Čís. 6714.

Byly-li s rukojmím a plátcem, jenž nad to měl platiti v prvé řadě, ujednány nové, pozdější platební lhůty, nebyl věřitel oprávněn vymáhati na vyrovnacím dlužníku celou obživlou pohledávku (§ 57 vyr. ř.), nebyla-li splátka zapravena v původní platební lhůtě.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1927, Rv I 1188/26.) — Čís. 6714 —
111
K vyrovnání, v němž se žalobce vyrovnal na 55%, přistoupil Alois G. jako rukojmí a plátce ohledně prvých 48%. Podle potvrzeného vyrovnání byly vyrovnací splátky dospělými dne 8. února, 8. června, 8. října 1925 atd., Aloisu G-ovi poskytnuto respiro 30 dnů. Dopisem ze dne 5. prosince 1924 sdělil Alois G. žalovanému věřiteli, že pro jeho platební povinnost přicházejí v úvahu 5. března 1925, 5. srpna 1925, 5. ledna 1926 atd. Maje za to, že žalobce měl zapraviti druhou splátku dne 8. června 1925, vedl na něho žalovaný ku vydobytí celé pohledávky exekuci, jež byla povolena dne 17. června 1925. Druhou splátku zapravil Alois G. dne 4. nebo 5. srpna 1925. Tvrdě, že druhá splátka byla zapravena včas, domáhal se žalobce, by exekuce , povolená dne 17. června 1925, byla prohlášena za nepřípustnou. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné právní posouzení věci spatřuje odvolání v tom, že soud prvé stolice má za to, že druhá splátka pohledávky žalované firmy tím, že byla dne 4. neb 5. srpna 1925 zaslána složním lístkem jejímu právnímu zástupci, byla včas zapravena, takže tu není předpokladu zmatečnosti vyrovnání podle čl. III. zákona čís. 99/23 sb. z. a n. Odvolání není v právu. Odvolatelka přiznává, že jednotlivé splátky byly dospělými dne 8. února, 8. června, 8. října 1925, 8. února a 8. června 1926 a s připočtením třicetidenního respira 8. března, 8. července, 8 listopadu 1925, 8. března a 8. července 1926. Soud odvolací sdílí právní názor soudu prvé stolice, že respiro 30ti dnů bylo k dobru nejen rukojmímu a plátci Aloisii G-ovi, nýbrž i žalobci. Dle odstavce VI. vyrovnacího návrhu, věřiteli přijatého, přistoupil Alois G. k vyrovnání jako rukojmí a plátce ohledně prvých 48% celkové pohledávky. Jemu pro každou jednotlivou lhůtu bylo poskytnuto respiro 30 dnů. Rozumělo se samo sebou, že respiro 30 dnů přísluší i žalobci jako vyrovnacímu dlužníku, jakž patrno ze slov: . . . . . »welche Begünstigung auch für den Ausgleichs-schuldner hinsichtlich der restlichen 7% gilt.« Respiro nebylo pro vyrovnacího dlužníka ohledně 48% do návrhu výslovně proto pojato, že dle dalšího obsahu odstavce VI. měly býti vyrovnací kvóty vyzvednuty věřiteli u Aloise G-а jako rukojmího a plátce, který veškeré dlužníkovo jmění za účelem zpeněžení obdržel. Rukojmí a plátce měl tedy jako spoludlužník v prvé řadě věřitelům platiti místo dlužníka vyrovnacího. Z toho jde, že nezaplacením druhé kvóty do 17. června 1925 vyrovnání zrušeno nebylo, že původní pohledávka neoživla. takže exekuce dne 17. června 1925 povolená jest nepřípustnou. Soud odvolací sdílí právní názor soudu prvé stolice, že platební lhůty do usnesení ze dne 30. listopadu 1924 pojaté, dodatným ujednáním mezi rukojmím a plátcem Aloisem G-em a žalovanou firmou byly změněny a že lhůty ty i žalobci jako vyrovnacímu dlužníku přicházejí k dobru. Alois G. jako rukojmí a plátce stal se spoludlužníkem (§ 1357 obč. zák.). G. dle vyrovnacího návrhu věřiteli přijatého dostal svršky žalobcovy ku zpeněžení a jako spoludlužník měl žalované firmě 48% v prvé řadě zaplatiti. Alois G. sdělil žalované dopisem ze dne 5. prosince 1924, že jako dni splatnosti pro jeho platební povinnost přicházejí v úvahu: 1. lhůta 5. března 1925, 2. lhůta 5. srpen 1925, 3. lhůta 5. leden 1926, 4. lhůta 5. červen 1926. Alois G. ke lhůtám v usnesení vyrovnacím uvedeným připočetl respiro — Čís. 6714 —
112
