Čís. 6846.

Na manželi (otci) jest oprávněn domáhati se náhrady tem, kdo poskytl manželce (dítěti) jeho nutné ošetřování zubolékařské. Povinnosti k náhradě nezhostil se manžel (otec) tím, že předem prohlásil, že zakazuje, by někdo jiný místo něho náklad ten činil a že, kdyby přes to jej někdo učinil, mu ho nenahradí. Okolnost, že se po učiněném nákladu dohodla manželka s manželem v ten smysl, že zaplatí všechny své dluhy z minula i v budoucnosti, ať by již stihala manžela zákonná vyživovací povinnost čili nic, nemá vlivu na nárok třetí osoby na náhradu nákladů.
(Rozh. ze dne 25. února 1927, Rv II 484/26.)
Žalobě, jíž se domáhal zubní lékař na žalovaném zaplacení za zubolékařské ošetření, poskytnuté manželce a dceři žalovaného, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce, jenž manželce a dceři žalovaného poskytl, což nesporno, nutné ošetřování jako zubní lékař, žádá náhradu podle §u 1042 obč. — Čís. 6847 —
361
zák. na žalovaném, jenž jest jako hlava rodiny podle §u 91 obč. zák. povinen náklad ten uhraditi. Povinnosti k této náhradě se povinný nemohl, jak míní, předem zhostiti prohlášením, že zakazuje, by někdo jiný místo- něho náklad ten činil, a že, kdyby přes to jej někdo učinil, mu jej nenahradí. Zákon nestanoví v §u 1042 obč. zák. — rozdílem od §u 1040 o jednatelství bez příkazu — jako podmínku souhlasnou vůli povinného. Nelze proto tento předpoklad do něho vkládati proti jeho doslovu. Předpoklad ten by se také příčil účelu §u 1042, zabezpečiti oprávněným osobám uspokojení nároků plynoucích ze zákona po případě i plněním osob třetích. Neboť, kdyby povinnému, jenž sám nechce splniti svůj zákonný závazek, bylo dovoleno, plnění jeho· zakázati i třetím osobám pod ztrátou nároku na náhradu proti němu, odhodlal by se bez naděje na náhradu od osoby ze zákona povinné stěží kdo, nárok ten ukojiti — takřka zálohou — na účet toho, komu to zákon ukládá na prvním místě. Proto není pro řešení sporu podstatným důkaz, jehož pominutí dovolání vytýká jako vadu řízení podle §u 503 čís. 2 c. ř. s., že žalobce konal práce, o jejichž zaplacení jde, proti vůli žalovaného a přes jeho zákaz. Stejně bezdůvodná je výtka mylného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Netřeba zkoumati správnost názoru odvolacího soudu, že žalobce zákonného závazku, poskytnouti manželce a dceři nutné ošetření zubním lékařem jako část slušné výživy podle §u 91 obč. zák., po zákonu nevyhověl, když manželce odevzdal jen peníze k tomu potřebné, nýbrž by jim byl musil pomoc tu poskytnouti skutečné, in natura. Není toho třeba proto, že soudem prvé stolice bylo učiněno a opravným řízením zůstalo nedotknuto skutkové zjištění, že žalovaný své manželce nedal na lékařské ošetření ani haléře. Když tomu tak, nižší soudy právně nepochybily, uznavše, že žalovaný nevyhověl závazku podle §u 91 obč. zák. a že proto žalobce, učiniv potřebný náklad za něho, je oprávněn, podle §u 1042 obč. zák. žádati náhradu toho, co takto vynaložil. Na tom nemění nic tvrzení žalovaného, že se mu jeho manželka notářským spisem ze dne 4. listopadu 1925 — to je po době léčení, o jehož placení jde, — zavázala, že sama zaplatí veškeré své dluhy z minula a budoucnosti, ať by již stíhala žalovaného zákonitá povinnost vyživovací nebo ne. Žalobci nárok vznikl tím, že za žalovaného učinil náklad, který podle zákona měl učiniti sám, ale včas neučinil. Jeho takto vzniklý nárok na náhradu nemůže zaniknouti právním jednáním, jímž žalovaný snad dodatečně zapravil neb jinak urovnal manželčin nárok na výživu po té, když žalobce náklad za žalovaného již byl učinil. Dohoda ta se nijak nedotýká nároku na ní nezúčastněného žalobce, zejména mu neposkytuje náhradu jeho nároku, pročež je nadále oprávněn, na žalovaném žádati zaplacení bez ohledu к dohodě tímto podle jeho tvrzení ujednané jen s manželkou.

Citace:

Čís. 6846. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 386-387.