Čís. 7124.

Ochrana československé měny a oběhu zákonných platidel (vládní nařízení ze dne 29. února 1924, čís. 46 sb. z. a n.). — Čís. 7124 —
975
Ujednání cizozemské banky s tuzemcem, že banka vykoná za něho v cizině plat v Kč tím způsobem, že, až bude bance konati plat v tuzemsku v Kč, poukáže tuzemce, by tak učinil za ni — příčí se § 14 vl. nař., jest nicotnou a nemůže se cizozemská banka domáhati na tuzemci náhrady škody, ježto nesplnil jejího poukazu. Lhostejno, že strany neměly v úmyslu porušiti čsl. měnové předpisy.
(Rozh. ze dne 2. června 1927, Rv II 789/26.)
Mezi stranami došlo k ujednáni toho obsahu, že žalobkyně (vídeňská banka) zaplatí za žalovaného (tuzemského advokáta) kom. radovi R-ovi ve Vídni 250000 Kč tím způsobem, že, až bude konali plat v Kč na nějakou osobu v Československé republice, poukáže žalovaného, by tak učinil za ni a že žalovaný dotyčný peníz za ni zaplatí v čsl. korunách v Československé republice, takže bude pak míti u žalobkyně týž peníz v Kč jako cizozemských. Žalobkyně měla zaplatili firmě P. v Praze 250000 Kč, což sdělila dopisem ze dne 10. února 1925 žalovanému s vyzváním, by ten peníz firmě P. v Prazé poukázal. Žalovaný však přes opětné naléhání tak neučinil, takže žalobkyně kom. radovi R-ovi 250000 Kč nevyplatila a ujednaný obchod stornovala. Žalobě, jíž se banka domáhala na žalovaném náhrady škody (telefonních výloh, úroků, jež musila zaplatiti firmě P., předkládací provise podle vídeňských usancí) procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Vycházeje ze zjištění prvního soudu (shora uvedených) a přihlížeje k obsahu dopisů žalobkyně ze dne 10. února 1925 a ze dne 21. února 1925, v nichž žalobkyně dává žalovanému výslovně poukaz, by 250000 Kč poukázal České eskomptní bance v Praze ve prospěch firmy P. v Praze, aniž by její (žalobkyně) jméno uvedl, dospěl odvolací soud k přesvědčení, že při dohodě stran byly jim předpisy čsl. devisového nařízení známy a že je strany chtěly obejiti oním způsobem, jak tomu také nasvědčují dopisy ze dne 18. března a 17. dubna 1925, Podle posudku znalce T-а měl podle tohoto ujednání žalovaný složití neb poukázati u České eskomptní banky v Praze ve prospěch účtu firmy P. v Praze 250000 Kč, aniž by v dokladech uvedl, že se tak děje z příkazu žalobkyně, a firma P. v Praze — tedy ne k tomu oprávněná banka — měla 250000 Kč použiti ve prospěch cizozemského účtu firmy P. ve Vídni. Vzhledem k tomuto zjištěnému ději jest rozřešiti v prvé řadě otázku, zda dlužno ujednání stran posuzovati podle tuzemských zákonů, či podle zákonů ve Vídni platných, kde k ujednání došlo. Odvolací soud sdílí názor prvého soudu, že ujednání jest posuzovati podle předpisů v tuzemsku platících netoliko proto, že žalovaný jest tuzemcem, nýbrž i proto, že ujednání mělo míti právní účinky i v tuzemsku (§§ 4 a 37 obč. zák.). V druhé řadě třeba se zabývati námitkou žalovaného, že ujednání jest nicotným, příčíc se předpisům devisového nařízení, a že z neplatného ujednání žalobkyni žalobou uplatňovaný nárok povstati nemohl. V tom směru nesdílí však odvolací soud názor prvního soudu a to z těchto důvodů: Podle ustanovení § 1 — Čís. 7124 —
976
