Čís. 6988.

Cesta z nouze (zákon ze dne 7. července 1896, čís. 140 ř. zák.).
V řízení o propůjčení nezbytné cesty není přípustným rekurs do usnesení rekursního soudu, jímž v důvodech žádost o cestu z nouze uznána odůvodněnou a proto prvému soudu bylo nařízeno, by doplnil řízem v otázce odškodného.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1927, R II 108/27.)
Návrh, by byla povolena nezbytná cesta, soud prvé stolice zamítl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by ve věci dále jednal a znovu rozhodl, vysloviv v důvodech, že jsou zde podmínky propůjčení cesty z nouze, neshledav však věc objasněnou v otázce odškodného. Dovolací rekurs do tohoto usnesení rekursní soud odmítl jako nepřípustný. Důvody: Ustanovení § 16 zákona ze dne 7. července 1896, čís. 140 ř. zák. o zřízení nezbytných cest, podle něhož rozhodnutí v tomto řízení vydané lze napadnouti pouze rekursem, předpokládá, jak vysvítá z ustanovení § 17 zákona, rozhodnutí, jímž se ve smyslu § 15 případ věcně řeší a řízení o zřízení nezbytné cesty ukončuje a stanoví odškodné, jež uchazeč má zaplatiti za nezbytnou cestu. Napadati usnesení rekursního soudu, jímž se pouze nařizuje prvému soudu doplnění řízení, jež zůstalo neúplným, jest podle ducha zákona nepřípustným, neboť účelem jeho jest, by se tomu, kdo nezbytnou cestu potřebuje, dostalo jí rychle a s výlohami pokud — Čís. 6989 —
694
možno nejmenšími, a účel ten by byl ohrožen, kdyby se připustila zvláštní oddělená odporovatelnost opatření, majících za účel zdokonalení řízení. Slušelo proto dovolací rekurs odmítnouti jako nepřípustný (viz sb. n. s. čís. 40, 1673, 1863).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení vyhovuje úplně stavu věci i zákonu, opírajíc se ve svém doslovu zřejmě o rozh. čís. 1673 sb. n. s. Zásada v rozhodnutí tom vyslovená platí z důvodů tam shrnutých i pro souzený případ, v němž rekursní soud na rozdíl od prvního soudu uznal — ovšem i to jen v důvodech — žádost o nezbytnou cestu za odůvodněnou a nařídil prvnímu soudu, by ve věci dále jednal a, zjistě zákonné odškodné, znovu se usnesl. Neboť i tím, že by byl připuštěn opravný prostředek napřed proti usnesení, jímž nárok byl uznán po právu toliko co do důvodu, a po té zase i proti usnesení, jímž bylo stanoveno odškodné, byla by porušena — po případě k velmi citelné újmě navrhovatele — zásada rychlosti a levnosti celého řízení, jíž zákon chce, pokud jde o přípustnost opravného prostředku, zjednati platnost právě ustanovením, že poskytuje v § 16 rekurs jen proti »rozhodnutí«, to jest, jak plyne ze souvislosti s předcházejícím § 15, toliko proti konečnému a věcnému rozhodnutí o propůjčení nezbytné cesty a o odškodnění, ale nikoli neobniezenč proti každému rozhodnutí soudnímu (srv. rozh. č. 40 sb. n. s.).

Citace:

Čís. 6988. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 719-720.