Čís. 6704.

Nelze se domáhati náhrady škody podle syndikátního zákona ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák., byla-li provedena exekuce vyklizením přes to, že byl povolen její odklad vzhledem к žalobě o nepřípustnost exekuce, раk-li byla žaloba o nepřípustnost exekuce pravoplatně zamítnuta.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1927, Со I 4/26.) — Čís. 6704 —
94
Žalobě proti československému eráru o náhradu škody, ježto byla provedena exekuce vyklizením, ač byl povolen její odklad, procesní soud prvé stolice (vrchní zemský soud v Praze) vyhověl.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Odvolání nelze upříti oprávnění. Jest nesporno a vychází na jevo z obsahu spisů, že žalobce podal proti vlastníkům domu (manželům H-ovým) jednak žalobu o uznání práva nájemního (C IV 852/25), jednak žalobu (C III 43/25) o nepřípustnost exekuce, která byla k cíli vyklízení bytu vlastníkům domu povolena proti strýci žalobcovu usnesením ze dne 15. září 1925 č. j. E 2285/25, a že žádal za odklad exekuce až do pravoplatného rozhodnutí tohoto sporu С III 43/25. Jest dále nesporno, že usnesením procesního a zároveň exekučního soudu ze dne 29. září 1925 č. j. С III 45/23 byl povolen odklad exekuce až do pravoplatného rozhodnutí sporu o nepřípustnost exekuce, že usnesení to vešlo v moc práva, že však přes to byla exekuce vyklizením dne 26. října 1925 v nepřítomnosti žalobce provedena a svršky žalobcovy z bytu odstraněny, ačkoliv spor o nepřípustnost exekuce v této době ještě nebyl proveden, jest konečně nesporno, že žaloba proti manželům H-ovým o uznání nájemního práva nynějšího žalobce byla zamítnuta rozsudkem okresního soudu ze dne 21. prosince 1925 č. j. С IV 852/25, jenž byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. března 1926 č. j. Со IX 78/26, proti němuž nebylo podáno dovolání, a že žaloba o nepřípustnost exekuce byla zamítnuta rozsudkem ze dne 1. června 1926 č. j. С III 43/25, který zůstal nenapaden. Z těchto okolností jde na jevo, že žalobcův nárok na náhradu škody, která prý mu vzešla předčasným vyklizením, není podle §u 1 zákona ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. z. důvodem po právu, a že v tomto směru jest opodstatněn uplatňovaný odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný stát již v prvé stolici namítal, že žalobce nebyl nikdy v právním poměru k manželům H-ovým, zejména že nebyl к nim v poměru nájemním, že obýval byt, o nějž jde, bez právního důvodu a nemohl tudíž býti exekucí provedenou dne 26. října 1925 porušen ve svých právech, takže není tu porušení hmotného práva, předpokládaného §em 1 synd. zák. a tudíž ani škody nutné dle předpisu toho pro vznik syndikátního nároku. Soud prvé stolice naproti tomu vychází z úvahy, že nezáleží na tom, že pravoplatnými rozsudky bylo žalobci oduznáno nájemní právo ohledně sporného bytu a žaloba o nepřípustnost exekuce vyklizením bytu byla zamítnuta. Rozhodujícím prý jest, že pravoplatným usnesením okresního soudu ze dne 29. září 1925 č. j. С III 43/25 získal žalobce právní nárok na odklad exekuce, povolené usnesením ze dne 15. září 1925 č. j. E 2285/25 a že tento nárok byl porušen tím, že exekuce byla dne 26. října 1925 za nepřítomnosti žalobce bez jeho vědomí a neočekávaně provedena, aniž se postižený opravnými prostředky soudního řízení proti tomu mohl ubrániti. Otázkou, zda žalobce měl odůvodněné právo na odklad exekuce, netřeba prý se zabývati, protože stačí, že mu odklad byl soudem povolen pravoplatně. Odvolání znovu uplatňuje názor, že předčasným vyklizením ne- — Čís. 6704 —
93
bylo porušeno »skutečné právo« žalobcovo, nýbrž jen »právo zdánlivé«, protože bydlel v domě bez právního důvodu, poněvadž jeho vybavovací nárok, na jehož podkladě se domáhal výroku o nepřípustnosti exekuce — jak se ukázalo — neexistoval a protože také pro odklad exekuce nebylo tu podmínek §§ů 42 čís. 5 a 44 odstavec prvý a druhý ex. ř. V tomto směru nelze odvolání přisvědčiti. Otázka, zda pro odklad exekuce tu byly formální předpoklady stanovené exekučním řádem, byla soudem odklad povolivším rozřešena pravoplatně a nelze se jí proto dále obírati. Naproti tomu odvolání v podstatě právem vytýká, že soud prvé stolice neposoudil věc správně po stránce právní, uznav, že vyklizením za zjištěného stavu věci porušeno bylo právo žalobcovo ve smyslu §u 1 synd. zák., — třebaže rozlišování mezi právem »skutečným« a »zdánlivým« nevystihuje úplně jádro1 věci. Účelem odložení exekuce podle §§ 42 a násl. ex. ř. jest, aby bylo zabráněno změně dosavadního stavu v neprospěch dlužníka, kdykoli se správnost a přípustnost exekuce buď z důvodů materielních nebo