Čís. 7267.

Hrozí-li odkazovníku povinnost podle § 783 obč. zák., jest oprávněn súčastniti se odhadu pozůstalosti za účelem vyměření povinného dílu.
(Rozh. ze dne 30. srpna 1927, R I 534/27.) — Čís. 7267 —
1292
Návrh zákonných dědiců, by byl proveden nový odhad pozůstalostních pozemků, byl zamítnut soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde o souhlasná usnesení nižších soudů, proti nimž lze si podle § 16 nesp. říz. stěžovati jen pro zřejmou nezákonnost, zmatečnost nebo zjevný rozpor se spisy. Zákonní dědicové uplatňují toliko výtku zřejmé nezákonnosti a spatřují ji v tom, že rekursní soud, přiznav Bohuslavu M-ovi přes ustanovení § 95 nesp. říz. právo, by se súčastnil soupisu inventáře jako strana a činil v něm návrhy, překročil meze svého oprávnění. Ale nelze s nimi souhlasiti. Není sporno, že Bohuslav M. jest toliko odkazovníkem, a řešiti jest otázku, zda mu jako takovému přísluší právo súčastniti se nového odhadu pozemků, patřících do pozůstalosti Václava M-а. Rozhodnutím nejvyššího soudu čís. 4179 sb. n. s., jehož se dovolávají stěžovatelé k dolíčení své dovolací stížnosti, bylo ovšem vysloveno, že odkazovníku nepřísluší zásadně účast při zřízení inventáře. Rozhodnutí vycházelo z předpokladu, že odkazovník jest věřitelem pozůstalosti a jako takový má podle § 95 nesp. říz. právo účasti při soupisu inventury jen v případě § 812 obč. zák. Kdyby šlo i tuto jen o takový případ, nebylo by ovšem důvodů, uchýliti se od zásady oním rozhodnutím vyslovené, když předpis § 812 obč. zák. tu nepřiléhá. Avšak není tomu tak. Zákonní dědicové uvedli při jednání ze dne 25. května 1925 k odůvodnění návrhu na nový odhad nemovitostí k pozůstalosti patřících, avšak odkázaných Bohuslavu M-ovi, že jde o vyměření povinného dílu nepominutelných dědiců, kde skutečná cena tvoří základnu pro určení jejich hmotných nároků. Při tomto jednání udal však právní zástupce odkazovníka Bohuslava M-а, že zákonní dědici podali na něho u krajského soudu v M. žalobu o doplnění povinného dílu. Dle toho střetly se v řízení pozůstalostním zájmy zákonných dědiců na jedné a odkazovníků na druhé straně. Oběma jde ovšem o to, by odhad pozemků děl se správně. Avšak důvody jejich zájmů jsou od sebe odlišné. Důvody prvních kotví v nároku, by díl povinný byl vyměřen náležitě (§ 784 obč. zák.) , důvody druhého v povinnosti, přispěti poměrně k úplnému vyrovnání povinného dílu, nebyl-li tento nepominutelnému dědici vyměřen úplně (§ 783 obč. zák.). Zákon v § 784 obč. zák. vyhradil nepominutelným dědicům — a jimi jsou stěžovatelé — právo účasti při soupisu inventury a odhadu pozůstalosti. Odkazovníku zákon (§ 783 obč. zák.) práva toho výslovně nevyhradil, ale také ho z něho nevyloučil. Nehovělo by duchu zákona, kdyby v případě, kde odkazovníku hrozí povinnost podle § 783 obč. zák. bylo mu právo to odepřeno, když jest zřejmo a plyne zejména z povinnosti uložené v § 783 odkazovníku, že má právní i hmotný zájem na tom, by odhad pozemků jemu odkázaných, ale do pozůstalosti patřících a tudíž i výměře povinného dílu podléhajících byl proveden správně ve smyslu zákona. Posuzuje-li se případ s tohoto právního hlediska, nelze shledati odůvodněnou výtku dovolací stížnosti. Bylo jí proto úspěch odepříti.

Citace:

Čís. 7267. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1317-1318.