Čís. 7150.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
V tom, že manželka odpírá bydleti s manželem v naprosto nedostatečném bytě (v kuchyňce ve sklepním bytě matky manželovy), nelze spatřovati rozlukový důvod podle § 13 písm. c) zák.
(Rozh, ze dne 14. června 1927, Rv I 206/27.)
Žalobě manžela proti manželce o rozluku manželství z důvodu § 13 písm. c) rozl. zák. oba nižší soudy vyhověly.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Manželství jest věcí příliš vážnou, než aby mohlo rozlučováno býti z tak nezávažné příčiny, jaká se zde uplatňuje, neboť nestalo se tu nic, proč by manželé měli manželství rušiti, nic, co by ospravedlňovalo žádanou rozluku; uplatňovaného důvodu rozluky, jak si ho zákon myslí, tu není a může důvod ten z toho, co se skutečně stalo, býti ustrojen jen s patrným násilím. Jde o domněle zlomyslné opuštění v tom způsobu, že prý žalovaná v listopadu 1921 opustila manželovu domácnost na Vinohradech, do té doby prý společnou, a odstěhovala se ku svým rodičům na Smíchově a ani na soudní výzvu ze dne 3. dubna 1925 doručenou jí dne 18. dubna 1925, by se do 6 měsíců k němu vrátila, tak neučinila. Avšak, jak již nižší stolice bezvadně zjistily a z obsahu provedených důkazů nade vši pochybnost určitě vychází, nezaložil žalobce samostatnou domácnost, nýbrž sdílel toliko domácnost své matky, domovnice na Vinohradech, která tam má, jak sama praví, sklepní byt — Čís. 7150 —
1038
o jednom pokoji a kuchyni, do kterého žalobce žalovanou po svatbě přivedl a kam také znělo potomní soudní vyzvání k návratu na jeho žádost vydané. Ale ani v této domácnosti matky neměli manželé domácnost v tom rozumu společnou, jak si to zákon představuje, a také to ani nešlo. Byloť to dle výpovědi Marie N-ové, majitelky bytu a matky žalobcovy, která to nejlépe ví a zajisté svému synu, žalobci, svou výpovědi ublížiti nechce, tak, že manželé byli odkázáni na kuchyni, kdežto v pokoji spala ona a jako podnájemníky měla W-a a jeho dvě sestry a přechodně také jeho sestřenici, a tu od svatby v únoru 1920 do října 1921 žalovaná byla pravidelně přes noc v tom bytě, kde spali se žalobcem v kuchyni a někdy neodcházela také přes den, jinak chodila přes den ku svým rodičům na Smíchov a do šití, až v říjnu 1921 dostaly se žalovaná s tchýní do hádky k vůli dítěti, žalovaná řekla jí ošklivé slovo a tchýně jí vynadala, načež žalovaná zůstala již u svých rodičů na Smíchově, kam za ní žalobce chodil a přespával tam, což se stalo, jak svědkyně praví, asi 10krát. Dle svědkyně B-ové žalovaná od svých vdavek ve dne většinou byla doma u svých rodičů a jen někdy mezi dnem docházela s manželem do bytu »jejích rodičů«, roz. jeho rodičů, t. j. jeho matky a žalobce navštěvoval zase žalovanou v bytě jejích rodičů, a někdy byla žalovaná na noc u něho a někdy on u ní, a tak to bylo i po narození dítěte. Dle svědkyně Ř-ové, tehdejší služky u rodičů žalované, zůstal každý z manželů po svatbě v posavadním bytě, on u matky a ona u rodičů, kde on ji navštěvoval.. Až když se jim narodilo dítě, šla vždy na noc do jeho bytu a ráno vracela se zase k rodičům, kde ji on navštěvoval, i když přestala už do bytu jeho matky docházeti, a teprve asi koncem roku 1924 přestal ji tam navštěvovati, když ani ona nechtěla jíti k jeho matce ani on k jejím rodičům a ona řekla, že to přecházení musí přestátí, že on buď bude u ní neb u své matky. Více méně stejný obraz poskytují také výpovědi svědků ostatních, jež uváděti bylo by už zbytečno. Věc se tedy neměla nikdy tak, by v bytě žalobcovy matky byla žalovaná měla svou jedinou a tedy úplnou domácnost, a že by tedy domácnost ta byla bývala výlučnou společnou domácností obou manželů; v pravdě tato roztříštěná domácnost nebyla domácností žádnou, nýbrž vlastně každý z obou manželů měl v podstatě své »doma« i nadále tam, kde je měl před svatbou, ona u rodičů a on u matky, a jen se vzájemně v těchto domácnostech, kde měli byt, jichž pány však byli jiní, navštěvovali, zprvu snad ona více jeho, potom, když ona zůstala na dobro u rodičů, on výlučně ji. Druhá věc je, možno-li vůbec žalovanou nutiti, aby s žalobcem sdílela tuto domácnost u jeho matky ve sklepním bytě, jenž podle výpovědi majitelky, aby byl suchý, musí se dobře vytápěti, a kde se to přes těsnost bytu hemžilo podnájemníky, zejména, zda ji bylo možno nutiti, aby tam zůstala s dítětem, zda nebylo to zvláště příkazem mateřské lásky, by s dítětem bydlila v bytě jasnějším a zdravějším, nepřeplněném cizími lidmi. Žalobce nesmí mysliti, že manželka jest povinna následovati manžela do každé jakékoli místnosti, kde nelze míti žádné radosti ze života a kde jí to, zvláště když majíc dítě a vedle povinností hospodyně, tedy i povinnosti matky, odkázána jest stráviti tam téměř — Čís. 7151 —
1039
veškerý svůj čas, musí připadati jako ve vězení. Pravda, nouze bytová lámala i železo a posud nutí ku značnému omezování oprávněných požadavků, ale jako u všeho tak i zde jsou konečně jisté meze, a, když již nebylo samostatného bytu, zůstávalo pořád otázkou, zda nemá spíše pravdu žalovaná, když chtěla, aby on se přistěhoval k ní, než on, když chtěl, aby ona se odstěhovala k němu, a na tu otázku zajisté dlužno přisvědčiti. Prohlásila-li žalovaná v protokole ze dne 3. června 1925, že se žalobcem ve společné domácnosti žíti nechce, musí se tomu rozumět tak, že k němu nechce jíti do bytu jeho matky, k čemuž byla, jak ukázáno, oprávněna, a nesmí se tedy na tento její projev klásti důraz, vždyť přece jsou zde doklady, že chce s nim žíti, ale ne v onom bytě jeho matky; kromě hořejší výpovědí R-ové svědčí tomu i její dopisy, zejména dopis, v němž praví, že mu říkala » najdi byt«, ale on že odpovídal »já od matky nepůjdu«. Vskutku tak tomu jest, jak psala: žalobce je povinen nalézti byt přiměřený pro domácnost manželů s dítětem byť sebe skrovnější, jakým však není kuchyňka v sklepním bytě u jeho matky, a pak teprve může, bude-li se ona zdráhati v takovém bytě společnou domácnost s nim sdíleti, podati na ni žalobu o rozluku, načež na ni dolehne předpis zákona plnou tíhou. Že mohl snadno dostati přídělem řádný byt od bytového komisaře, dokazuje dopis jeho bez data založený ve spisech, kde se obává o byt ucházet jen pro domnělou hrozící blamáž, což však je obava planá. Řečené dopisy nejlépe objasňují, na čí straně je pravda.

Citace:

Čís. 7150. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1063-1065.