Čís. 7185.

Soudně potvrzené nucené narovnání v řízení úpadkovém jest exekučním titulem nejen proti úpadci, nýbrž i proti tomu, kdož prohlášením u úpadkového soudu k narovnání přistoupil jako rukojmí a plátce.
(Rozh. ze dne 28. června 1927, R I 496/27.)
Soud prvé stolice zamítl návrh, by byla povolena exekuce proti Antonínu K-ovi jako ručiteli a plátci nuceného narovnání Bohumila В-a, rekursní soud exekuci povolil. Důvody: Soud prvé stolice zamítl návrh vymáhající strany na povolení exekuce proto, že prý pro pohledávku v úpadku určenou a úpadcem výslovně nepopřenou lze na základě zápisu úpadkového komisaře v seznamu přihlášek vésti exekuci pouze na jmění úpadce, jež zbylo k jeho volnému nakládání, nebo jehož nabyl po zrušení úpadku, právě tak, jako na základě rozsudku, nikoli však proti osobě třetí, jíž jest rukojmí. Názor tento není správným, neboť § 1 čís. 7 ex. ř. stanoví, že exekučním titulem jsou soudně potvrzená narovnání v řízení úpadkovém, jakož i úřední výpisy z likvidačního protokolu úpadkového řízení. Vymáhající strana žádala za povolení exekuce proti Antonínu K-ovi jako ručiteli a plátci nuceného narovnání v úpadku na základě nuceného narovnání, uzavřeného při roku dne 26. července 1926 a právoplatným usnesením ze dne 22. září 1926 potvrzeného, podle něhož se strana povinná zavázala kvóty pohledávek zjištěných v úpadku a uvedených v zápisu úpadkového komisaře v seznamu přihlášek jako ručitelka a plátkyně ve stanovených lhůtách za- — Čís. 7186 —
1111
platiti. Toto nucené narovnáni, podle něhož vyrovnací kvóta činí 12% a první 2%ní kvóta jest splatná do 3 měsíců po právoplatném potvrzení narovnání, jest exekučním titulem, na jehož základě bylo žádáno o povolení exekuce, a to exekučním titulem ve smyslu § 1 čís. 7 ex. ř. netoliko proti úpadci, nýbrž i proti osobě třetí, jež k narovnání přistoupila jako rukojmí a plátce, jak též Neumann ve svém komentáři k § 1 čís. 7 ex. ř. výslovně uvádí. Protokol o nuceném narovnání ze dne 26. července 1926 byl podepsán úpadcem Bohumilem H-ou a ručitelem Antonínem K-em a nabyl tím povahy soudního smíru mezi věřiteli přihlásivšími se k úpadku a úpadcem a jeho ručitelem a není tudíž důvodu, aby tomuto soudně uzavřenému smíru odpírána byla povaha exekučního titulu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovateli jest nesprávným názor, vyslovený napadeným usnesením, že soudně potvrzené narovnání v řízení úpadkovém jest exekučním titulem nejen proti úpadci, nýbrž i proti osobě třetí, která k narovnání tomu přistoupila jako rukojmí a plátce. Míní, že nucené narovnání v řízení úpadkovém jest exekučním titulem jedině proti úpadci, nikoliv také proti ručiteli, který k narovnání tomu přistoupil. Než nelze s tím souhlasiti. Že jest soudně potvrzené vyrovnání v úpadkovém řízení (§ 166 konk. ř.) exekučním titulem, praví zákon v § 1 čís. 7 ex. ř. výslovně. Otázka, proti komu jest exekučním titulem, souvisí s řešením otázky, kdo jest účastníkem nuceného narovnání. Návrh na nucené vyrovnání vychází ovšem od úpadce a jest projevem vůle — který musí býti výslovný a určitý, (§ 140 konk. ř.) — k věřitelstvu u soudu. Zahajuje se jím činnost soudu, — procesní jednání, — mezi úpadcem a věřitelstvem jako účastníky tohoto procesního jednání. Prohlásí-li však i rukojmí a plátce u soudu, že přistupuje k úpadcovu návrhu na vyrovnání, stává se i on účastným procesního jednání, zahájeného soudem k návrhu úpadce mezi ním a velitelstvem. Jeho prohlášení, které jest rovněž jednáním procesním, jež jest posuzovati podle zásad civilního řádu soudního, musí býti proto výslovné, určité a bez výhrad, by mohlo býti soudem přijato (Bartsch-Pollak II. str. 11). Vyrovnací rukojmí jest proto vázán proti věřitelům na účinky soudně potvrzeného nuceného narovnání, převzal-li rukojemství prohlášením, učiněným u úpadkového soudu při vyrovnacím roku. Tak tomu jest, jak zjištěno, i v tomto případě. Jest proto pravoplatné nucené narovnání v úpadkovém řízení považovali za exekuční titul nejen proti úpadci, nýbrž i proti rukojmímu a plátci, když i tento byl účastníkem (stranou) procesního jednání zahájeného soudem o nuceném narovnání. Tak i Neumann ve svém komentáři k ex. ř. str. 23. Bartsch-Pollak je sice názoru odchylného (kom. II. str. 53 a 55), avšak bez bližšího odůvodnění.

Citace:

Čís. 7185. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1136-1137.