Čís. 6667.

Zbavení svéprávnosti (cís. nařízení ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. zák.).
Do usnesení, jímž byl ustanoven zatímní podpůrce (§ 8 nař.), jest rekurs přípustným.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1927, R II 406/26).
Soud prvé stolice zřídil podle §u 8 řádu o zbavení svéprávnosti Josefu F-ovi prozatímního podpůrce. Rekursní soud »nedal stížnosti Josefa F-a místa a napadené usnesení potvrdil.« Důvody: V § 49 cís. nařízení ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. zák. jest výslovně uvedeno, ve kterých případech v řízení o zbavení svéprávnosti rekurs jest přípustným; ustanovení prozatímního podpůrce mezi těmito případy vypočteno není; bylo tudíž rekurs Josefa F-a jako nepřípustný odmítnouti.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu, správně rekursu, vyhověl, napadené usnesení zrušil a uložil soudu druhé stolice, by bez ohledu na vyslovený důvod odmítnutí vyřídil po zákonu stížnost do napadeného usnesení soudu prvé stolice.
Důvody:
Rekursní soud vyslovil, že »nedává místa stížnosti Josefa F-a a potvrzuje usnesení v odpor vzaté.« Z odůvodnění jeho usnesení však vy- — Čís. 6668 —
23
svítá, že vlastně odmítl stížnost jako nepřípustnou. Učinil tak neprávem. V §u 49 řádu o zbavení svéprávnosti jedná se toliko o právu stížnosti do usnesení okresního soudu o zbavení svéprávnosti, po případě do rozhodnutí sborového soudu o odporu a do jeho rozhodnutí o stížnosti. Tím však není řečeno, jak se mylně domnívá rekursní soud, že právo stížnosti jest jen takto úzce vymezeno a že tedy v jiných případech nepřipouští zákon právo stížnosti. Dle §u 56 řádu o zbavení svéprávnosti platí v řízení o zbavení svéprávnosti předpisy o řízení nesporném (§ 1 až 19 pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. zák.), pokud není zvláštních odchylných ustanovení, a kromě toho též obdobně ustanovení civilního řádu soudního o provádění důkazů a opatření listin, předmětů ohledání a přezvědných věcí s tou změnou, že není třeba průvodního usnesení a že soud jedná i z moci úřední (odstavce 1. a 2. §u 56 řádu o zbavení svéprávnosti) a s vyloučením stížnosti neb samostatné stížnosti tam, kde jest vyloučena při usneseních stejného druhu v civilním řádu soudním (§ 57 (2) řádu o zbavení svéprávnosti). Též z motivů k řádu o zbavení svéprávnosti (III oddíl §§ 16 až 24, IV. oddíl 2. část §§ 37 až 48 а V. oddíl) plyne, že podle svého předmětu jest zbavení svéprávnosti věcí nesporného řízení, a platí pro všechny druhy řízení, jež jsou v řádu o zbavení svéprávnosti upraveny, o opravných prostředcích všeobecné předpisy o řízení ve věcech nesporných. Řádným opravným prostředkem proti usnesení v mimosporném řízení jest stížnost (rekurs) a dle toho jest stížnost řádným opravným prostředkem též v tomto řízení. Na konci jednotlivých oddílů zařaděné předpisy o opravných prostředcích obsahují jen ustanovení, která se odchylují od všeobecného práva, nebo kterých jest třeba k jeho doplnění, zejména ve směru legitimace osob, majících na řízení zájem, a tudíž oprávněných ke stížnosti. Předpis §u 8 o zatímní péči jest zařaděn mezi všeobecná ustanovení I. oddílu řádu o zbavení svéprávnosti, jenž neobsahuje ku konci žádných odchylek neb doplňků ohledně opravných prostředků. Nutno tedy dojiti k tomu názoru, že není zákonem vyloučena stížnost do usnesení o ustanovení zatímního podpůrce.

Citace:

Čís. 6667. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 50-51.