(2) zák. čís. 7/24 o ochraně československé měny trestá se za přečin, kdo při právním jednání, jehož předmětem jsou platidla tuzemská nebo cizozemská nebo drahé kovy, jedná způsobem, o němž musel podle svého povolání, vědomostí nebo zkušeností poznati, že může škoditi čsl. měně. V § 2 (2) cit. zák. se vláda zmocňuje, by nařízením stanovila předpisy pro dovoz a vývoz drahých kovů a cizozemských i čsl. platidel a jich poukazy do ciziny. V § 12 vlád. nař. čís. 46/24 vydaného k provedení cit. zákona se stanoví, že zřizovati běžné účty znějící na čsl. koruny osobám nebo firmám v cizozemsku usedlým nebo vůbec účty, jimiž se disponuje z ciziny, třeba by zněly na osoby nebo firmy v tuzemsku, jest dovoleno jen bankám, ústavům nebo firmám, oprávněným k obchodování všemi valutami a všemi devisemi. Podle § 14 cit. nař. čís. 46/24 lze platiti do ciziny v čsl. korunách v částkách nad 3000 Kč jen dluhopisem na účtě cizozemce a jen u tuzemské banky neb u poštovního šekového úřadu. Podle § 26 cit. vlád. nař. trestá se překročení ustanovení tohoto nařízení, není-li čin podle § 1 zák. čís. 7/24 přísněji trestný, jako přestupek finančním úřadem prvé stolice. Z uvedených zákonných ustanovení plyne, že se ujednání stran, jehož předmětem byla transakce s tuzemskými platidly, příčí těmto předpisům vydaným na ochranu čsl. měny. V §§ 12 a 14 cit. nař. se sice nestanoví, že obchody příčící se těmto devisovým předpisům jsou neplatnými (nicotnými), je tam však předepsáno, že transakce tam uvedené jest dovoleno prováděti jen bankám, ústavům a firmám oprávněným. Tím jest nepřímo zakázáno transakce tam zmíněné prováděti jiným nežli tam uvedeným bankám. Poněvadž podle zjištěného skutkového děje transakci měla provésti firma P. v Praze, tedy nikoliv oprávněná banka, jak k tomu znalec T. ve svém posudku poukazuje, což jest zakázáno, a taková transakce je podle uvedených předpisů trestnou a stíhá se přísnými tresty, jest vzhledem k jasnému předpisu § 879 obč. zák. shora uvedené ujednáni nicotným. Je-li pak ujednání stran neplatným, nemůže žalobkyně z tohoto nicotného ujednání uplatňovati nárok na náhradu škody z tohoto nicotného ujednání jí prý povstalé a je také neplatným uznání žalovaného, že žalobkyni škodu z toho ujednání nahradí, kdyby se i v dopisech ze dne 19. března 1925 mělo shledávati uznání dluhu. Pokud prvý soud při posouzení sporného případu vycházel z právního názoru, že ono ujednání jest platným a že jen splnění závazku, jejž žalovaný převzal, bylo by bez povolení Bankovního úřadu min. financí nepřípustným a že bylo věcí žalovaného, by si před poukázáním 250000 Kč zaopatřil potřebné povolení nebo provedení příkazu učinil závislým na opatření toho povolení žalobkyní, přehlíží se při tomto názoru jednak podstata ujednání samého, že se transakce měla provésti s obejitím Bankovního úřadu, jednak že bylo naprosto vyloučeno, by žalovaný nebo žalobkyně mohla dosáhnouti povolení Bankovního úřadu při správném vylíčení sběhu věci.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce byla věc správně posouzena. Ve sporu jde jedině o to, zda žalobkyně může žalovati s úspěchem na náhradu škody, kterou — Čís. 7124 —
977
