Čís. 7082.

Vykořistění slabosti rozumu druhým smluvníkem podle § 879 čís. 4 obč. zák. jest tu jen tehdy, byla-li druhému smluvníku ona slabost rozumu známa anebo musela-li mu býti z okolností patrně nápadnou.
(Rozh. ze dne 20. května 1927, Rv I 159/27.) — Čís. 7082 —
893
Žaloba o nález, že pohledávání žalované z dluhopisu ze dne 10. května 1916 není po právu, že notářský spis mezi žalovanou a Josefem S-em se zrušuje a že usedlost čp. 91 patří do pozůstalosti Josefa Š-a, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobkyně, jíž byla odevzdána pozůstalost po jejím otci Josefu S-ovi, tvrdila k odůvodnění žalobního nároku, že notářská smlouva, kterou nabyla žalovaná vlastnického práva k usedlosti k. č. 91, jakož i prohlášení ze dne 10. května 1916 a dlužní úpis ze dne 20. ledna 1919 jsou neplatný z důvodu § 879 čís. 4 obč. zák., ježto prodatel, její otec, byl pří podpisu smlouvy v duševním stavu, který ho zbavoval samostatnosti k volnému projevu vůle, a to následkem stálého požívání alkoholických nápojů, dále značného vlivu žalované a jejích stálých vyhrůžek, že od něho uteče a nechá ho samotného, a značných bolestí žaludečních, a že cena, kterou žalovaná dala za usedlost, 28762 Kč, byla v nápadném nepoměru k její skutečné ceně 153000 Kč. Bylo tudíž na ní, chtěla-li se s úspěchem odvolávati na ustanovení § 879 obč. zák., by prokázala především, že smluvník žalované, její otec, byl v době podpisu smluv mdlého rozumu a že žalovaná toho vykořistila. Odvolací soud dospěl ve shodě s prvním soudem na základě výpovědi svědků a výpovědi žalované jako strany a konečně úvahy, že si nelze mysliti, že by advokát nebo notář sepisoval listiny o důležitých právních jednáních s člověkem, v době té nepříčetným, anebo, že by soud ověřoval podpis člověka opilého, k závěru, že Josef S. nebyl v době, kdy podpisoval smlouvy, ani opilým, ani nepříčetným, že nebyl také ovládán žalovanou, a nedal se k právnímu jednání pohnouti jejími vyhrůžkami a jejím nátlakem. Závěr tento vyplývá logicky ze skutkových zjištění nižších stolic a lze se s ním stotožnili. Jest proto také uznati správným právní názor odvolacího soudu, že Josef S. nebyl při uzavírání právních jednání, o něž tuto jde, v takovém stavu duševním, který by ho zbavoval schopnosti k samostatnému a volnému projevu vůle. Uplatňovaný dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. není tudíž v tom směru odůvodněným. Nelze také vytýkati, že řízení odvolací trpí vadou neúplnosti řízení, protože odvolací soud neprovedl další důkazy žalobkyní nabídnuté o tom, že Josef S. nepodpisoval listiny za předpokladu § 879 obč. zák. Po té stránce stačí úplně poukázali na případné důvody nižších stolic, vyvracující výstižně oprávněnost této výtky. Nebyl-li podle zjištění napadeného rozsudku proveden důkaz o tom, že na straně Josefa S. jako smluvnika byla při uzavření právních jednání, o něž jde, slabost rozumu, lze tím méně mluviti o tom, že by tu byl další předpoklad § 879 čís. 4 obč. zák., totiž vykořistění této slabosti žalovanou jako druhým smluvníkem. Toto lze podle zákona předpokládati jen tehdy, když druhému smluvníku byla ona slabost známa, neb musila mu býti z okolností patrně nápadnou (anal. § 871 obč. zák.). Že by žalované bylo známo, když uzavírala uvedené smlouvy s Josefem S-em, že tento jest slabého ducha, aneb že by jí to musilo z okolností — Čís. 7083 —
894
patrně napadnouti, nebylo žalobkyní ani tvrzeno. Nejsou-li, jak uvedeno, dány zmíněné předpoklady § 879 čís. 4 obč. zák. (slabost rozumu a její vykořistění), nebylo již zapotřebí zjišťovati, zda jsou dány podmínky dalšího předpokladu tohoto ustanovení zákona, totiž patrný nepoměr majetkové hodnoty vzájemného plnění k hodnotě poskytnutého plnění. Stal se proto znalecký důkaz nabídnutý žalobkyní o tom, jakou cenu měla usedlost s pozemky, prodaná Josefem S. žalované, pro rozhodnutí sporu nerozhodným (§ 275 c. ř. s.). Postrádá tudíž i dovolací důvod § 503 čís. 2 c. ř. s. žalobkyní z toho důvodu uplatňovaný, oprávnění, když nejde o vadu řízení, zákonem míněnou. Poukazuje-li dovolání k tomu, že provedením důkazu o křiklavém nepoměru ceny ve prospěch žalované byla by prokázána jedna z okolností, svědčících tomu, že Josef S. nebyl při prodeji normálního rozumu, že podléhal vlivu žalované a že tu bylo vykořistění,tu, nehledíc k tomu, že tato okolnost sama o sobě nepostačuje již podle zákona, ježto nepoměr vzájemných plnění nenaplňuje skutkovou povahu § 879 čís. 4 obč. zák. sám o sobě, nýbrž jen bylo-li ho docíleno využitím slabosti rozumu druhé strany, takže toto využití musí dokázáno býti vedle nepoměru vzájemných plnění a ne teprve z něho samého, brojí tím jen nepřípustně proti přesvědčení odvolacího soudu, který z výsledku ostatních důkazů, jež mu stačily, dospěl k závěru, že Josef S. byl v době, kdy prodával svou usedlost, normálního rozumu a nepodléhal vlivu žalované.

Citace:

Čís. 7082. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 918-920.