Čís. 6999.

Složila-li pojišťovna pojistný peníz za shořelou nemovitostí k soudu, jenž ho rozvrhl mezi pojištěncovy věřitele, a bylo-li napotom prokázáno, že pojištěnec sám požár založil, proti nároku pojišťovny proti věřiteli pojištěncovu o vrácení vyplaceného peníze namítl pak věřitel započtením nárok na náhradu škody, již prý mu pojišťovna způsobila tím, že složila pojistné pro pojištěnce u soudu, nelze pojímati námitku tuto jako námitku ohledně rozsahu zažalovaného nároku z obohacení. S hlediska § 1437 obč. zák. nezáleží na tom, zda má ten, kdo úplatu přijal, ji v rukou ještě v původní podobě či v jiných hodnotách.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1927, R II 54/,27.)
Antonín S. pojistil svůj mlýn u žalující pojišťovny proti požáru dvěma pojistkami, které byly vinkulovány ve prospěch žalovaného společenstva pro jeho pohledávku na pojištěných nemovitostech váznoucí tím způsobem, že pojistné sumy nesměly býti bez jeho svolení vyplaceny. Dne 8. ledna 1923 Antonín S. úplně vyhořel. Žalující banka, když S. předložil soudem vyhotovené vysvědčení neviny, složila pojistné sumy, které byly jinými věřiteli zabaveny, na soudě, okresním soudem byly tyto pojistné sumy rozvrženy mezi zástavní věřitele, při čemž žalované straně přikázáno a dne 15. června 1923 vyplaceno 164156-47 Kč. Napotom bylo opět zahájeno trestní vyšetřování proti S-ovi pro žhářství, jež skončilo tím, že S. byl uznán vinným zločinem žhářství. Tvrdíc, že pojistný případ nenastal, že Antonínu S-ovi požární náhrada nepříslušela a že tedy ani žalované společenstvo nemá práva na výplatu z pojistné sumy, domáhala se žalující pojišťovna na žalovaném společenstvu zaplacení 164156 Kč 47 h. Proti žalobě namítlo žalované společenstvo mimo jiné započtením vzájemné pohledávky ve výši zažalovaného nároku, ježto prý mu byla žalobkyní způsobena škoda tím, že složila pojistné pro Antonína S-a na soudě a že žalované společenstvo pozbylo nabytých zástavních práv. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby a neuznal započtením namítané pohledávky žalovaného po právu. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Odvolatelce nelze dáti za pravdu, pokud v zásadě co do důvodu popírá svou povinnost vyplývající pro ni z předpisu §u 1431 obč. zák., aby vrátila žalobkyni, oč byla na její úkor obohacena. Stačí v té příčině poukázati ke správným důvodům napadeného rozsudku, k nimž se i odvolací soud v celku připojuje a jež souhlasí s rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 1. června 1926 Rv II 140/26, čís. sb. 6086, o kterém se také odvolatelka zmiňuje a jehož důvody jsou jí známy. Odvolací soud odchyluje se pouze v tom směru, že nelze se zde dovolávati okolnosti související s předpisem §u 371 obč. zák., protože nejde o vindikaci nesmíšených peněz. Za to však dlužno uznati za opodstatněné odvolání pokud se týká rozsahu povinnosti odvolatelčiny, to jest pokud lze u ní mluviti o obohacení. Odvolatelka v odvolání právem vrací se ke své námitce, kterou — Čís. 6999 —
711
uplatnila již v řízení před první stolici, že, byvši zaplacena z pojišťovací sumy, přišla o své zástavní právo, které pro ni vázlo na prvním místě na nemovitostech S-ových, a o příslušných tvrzeních nabízela důkazy. Po právní stránce je ovšem mylné, dovozuje-Ii z toho pro sebe nárok na náhradu škody, kteréhož zde ve skutečnosti není, protože se zavinění na straně žalující banky ani netvrdí; při správném posouzení právním jde zde o námitky co do rozsahu obohacení, tedy rozsahu žalobního nároku. Těmito námitkami se však soud prvé stolice ani po stránce skutkové a průvodní, ani po stránce