Čís. 7037.

Do usnesení prvého soudu, jímž byl zamítnut návrh na zřízení opatrovníka pro pozůstalost, jest rekurs přípustným.
Dědicové nejsou oprávněni zastupovati pozůstalost, odporují-li si dědické přihlášky a má-li býti teprve sporem rozhodnuto o tom, která dědická přihláška jest po právu a bude podkladem pro projednávání pozůstalostí.
(Rozh. ze dne 4. května 1927, R И 104./27.)
V řízení o žalobě proti pozůstalosti zamítl soud prvé stolice žalobcův návrh, by byl zřízen pro pozůstalost opatrovník. Rekursní soud vyhověl k rekursu žalované dědičky návrhu žalobcovu, a přenechal ustanovení opatrovníka prvému soudu. Důvody: Procesní soud zamítl návrh na zřízení opatrovníka pro pozůstalost, vycházeje z názoru, že po přijetí dědických přihlášek nelze opatrovníka pro pozůstalost již zříditi. Třebaže si dědické přihlášky odporují, z pozůstalostního spisu jest zjištěno, že zákonní dědicové byli odkázáni na pořad práva a že podali žalobu na dědičku ze závěti. Za tohoto stavu věci není známo, kdo z dědiců je k zastupování pozůstalosti oprávněn, takže zřízení opatrovníka ve smyslu §u 276 obč. zák. je na místě, když nikdo z přihlášených dědiců nemůže pozůstalost zastupovati (§§ 547 a 810 obč. zák.). Bylo proto rekursu vyhověno a zrušen příkaz, by pro zákonné dědice bylo dodáno vyhotovení žaloby. Vzhledem k tomu, že zahájení řízení proti dědičce jest přičísti za vinu žalobci, který se v žalobě na pozůstalostní spis odvolal, byla žalobci uložena náhrada útrat ve smyslu §u 51 c. ř. s. a náhrada útrat rekursních dle §u 50 c. ř. s.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu nevyhověl.
Důvody:
Dovolací rekurs není opodstatněn. Podle třetího odstavce §u 6 c. ř. s. nemůže ovšem býti odporováno samostatným opravným prostředkem soudním opatřením, učiněným za účelem odstranění nedostatku procesní způsobilosti, zákonného zastoupení anebo zvláštního zmocnění ke sporu. — Čís. 7038 —
790
Než soud prvé stolice neomezil se v případě, o nějž jde, na takové opatření, nýbrž zamítl žalobcův návrh na ustanovení opatrovníka pro pozůstalost. Toto rozhodnutí podléhá rekursu (§§ 9 a 514 c. ř. s.). Stěžovatel vytýká proto neprávem rekursnímu soudu, že rekurs žalované podrobil věcnému vyřízení. I jinak postupoval soud druhé stolice správně. Podle §u 547 obč. zák. zastupují ovšem dědici, kteří se k dědictví přihlásili a jichž přihláška byla pozůstalostním soudem přijata, pozůstalost, avšak toto právo jim nepřísluší, odporují-li si dědické přihlášky a má-li býti teprve sporem rozhodnuto o tom, která dědická přihláška je po právu a bude podkladem pro projednávání pozůstalosti. Do právoplatného soudního rozhodnutí v této příčině jsou práva, nabytá z dědické přihlášky, odložena, a nikdo z dědiců nemůže s poukazem ku sporné dědické přihlášce zastupovati pozůstalost a nemůže jako její zástupce býti žalován zůstavitelovými dědici. Tento právní názor neodporuje dvorskému dekretu ze dne 19. ledna 1790, čís. 1094 písm. d) sb. z. s., který předpokládá, že dědické přihlášky jsou nesporné. (Viz rozhodnutí bývalého Vídeňského nejvyššího soudu Gl. Ung, čís. 6390, 7969, 15343, nová řada čís. 6742, dále Dr. Ehrenzweig, System des österr. allgem. Privatrechtes, II. sv., 2. díl, str. 465). V době podání žaloby (22. prosince 1926) byla již zahájena rozepře Josefa, Leopolda a Rudolfa Š-ových s Terezií Š-ovou o neplatnost dědické smlouvy a proto nemůže žádná z těchto osob ve sporu, o nějž jde, zastupovati pozůstalost Josefa Š-a. Právem tedy rekursní soud nařídil, by byl ustanoven pro tuto pozůstalost opatrovník.

Citace:

Čís. 7037. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 815-816.