Čís. 7210.

Věřitelem dávek z nájemného, vodného a ostatních vedlejších dávek z nájemného není majitel domu, nýbrž obec, majitel domu jest pouhým výběrčím a nelze povoliti proti němu exekuci zabavením a přikázáním nároku na zaplacení oněch dávek proti nájemníku.
(Rozh. ze dne 8. července 1927, R I 475/27.)
Soud prvé stolice povolil ku vydobytí peněžité pohledávky exekuci zabavením a přikázáním k vybrání nároku dlužníka (majitele domu) na zaplacení dlužných obecních dávek z nájemného, vodného a ostatních vedlejších dávek z nájemného, které příslušejí dlužníku proti nájemníku. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Obecné dávky z nájemného, vodné a ostatní vedlejší dávky z nájemného, — kterémužto poslednímu předmětu exekuce chybí dostatečná určitost po rozumu §§ 7 a 54 ex. ř., — nejsou jměním, majetkem, vlast- nictvím strany povinné, neboť jedná se o dávky, povolené ministerstvem financí výnosem ze dne 21. ledna 1925, čís. 2379, kteréžto předpisují magistrát, po případě úřadovny hlavního města Prahy majiteli (trvalému uživateli) budovy, a nájemníci (uživatelé bytů) jsou povinni, majiteli (trvalému uživateli) budovy dávky ty v předepsaných lhůtách zapraviti a majitel (trvalý uživatel) budovy jest povinen dávky ty vybírati a do čtrnácti dnů obci odvésti, ruče za jejich správné zaplacení. Dle toho jest majitel domu a pronajímatel bytu toliko výběrčím těchto poplatků, nestane se jich vlastníkem, nepřejdou do jeho majetku a nemohou býti předmětem exekuce proti němu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekrusu.
Důvody:
Rekursní soud zamítl návrh vymáhající věřitelky na povolení exekuce zabavením a přikázáním nároku na zaplacení dlužných obecních — Čís. 7211 —
1166
dávek z nájemného, vodného a ostatních vedlejších dávek z nájemného, příslušejících povinné straně oproti poddlužníku, proto, že nejde o jmění dlužnice, nýbrž o dávky, povolené výnosem ministerstva financí ze dne 21. ledna 1925, čís. 2379, jež majitel budovy pokud se týče trvalý její uživatel u svých nájemníků (uživatelů bytů) jen vybírá a odvádí hlavnímu městu Praze, ruče za jejich správné zaplacení, takže majitel domu a pronajímatel bytu jest jen výběrčím těchto poplatků, které však nepřejdou do jeho majetku a právě proto nemohou býti předmětem exekuce proti němu. S tímto názorem rekursního soudu jest souhlasiti a nelze jej vyvrátiti ani poukazem na pravidla o vybírání obecních dávek a poplatků ve Velké Praze, schválených shora uvedeným ministerským výnosem, pokud se týče na § 8 odst. 2 těchto pravidel o vybírání obecní dávky k nájemnému (nájemní hodnotě), podle něhož předpisuje se dávka majiteli (trvalému uživateli) budovy a platí se ve splatných lhůtách předem, neboť jde o dávku, již povinen jest platiti podle § 2 těchto pravidel nájemník, z čehož plyne, že rekursní soud právem uznal, že věřitelkou není dlužnice, nýbrž město Praha, a že dlužnice jest toliko inkasantkou, která podle § 8 odst. 3 oněch pravidel má dávku u nájemníků (uživatelů bytů) vybrati a ve lhůtě tam určené věřitelce (hlavnímu městu Praze) odvésti. Podobně má se věc, pokud se týče vodného (§ 3 С čís. 8 pravidel o vybírání zvláštního vodného a poplatků vodních). Není tedy dovolací rekurs opodstatněn. Pokud se tam tvrdí, že předmětem exekuce jsou případné nároky dlužnice na náhradu dávek těchto již předem zaplacených aneb alespoň dávno splatných a že jest to patrno z exekučního návrhu, neodpovídá to spisům, jelikož o nějakém náhradním nároku za dávky předem zaplacené nebo alespoň dávno splatné v exekučním návrhu řeči není, nehledíc ani k tomu, že o náhradním nároku za dávky splatné, ale ještě nezaplacené, sotva by se dalo mluví ti.

Citace:

Čís. 7210. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1191-1192.