právní vůbec nezabýval, bylo proto řízení neúplné a bylo postupovati podle §u 496 čís. 3 c. ř. s. Při tom odvolací soud vychází z této právní úvahy; Běží zde o nárok z kondikce podle §u 1431 obč. zák. Jeho rozsah závisí podle §u 1437 obč. zák. na tom, zda žalovaná strana o omylu žalobkyně věděla. Ve sporu žalobkyně netvrdila, že tomu tak bylo, dlužno tedy žalovanou považovati za bezelstného držitele přijatých peněz ve smyslu §u 329 obč. zák., takže směla přijatých peněz použiti k zaplacení své skutečné pohledávky s účinkem, že se právem mohla proto z důvodu tohoto zaplacení platným způsobem vzdáti svého zástavního práva. Pokud tak učinila a v tom rozsahu, v němž by byla došla uspokojení své pohledávky realisováním zástavního práva, o které přišla, není povinna peníze vrátiti žalobkyni, protože není obohacena. Nerozhoduje, že žalobkyně i co do této částky přece jen zůstává poškozenou, protože nikoli škoda jedné strany sama o sobě, nýbrž neoprávněný a bezdůvodný zisk strany druhé je právním i mravním podkladem nároku z kondikce. Proto bude třeba uvésti na přetřes v dalším jednání všecky sem spadající skutkové okolnosti, zda totiž a jaké zástavní právo žalovaná strana pro svou pohledávku měla, v jaké výši a do které částky by byla došla uspokojení ze zástavy, kdyby zástavní právo — ať již dobrovolným z předpokladu zaplacení vycházejícím prohlášením, nebo výrokem soudu — nebylo bývalo zrušeno. To bude pak rozhodným pro posouzení výše žalobního nároku. Konstrukce žalované strany, která se obírá otázkou možností obnovení zástavního práva a zní vyplývajícím omezením odsuzujícího výroku, nemá právního podkladu.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by, nepřihlížeje nadále k důvodu, z něhož zrušil rozsudek prvého soudu, znovu rozhodl.
Důvody:
Žalovaná strana uplatnila proti žalující straně výslovně nárok na náhradu škody ve výši zažalovaného peníze, kterou prý jí žalující strana způsobila tím, že vyplatila S-ovi pojistné, pokud se týče toto pojistné pro něho na soudě složila a že žalovaná strana pozbyla nabytých práv, což je, jak to prvý soudce správně pojal, námitkou započtení v tom smyslu, že tvrzený vzájemný nárok žalované strany na náhradu škody 164156 Kč 47 h ruší pohledávku žalující strany z obohacení v téže sumě 164156 Kč 47 h zažalovanou. — Čís. 6999 —
712
Z námitky započtení vzájemného nároku na náhradu škody, tedy námitky podle § 1438 a násl. obč. zák. sestrojil si však odvolací soud ve svých důvodech námitku zcela jinou, která vůbec vznesena nebyla, námitku ohledně rozsahu žalobkynina nároku z obohacení vzhledem na bezelstnost přesvědčení žalované strany, tedy námitku z § 1437 obč. zák., na nějž to také sám skutečně zakládá. Něco takového však nebylo nejen v první stolici žalovanou stranou uplatňováno, ale ani v odvolání nebylo na to poukázáno, naopak odvolání opomíjí i námitku započtení vzájemného nároku z náhrady škody a omezuje se, uplatňujíc pouze nesprávné právní posouzení, výhradně na vývody, že žalobkyni nárok z obohacení nevznikl, zakládá tedy odvolání na pouhý zápor, jejž opírá čiře o právní vývody, takže o nic jiného nešlo, než tuto právní otázku řešiti a ke zrušení rozsudku prvého soudu z důvodu neúplnosti k vůli zjišťování rozsahu žalobního nároku nebylo příčiny, ježto spor ztenčen na otázku existence nároku toho, výše však nejevila se spornou a otázkou tedy bylo jen, zda nárok ten je po právu čili nic, je-li však po právu, bylo i žalované straně nesporno, že činí zažalovaný peníz. To jí bylo nesporno již i v první stolici, jenom že ho, раk-li by se objevil po právu, odrážela ještě námitkou započtení.
