Čís. 7202.

Vládní nařízení ze dne 27. června 1924, čís. 224 sb. z. а n., o soupisu pohledávek a závazků vzniklých v bývalých korunách rakouských a uherských mezi věřiteli a dlužníky československými a maďarskými, zákazu jejich soukromého vyrovnání a přerušení sporů.
Byla-li zažalovaná pohledávka přihlášena k soupisu, třebas jen jednou stranou, jež tvrdila, že pohledávka podléhá soupisu, dlužno z úřadu přerušiti řízení o žalobě bez ohledu na to, že byl právoplatně zamítnut návrh stranу na přerušení řízení a že nižší soudy zamítly souhlasně námitku nepřípustnosti pořadu práva. Výrok o útratách jest ponechati konečnému rozhodnutí.
(Rozh. ze dne 1. července 1927, Rv I 190/27.) — Čís. 7202 —
1143
Žalobě tuzemské banky proti žalované, bydlící v Maďarsku, o zaplacení dluhu, procesní soud prvé stolice vyhověl, zamítnuv námitku věcné a místní nepříslušnosti. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí prvého soudu o námitce věcné a místní nepříslušnosti a nevyhověl odvolání ani ve věci samé.
Nejvyšší soud k dovolání žalované přerušil řízení podle vládního nařízení ze dne 27. června 1924, čís. 224 sb. z. a n. a ponechal výrok o útratách sporu konečnému rozhodnutí.
Důvody:
Rozsudek odvolacího soudu a s ním i rozsudek soudu prvé stolice spočívají na názoru, že zažalovaná pohledávka nepodléhá přihlášce ve smyslu vládního nařízení čís. 224/24. Podle § 7 tohoto nařízení rozhoduje československý súčtovací ústav o tom, podléhá-li pohledávka (dluh) soupisu čili nic. Tímto předpisem bylo odňato soudům právo rozhodovati o povinnosti k přihlášce pohledávky nebo dluhu a nesmějí soudy o tom rozhodnouti ani přímo ani předurčujícím způsobem. Nezáleží ani na tom, že nižší soudy souhlasnými usneseními zamítly námitku nepřípustnosti pořadu práva a že vešlo ve formální pravomoc usnesení soudu prvé stolice ze dne 9. července 1926, zamítající návrh žalované strany na přerušení řízení, neboť jest vždy přeruší ti řízení z úřední moci. jsou-li tu zákonné podmínky. Nejvyššímu soudu dostačí tvrzení žalované strany, že sporná pohledávka pochází z doby před 26. únorem 1919, a že žalovaná strana měla v tento den bydliště v Uhrách, jakož i že pohledávku tu přihlásila k soupisu u clearingového úřadu v Budapešti. Podle § 5 (4) je přihlásiti k soupisu pohledávky a závazky, o nichž je pochybno, zda jsou podle nařízení povinny soupisem, a podle § 10 nemohou po dobu platnosti nařízení býti soudně vymáhány pohledávky povinné přihláškou, Zahájené řízení soudní budiž přerušeno. Ony skutečnosti a předpisy jsou proto dovolacímu soudu důvodem k přerušení řízení, aniž se při tom zabýval vůbec otázkou nepřípustnosti pořadu práva, neboť po dobu účinnosti vládního nařízení čís. 224/24 nemůže přezkoumati napadený rozsudek ani po této stránce. Soudy nemohou předbíhati mezistátní úpravě závazků v rakouskouherských korunách, byla-li pohledávka přihlášena k soupisu aspoň jednou stranou a tvrdí-li strana, že jde o takovouto pohledávku. Dokladem toho jest úmluva čís. 60/26 mezi republikami Československou a Rakouskou, jež v čl. 28 a násl., hlavně však v čl. 46 vyloučila naprosto uplatnění závazků žalobami a jinými soudními jednáními. K úmluvě takové dojde zajisté i mezi Čsl. republikou a královstvím Maďarským, což je patrno již z nařízení čís. 224/24. Záleželo na žalobkyni, by vymohla si rozhodnutí československého súčtovacího ústavu ve smyslu § 7 (3) před podáním žaloby, chtěla-li se uvarovati přerušení sporu. O útratách nelze nyní rozhodnouti, neboť bude patrně pojato do konečné úmluvy ustanovení obdobné předpisu čl. 46 úmluvy čís. 60/26 o útratách sporu.

Citace:

Čís. 7202. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1168-1169.