Čís. 7232.

Exekuce na základě říšskonětneckých exekučních titulů.
S hlediska § 80 čís. 1 ex. ř. stačí, že říšskoněmecký soud se stal pří- — Čís. 7232 —
1224
slušným tím, že žalovaný projednával k hlavní věci, aniž by namítal nepříslušnost soudu.
Byla-li preklusivní prorogaci založena příslušnost pro spor listinný podle § 592 a násl. něm. c. ř. s., byla tím založena i pro spor vyhražený podle § 599 téhož řádu.
(Rozh. ze dne 9. srpna 1927, R I 692/27.)
Krajský soud v Č. povolil exekuci na základe rozsudku zemského soudu v Bud у síně v Sasku. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Povolení exekuce na základě cizozemského exekučního titulu předpokládá podle § 80 ex. ř., že právní věc podle ustanovení v tuzemsku o příslušnosti platících mohla býti v cizím státě zahájena. Formelní podklad rozhodnutí otázky příslušnosti tvoří však pouze exekuční návrh vymáhajícího věřitele s přílohami a připojenými cizozemskými procesními spisy. V tomto exekučním návrhu musí tedy vymáhající strana přednésti vše, co tento na tvrzeních a průkazech domácího důvodu příslušnosti má prokázati. V tomto případě však vyhotovení cizozemského exekučního titulu předložená s exekučním návrhem nedávají o příslušnosti pro právní věc vysvětlení, zvláště, když předložené listiny mají za předmět pouze odvolací řízení u zemského soudu v Budyšíně a z nich nelze seznati, o jaký zvláštní důvod příslušnosti se opírá žaloba proti žalovanému, který má v tuzemsku své řádné bydliště. Následkem toho jest také rekursnímu soudu vzata možnost, by podrobil skutkový stav příslušnosti v jeho právním i skutkovém podkladě přezkoušení, to tím spíše, že se jedná podle obsahu odvolacího rozsudku o »dodatečné řízení ve věcech listinného procesu« zdejšímu zákonu cizí. Neboť již v exekučním návrhu musí soudu exekuci povolujícímu způsobem vyhovujícím § 54 čís. 2 ex. ř. býti prokázáno, že právní věc podle norem o příslušnosti v tuzemsku platících u cizozemského soudu mohla býti zahájena. Jako podklad pro to mohou však přijíti v úvahu pouze předložené doklady a ona vysvětlení, která podávají objasnění o obsahu jednání, které bylo exekučnímu titulu základem, nikoli však tvrzení vymáhající strany učiněná mimo toto procesní jednání, která jako jednostranná prohlášení jedné strany nejsou platně dokazující (§ 266 c. ř. s., § 78 ex. ř.), zvláště když podklad exekuce tvoří pouze spisy a listiny, které však ani prvnímu soudu, ani rekursnímu soudu nebyly po ruce. Jelikož tedy exekuční návrh nepřihlíží plně k ustanovení § 80 odstavec prvý ex. ř., bylo rekursu vyhověti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Jde o příslušnost podle § 80 čís. 1 ex. ř. a odkazuje se na zdejší rozhodnutí ze dne 23. července 1925, R I 613/25, čís. sb. 5190, z něhož vychází, že otázka ta jest pro povolení exekuce rozhodnou. Rekursní soud zamítl exekuční návrh z toho důvodu, že prý ze spisů nevychází, že a jak byl by býval zemský soud v Budyšíně, jenž vynesl rozsudek tvořící exekuční ttiul, к vydání jeho podle československých předpisů — Čís. 7232 —
1225
příslušným, a dovolací stížnost tvrdí oproti tomu důvody § 99 a 104 druhý odstavec čsl. j. n. Co se týče prvého důvodu, tvrdí, že ze spisů vychází, že dlužník jest společníkem protokolované firmy H. a Co. v Sebnici v Sasku, avšak neudal stať, z které by to vycházelo, a nelze také nic takového ani v podáních, ani v přílohách, ani v soudních vyřízeních nalézti. Co se však týče příslušnosti z důvodu § 104 třetí odstavec j. n., neudává sice stížnost rovněž, že a co se kde ve spisech v té příčině nalézá a nejsou tu také spisy sporu zemského soudu v Budyšíně , by bylo lze z nich se přesvědčiti, jak bylo se strany dlužníka ohledně příslušnosti proti žalobě jednáno nebo nejednáno, avšak ve vidimovaném opisu rozhodnutí vrchního zemského soudu ze dne 29. května 1926 ,č. j. R V 354/25, jenž sem byl předložen s dovolací stížností proti rozhodnutí tomu čelící a právě hořejším rozhodnutím zdejším č. j. R I 613/25 vyřízenou, nalézá se tato stať, jíž, kdyby si rekursní soud jako vlastní její autor byl povšiml, nebyl by mohl příslušnost budyšínského zemského soudu popři li, ježto ji zde již uznal. Pravíť tam: »Ohledně v pochybnost brané místní příslušnosti cizozemského soudu vychází z rozsudku v prvopise předloženého, že žalovaný, aniž by byl námitku nepříslušnosti vznesl, do ústního sporného jednání se pustil před cizozemským soudem a že týž proto ve smyslu § 104 j. n., i kdyby jinak nepříslušným byl, příslušným se stal.