Odvolací soud tedy v důvodech svého usnesení vychází z námitky (§ 1437 obč. zák.), která učiněna nebyla ani v první stolici ani ve druhé a která, kdyby i ve druhé stolici byla učiněna bývala, byla by nepřípustnou novotou (§ 482, prvý odstavec), vychází tedy z předpokladu spisům odporujícího, pokud se týče věc právnicky nesprávně posuzuje, když námitku v první stolici skutečně učiněnou, tož námitku započtení podle §u 1438 obč. zák. pojímá jako námitku z §u 1437 obč. zák., tož námitku osvobozeni od žalobního nároku, pokud následkem své bezelstnosti původní obohacení už by v rukou neměla. Podotknouti dlužno ovšem, že odvolací soud i § 1437 obč. zák. mylně pojal, neboť nejde podle obsahu spisů nikterak o to, oč by se při takové námitce jedině vzhledem k předpisu §u 329 a 330 obč. zák. jednati mohlo, zdali totiž žalovaná strana obdržený peníz 164156 Kč 47 h posud má či o něj zcela neb z části přišla, takže, když byla bezelstnou, ztracený peníz nebyla by, nemajíc v té míře už obohacení, povinna hraditi, nýbrž je bezesporno, že posud celý peníz má, aspoň nebyla ztráta namítána, ale má-li ho, ať v původních nebo jiných hodnotách, na př. v cenných papírech neb nemovitostech, jež za něj získala, nebo v zápůjčkách, jež z něho poskytla, nemůže o případu §u 1437 obč. zák. vůbec býti řeči. Proto skutečně také odvolací soud odůvodňuje domnělé možné zmenšení rozsahu žalobního nároku nikoli takovými ztrátami, nýbrž něčím docela jiným, totiž tím, že žalovaná, kdyby byla peníz ten neobdržela, byla by došla uspokojení své pohledávky realisováním zástavního práva, jež právě následkem toho, že obdrženým penízem byla uspokojena, bylo vymazáno: to však je odůvodnění příhodné leda pro nárok na náhradu škody, předpokládajíc ovšem, že by tu byla příslušná vina toho, proti komu by se nárok činil, na řečené ztrátě práva zástavního. Že neprávem byla otázka §u 1437 obč. zák. sem zanesena, vyplývá prakticky i z toho, že stěžující si žalobkyně byla pak nucena ve stížnosti vyličovati, že — Čís. 7000 —
713
situace byla na nemovitosti taková, že by žalovaná strana byla stejně při rozvrhu ceny ničeho neobdržela, protože by se po úhradě předchozích položek bylo na ni už nedostalo: toto však jsou samé novoty, jež, kdyby námitka, o niž odvolacímu soudu jde, byla bývala skutečně činěna, ovšem v nesprávně pojatém jeho smyslu, byly by naprosto nepřípustný, takto však, poněvadž dříve neměla žalobkyně příčiny je uplatňovati, musily by, když odvolací soud postrádanou námitku sám si ustrojil, přípustný býti. Celá otázka objeví se v jasnějším světle úvahou, že, je-li nemovitost proti ohni pojištěna a případ pojistný nastane, má podle přirozenosti věci náhrada nastoupiti na místo věci a tvořiti tedy součástku rozvrhové podstaty podle §u 215 ex. ř. (srv. jud. čís. 162), takže teprv hyperocha byla by způsobilá býti předmětem zabavení, a kdyby nemovitost nebyla ještě v dražebním řízení, byli by přes to hypotekárni věřitelé oprávněni — vyjmouc případ §u 290 čís. 2 ex. ř., kde bude pojistné sumy použito na znovuzřízení shořelého objektu — žádati přikázání její na srážku svých nároků.

Citace:

Čís. 6999. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 736-739.