formálních stane pochybnou a z provádění exekuce hrozí dlužníku nebezpečí majetkové újmy nenahraditelné nebo těžce napravitelné, pokud ovšem odklad exekuce není s to ohroziti uspokojení vymáhajícího věřitele. Dle toho jest odklad exekuce ve své podstatě opatřením prozatímním (srov. motivy k ex. ř. str. 160: »Unter diesen allgemeinen Voraussetzungen ist dann die Aufschiebung nach § 42 in denjenigen Fällen zulässig, wo sie sich als einstweilige Verfügung notwendig zeigt, um einer auf Aufhebung oder Einschränkung der Exekution gerichteten Aktion oder den gegen die Art der Exekutionsführung erhobenen Beschwerden vollen Erfolg zu sichern«), a jako takové musí, nemá-li účel býti zmařen, býti soudem povoleno, když formální předpoklady jsou splněny, aniž bylo by lze zkoumati, zda námitky proti svéprávnosti nebo přípustnosti exekuce jsou též věcně opodstatněny. Ze však zákon toto opatření (jako všechny podobné prostředky zabezpečovací) poskytuje výhradně jen k tomu cíli, by bylo chráněno případné právo materielní, vysvítá nade vší pochybnost z ustanovení §§ 376 a 394 ex. ř., ukládajících straně, k jejímuž návrhu byla povolena zajišťovací exekuce nebo zatímní opatření, povinnost k náhradě škody v případě, že tvrzený nárok byl pravoplatně oduznán nebo že se jinak ukázalo, že si strana zajišťovací úkon vymohla neprávem a neměla tedy materielního nároku, k jehož zajištění úkon směřoval, třeba že formální podmínky zajištění tu byly. Ale i v tomto případě šlo, jak řečeno, o pouhé zatímní zajištění případného nároku po dobu sporu o něj, ale pak se ve sporu ukázalo, že tento zatímně zajištěný nárok neexistoval a že tedy dlužník vymohl zajištění to materielně neprávem. Chrániti dlužníka, pokud se tak může státi bez vážného ohrožení zájmů vymáhajícího věřitele, před nebezpečím nenahraditelné neb aspoň těžce napravitelné majetkové újmy, která by mu výkonem exekuce nebo pokračováním v ní hrozila, kdyby námitky jím vznesené napotom byly uznánу opodstatněnými, jest jediným a výhradným účelem odkladu exekuce podle §§ 42 a násl. ex. ř. Provedením exekuce materielně oprávněné nemůže tedy dlužník utrpěti materielní újmy, protože provedením exekuce donucen byl jen ke splnění své materielně právní povinnosti a práva od- — Čís. 6705 —
96
poru proti exekuci neměl. To nutno zdůrazniti vzhledem к tomu, že zákonodárství týkající se bytové nouze (vládní nařízení ze dne 25. června 1920 čís. 409 sb. z. a n. a pozdější zákony o odkladu exekučního vyklizení místností, z nichž toho času platí zákon ze dne 31. března 1925 čís. 51 sb. z. a n.) připouští odklad exekuce vyklizením místností za určitých předpokladů bez ohledu na všeobecná ustanovení exekučního řádu o odkladu exekuce. Tyto zvláštní předpisy vycházejí z úvah zcela odlišných (sociálně politických), sledují zcela jiný účel, majíce poskytnouti ochranu osobám, jež by se octly bez přístřeší, kdyby se provedla proti nim exekuce vyklizením místností, a nepřicházejí zde vůbec v úvahu, protože zákonem zřízeno tu exekutu materiélní právo na odklad exekuce t. j. poshovění (přiročí) z důvodu bytové nouze. V souzeném případě byla exekuce odložena vzhledem k podané žalobě o nepřípustnost exekuce (§ 42 čís. 5 ex. ř.). Byla-li tato žaloba právoplatně zamítnuta, jest nyní jisto, že námitky, vznesené žalobcem proti přípustnosti exekuce byly liché, že žalobce neměl důvodu, který by ho opravňoval oddalovati vyklizení místností, nýbrž naopak byl povinen je bezodkladně vykliditi, takže v podstatě se nestalo nic jiného, než co po právu státi se mohlo. Zcela jinak by se ovšem věc měla, kdyby žalobce v onom sporu byl zvítězil, a kdyby takto bylo zjištěno, že závadným postupem mu byla způsobena materielní újma, příčící se právu hmotnému. Neboť, došlo-li v tomto případě přes povolený odklad к vyklizení proto, že procesní a zároveň exekuční soud opomenul zpraviti o odkladu výkonu exekuce výkonné oddělení, nelze o tom pochybovati, že by to mohlo založiti syndikátní nárok, kdyby též ostatní náležitosti takového nároku zde byly. Ve skutečnosti bylo však v době vynesení rozsudku, ba již v době podání syndikátní žaloby soudním výrokem zjištěno, že žalobce neměl práva ve smyslu §u 1 zák. ze dne 12. července 1872 čís. 112 ř. zák., které by vyklizením provedeným dne 26. října 1925 mohlo býti porušeno, takže není tu základní podmínky syndikátního nároku. Zkrácení možnosti, oddalovati uskutečnění práva použitím prostředků, jež zákon poskytuje jen к uhájení práva hmotného a za předpokladu, že takové tu jest, není porušením práva, jaké má na mysli § 1 synd. zák.

Citace:

Čís. 6704. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 121-124.