« Toto udání obsahu spisů budyšínskeho zemského soudu v rozhodnutí vrchního zemského soudu jest věrohodným úředním dokladem a, když jím zjištěno, že dlužník se tehdáž do sporu pustil, aniž by námitku nepříslušnosti vznesl, jest tím prokázán důvod příslušnosti podle § 104 druhý odstavec j. n., t. j. preklusivní prorogace. Jde jen o to, zdali touto příslušností jest vyhověno předpisu § 80 čís. 1 ex. ř. Ten praví, že exekučnímu návrhu může býti jen tehdy vyhověno, jestliže záležitost, o niž jde, podle tuzemských předpisů o příslušnosti mohla v cizozemsku, u cizozemského soudu, jenž pak v ní vydal'rozhodnutí tvořící nyní exekuční titul, býti zahájena. »Zahájena« totiž nemůže býti věc nikdy na základě preklusivní prorogace podle § 104 druhý odstavec j. n., neboť zahájení rozepře nastává doručením žaloby (§ 232 c. ř. s.) a musil by tu tedy důvod příslušnosti býti již před doručením žaloby, kdežto preklusivní prorogace nastává teprv po doručení žaloby, ježto se děje tím, že žalovaný nevznese při prvním roku (§ 240 c. ř. s.), pokud se týče před začátkem jednání (§ 441 c. ř. s.) námitku nepříslušnosti. Toto znění § 80 čís. 1 ex. ř. zdálo by se tedy překážkou, by uznána býti mohla preklusivní prorogace za důvod příslušnosti v jeho smyslu, a bylo by tomu tak snad vskutku, kdyby nešlo o ustanovení mezinárodního práva, které nemůže vykládáno býti samo o sobě, nýbrž jen v souvislosti s reciprokními předpisy mezinárodního práva druhého státu, s nímž o styk jde. Mezi tato reciprokní ustanovení mezinárodního práva Německé říše, o niž jde, patří podle obsahu svého odpovídající zdejšímu § 80 čís. 1 ex. ř. předpis §u 328 čís. 1 něm. civ. soudního řádu, jenž také do vládní vyhlášky ze dne 25. června 1924, čís. 131 sb. z. a n., uvádějící ve známost rozsah vzájemnosti zaručené předpisy něm. civ. soudního řádu o exekuci na — Čís. 7233 —
1226
základě cizozemských titulu exekučních, byl pojat, a jenž zní podstatně jinak, totiž že »Uznání cizozemského rozsudku jest vyloučeno, jestliže soudy státu, jemuž cizozemský soud náleží, podle německých zákonů příslušný nejsou«. Tu jde nikoli o příslušnost před zahájením rozepře, nýbrž prostě o příslušnost, třeba nastala teprv po zahájení rozepře, a v tom smyslu nutno následkem reciprocity aspoň v poměru к Německu vyložiti i § 80 čís. 1 ex. ř., by vzájemnost byla úplná a nastala rovnoprávnost, jak toho zásada věrnosti a víry a úmysl obojích vlád, jež příslušná prohlášení učinily na základě předchozího oboustranného jednání, vyžaduje. Arg. vyhláška čís. 131/24 posl. odst. slova »v tomto rozsahu«, tedy právě také v rozsahu § 328 čís. 1 něm. c. ř. s. Jinak by totiž pro Československo v Německu předpis § 328 čís. 1 něm. civ. soud. řádu splněn byl, rozsudek o vykonatelnosti by se vydal a exekuce by tedy byla povolena (§ 722 a 723 něm. c. ř. s.), protože § 38 něm. c. ř. s. rozeznává výslovnou a preklusivní úmluvu o příslušnost soudu a § 39 o této praví, že nastává tím, že žalovaný k věci hlavní projednává, aniž by nepříslušnost uplatňoval, kdežto pro příslušníky Německa v Československu by předpis § 80 čís. 1 ex. ř. splněn nebyl a exekuce tedy povoliti se nemohla, ačkoli jinak jest v § 104 čtvrtý odstavec j. n. podstatně stejné ustanovení, jako v něm. c. s. řádu v § 39. Rozdíl je jen ten, že něm. c. ř. s. nezná t. zv. prvního roku, nýbrž i v řízení před »Landgerichty« musí se námitka nepříslušnosti vznéstí dřív, než se žalovaný pustí do jednání (§ 274), zrovna tak jako v řízení před »Amtsgerichty« (§ 504), což ovšem je rozdíl pro spornou otázku naprosto nepodstatný. Doložiti dlužno jen, že, byla-li založena příslušnost preklusivní prorogaci pro spor listinný podle § 592 a násl. něm. c. ř. s., byla tím samým založena i pro spor vyhražený podle § 599 téhož řádu, neboť podle § 600 téhož řádu je to jen pokračování původního sporu, jako v tuzemsku platební příkaz a následující na to na námitky žalovaného spor jsou dohromady také jediným řízením. Zdejší c. s. řád výhradu námitek v mandátním řízení, jež odpovídá německému listinnému sporu, nezná (§ 548 násl. c. s. ř.), kdežto něm. právo zase nezná platebního příkazu, majíc místo něho stručné jednání, stručné právě tím, že se námitky podle § 598 vyhražují.

Citace:

Čís. 7232. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1249-1252.