jí způsobil žalovaný nesplniv smlouvy s ní ujednané. První podmínkou žalobního nároku jest, že smlouva nepříčila se zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, že byla platná a závazná. K takovéto smlouvě nedošlo. Podle skutkového přednesu žalobkyně samotné šlo žalovanému o to, by mohl ve Vídni vyplatiti třetí osobě 250000 Kč. Žalovaný měl peníze ty v Československu, ne však ve Vídni, kde mělo býti placeno v Kč. Převod čsl. platidel do ciziny byl upraven § 14 vládn. nař. čís. 46/24, vydaného na základě zákona čís. 7/24. Dovolací soud nemá důvodu nevěřiti stranám, pokud každá z nich tvrdí, že druhé smluvní straně byl znám předpis ten. Žalovaný jako čsl. advokát nemůže se vůbec omlouvati jeho neznalostí, žalující banka musila o něm věděti, neboť jinak nebyla by sjednala se žalovaným úmluvu shora uvedenou, nýbrž byla by jednala jinak, t. j. byla by se přesvědčila, zda navrhovaný způsob převodu je dovolen podle čsl. práva. Žalovaný nepotřeboval se tudíž dotazovat) žalující banky na způsob převodu, neboť jako advokát musil znáti čsl. právní předpisy, žalující banka pak jako cizozemský ústav nebyla povolána k tomu, by čsl. advokátovi udílela rady ve věcech týkajících se čsl. platidel. Nebylo proto bez důvodu, že žalobkyně žádala o zamlčení svého jména, čímž chtěla dosíci, by česká banka E. nezvěděla, pro koho jsou peníze vlastně poukázány. Nezáleží na tom, že v poměru k firmě P. neměla žalobkyně příčiny zamlčeti své jméno, neboť peníze měly býti převedeny do Vídně a tam vyzvednuty, což zajisté nebylo možno bez souhlasu jmenované. Nemá proto dopis žalobkyně významu, jejž mu dodatně přikládá, naproti tomu jest žádost o zamlčení jména dostatečným důvodem k přesvědčení, že strany byly si vědomy svého jednání hledě k čsl. předpisům co do oběhu platidel. Z toho je patrno, že stranám šlo o něco jiného, než jak snaží se ještě nyní dovoditi v dovolání i odpovědi dovolací. Nejvyšší soud souhlasí s právním názorem nižších soudů, že strany zamýšlely obejiti zmíněnou úmluvou čsl. předpisy o ochraně měny a o oběhu zákonných platidel, z čehož je dále dovoditi, že úmluva stran příčila se jak zákonnému předpisu, zakazujícímu podobná jednání, tak i dobrým mravům, a že byla proto nicotná podle § 879 obč. zák., aniž záleží na tom, že jednání takové nebylo prohlášeno výslovně za neplatné. Z nicotností smlouvy dovodil odvolací soud správné důsledky. Ze smlouvy té nemohl žalovanému vzejiti platný a žalovatelný závazek, a to ani k splnění smlouvy ani к náhradě škody pro nesplnění. Nicotný závazek, t. j. závazek neexistující po právu, nemohl býti dodatečně uznán, a nemohl tímto uznáním býti založen platný závazek, neboť šlo by tu o abstraktní slib bez právního účinu. Nezáleží na tom, zda strany měly přímo úmysl porušití čsl. předpisy měnové, postačí, že jednání mezi nimi smluvené odporovalo těmto předpisům. K převodu 250000 Kč zamýšlenému žalovaným nebylo vůbec třeba smlouvy se žalující bankou, žalovaný měl se zachovati podle předpisu § 14 nař. čís. 46/24. Nezáleží proto na tom, že žalobkyni šlo jen o prokázání úsluhy žalovanému, neboť ani tím nestalo se nicotné právní jednání platným a závazným, a nevzešel jí nárok na náhradu škody proti žalovanému. Soudy mohou posouditi jen právní závaznost jednání. Žalobkyni nelze přiznati náhradu škody, které se mohla vyvarovati, kdyby byla přihlédla k zá-
Civilní rozhodnutí IX. 62 — Čís. 7125 —
978
konným předpisům zdejšího státu. Nemůže se proto dovolávati ochrany u soudů státu, jehož předpisy mely býti jednáním jejím vědomě porušeny, byť i v dohodě s druhou stranou, jež jako advokát byla povinna zachovávati předpisy ty i ve vlastních věcech.

Citace:

Čís. 7124. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1000-1004.