy otec byt opustil, a že od té doby skládal nájemné po 50 Kč měsíčně nejprve pro něho a později pro žalobkyni — jež od otce domu dne 3. července 1926 koupí nabyla — k soudu, ježto ani otec, ani žalobkyně nájemné přijati nechtěli. I kdyby tvrzení žalovaného o smlouvě obsahu svrchu uvedeného bylo pravdivé, nebylo by s to založiti právní důvod pro další užívání bytu, protože by taková nájemní smlouva byla nicotná, jak oba nižší soudy správně dovodily. Roku 1921, kdy prý smlouva byla uzavřena, platil zákon o ochraně nájemníků ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., jehož § 13 nařizoval, že nájemné smí býti smluveno a placeno jen v penězích měny stanovené zákonem ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. a zapověděl smlouvy tomu odporující. Tento zákaz jest obsažen i ve všech dalších zákonech o ochraně nájemníků v §u 19 a platí i podle zákona ze dne 26. března 1926, čís. 48 sb. z. a n. až dodnes. Nebylo-li tedy nájemné smluveno a placeno v penězích měny československé, nýbrž v jiných dávkách — Čís. 7044 —
800
a úkonech, jde o smlouvu zákonem zapovězenou a podle §u 879 obč. zák. nicotnou, která nemá právního účinku. V důsledku toho užívá žalovaný bytu bez právního důvodu a jest povinen jej vykliditi (v tom smyslu také rozh. čís. 852 sb. n. s.). K vývodům dovolacího spisu jest dodati ještě toto: Názor žalovaného, že zákon klade hlavní váhu na slovo »měna« a že zakázal jen úmluvy nájemného v cizozemské měně, protože by jinak byl stačil příkaz, že nájemné musí býti smluveno »v penězích«, čímž by se již samo rozumělo, že v penězích měny československé; že si nelze domysliti důvod, proč by nájemné nemohlo býti smluveno i v jiném plnění, které má peněžní hodnotu, a že tedy jde toliko o měnově-technický ochranný prostředek, nemá ani v doslovu ani v účelu zákona opory. Zákon praví jasně, že nájemné smí býti »smluveno a placeno« jen v penězích měny stanovené zákonem ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., tedy jak v penězích, tak ve měně československé, naopak, že nesmí býti smluveno a placeno ani v něčem jiném než v penězích a ani v jiných penězích, než měny československé. Obojího jest k platnosti smlouvy třeba, neboť jinaké nájemné bylo by po dobu účinnosti zákonů o ochraně nájemníků »protizákonné« (§§ 1092 a 1054 obč. zák.). Účelem zákona bylo odejmouti pronajímatelům příležitost, by ujednáním nájemného v jiných plněních, než v penězích, vykořisťovali bytovou tíseň ve svůj prospěch a v neprospěch nájemníků, by tedy v této formě nájemné nepřípustně nezvyšovali. Tomu svědčí i systematické zařazení §u 19 (dříve §u 13) mezi §§ 18 a 20 (dříve mezi §§ 12 a 14), které sledují týž účel, totiž zabrániti příležitosti k bytové lichvě. Zákaz je naprostý a platí i tehdy, kdyby snad i nájemníkovi bylo milejším plni ti nájemné v dávkách nepeněžních.

Citace:

Čís. 7043. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 825-826.