30ti dnů a další lhůtu 4 měsíců počítal vždy od uplynutí předchozí lhůty s 30denním respirem. Žalovaná firma tyto čtyři platební lhůty dopisem ze dne 18. prosince 1925 vzala na vědomí, tudíž se lhůtami splatnosti, určitými dny stanovenými mlčky souhlasila (§ 863 obč. zák. a čl. 279 obch. zák.) a G-ovi také složní lístky k placení zaslala. O tom, že tu byla určitá a souhlasná vůle obou stran (žalované a spoludlužníka G-а) podle §u 869 obč. zák., nemůže býti pochybnosti. V dopisu ze dne 5. prosince 1924 píše G. výslovně, že dnes (5. prosince) nabylo vyrovnací usnesení právní moci, takže si žalovaná mohla snadno lhůty ty podle usnesení vyrovnacího vypočísti. O omylu žalované, který by ujednání to činil podle §u 871 obč. zák. neplatným, nemůže býti řeči. Výpovědí svědka Dra Rudolfa S-a jest prokázáno, že mu druhá splátka byla složním lístkem zaslána 4. nebo 5. srpna 1924. Poněvadž žalovaná tento způsob placení sama určila, splnil G. i za žalobce podáním splátky té dne 4. neb 5. srpna 1924 na poštu svůj závazek (§ 429 obč. zák.). Jelikož i druhá splátka vyrovnací včas byla zapravena, neoživla původní pohledávka.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce jest věc správně posouzena. K důvodům napadeného rozsudku stačí podotknouti toto: Podle §u 1357 obč. zák. jest závazek rukojmího a plátce solidární se závazkem hlavního dlužníka, a platí o něm zásadně i předpis §u 894 obč. zák. , dle něhož, ujedná-li s věřitelem jeden ze solidárních dlužníků těžší podmínky nebo poskytne-li věřitel jednomu ze spoludlužníků pro jeho osobu ulehčení, nedotýká se to ostatních spoludlužníků. Ale dovolatel přehlíží, že předpis §u 894 obč. zák. jest rázu dispositivního a že nad to při jeho výkladu jest vždy otázkou případu, zda osvobození nebo výhoda jedním spoludlužníkem docílená týká se dle smluvní vůle stran jen osoby tohoto jediného spoludlužníka či také ostatních. Dovolací soud sdílí názor nižších stolic, že výměnou dopisů ze dne 5. a 18. prosince 1924 došlo k ustanovení nových platebních lhůt i v poměru ku žalobci. Dovolatel neprávem tvrdí, že prý odvolací soud neuvedl důvodů pro tento závěr. Odvolací soud odkázal na důvody soudu prvé stolice, tento soud pak poukázal na to, že by nemělo smyslu, kdyby s rukojmím a plátcem, — a ve shodě s vývody odvolacího soudu dodati sluší: s takovým rukojmím a plátcem, který dle smluvní vůle stran měl platiti v prvé řadě, — ujednány byly nové platební lhůty, ale jen v ten způsob, že by přes to věřitel směl vůči vyrovnacímu dlužníku (žalobci) uplatniti právo na obživnutí uhaslé části pohledávky podle §u 57 vyrov. řádu, kdyby nebyly dodržány původní platební lhůty. Vždyť z úvodu dopisu ze dne 5. prosince 1924 jde jasně na jevo, že Alois G. chtěl konati plnění uložené mu vyrovnáním a spojené tudíž s účinky v něm uvedenými a že se nedomáhal pouhého posečkání pro svou osobu. Ve prospěch dovolatelův nelze nic dovoditi ani z oné části dopisu ze dne 5. prosince 1924, kde se mluví o platebních lhůtách, týkajících se Aloisa G-а. Tím Alois G. neříká nic jiného, než že dle kalendáře vypočítává dny splatnosti pouze pro ony 4 dvanáctiprocentní lhůty, které on v prvé radě má platiti, a nikoli též pro pátou 7%ní — Čís. 6715 —
113
lhůtu, za niž se nezaručil. Nezáleží na tom, že Alois G. a žalovaný při výměně dopisů z 5. a 18. prosince 1924 neměli přímého úmyslu, pozměniti platební lhůty, stanovené soudně schváleným vyrovnáním; stačí, že tu byl úmysl stanoviti platební lhůty přesným kalendářním dnem, což se v tomto případě při vyrovnacím roku státi nemohlo, když lhůty bylo čítati od pravomoci schvalovacího usnesení, a že k takovému stanovení kalendářních lhůt souhlasnou vůlí stran vskutku došlo. Byl tu tedy určitý návrh i přijetí tohoto návrhu, což obé dovolatel, vytýkaje nedostatek smluvní vůle, v oněch dvou dopisech neprávem pohřešuje. Pro závěr, že Alois G. lstí přiměl žalovaného k oné dohodě (§ 870 obč. zák.), není ve skutkových okolnostech nižšími stolicemi zjištěných podkladu, což již správně dovodil odvolací soud. Za tohoto stavu věci není správným názor dovolatelův, že právní poměr mezi stranami jest výlučně posuzovati dle schvalovacího usnesení a vyrovnání jím potvrzeného. Jelikož Alois G., jak nižší stolice správně dovodily, první i druhou splátku zapravil ve lhůtách, ujednaných dopisy z 5. a 18. prosince 1924, nestalo se vyrovnání dle §u 57 vyr. řádu zmatečným a neobživla pohledávka žalovaného v celém dosud nesplaceném zbytku.

Citace:

Čís. 6714. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 138-141.