Čís. 6707.

Zemský fond (na Moravě) jest oprávněn domáhati se na manželském otci náhrady útrat s ošetřením dítěte v nemocnici, třebas otec nesouhlasil s odevzdáním dítěte, stiženého nakažlivou nemocí, do nemocnice.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1927, Rv II 707/26.)
Nezletilý syn žalovaného, onemocnivší spálou, byl dopraven k nařízení okresní politické správy do zemské veřejné nemocnice v Z. na Moravě. Náhrady výloh, jež vzešly jeho ošetřováním v nemocnici, domáhal se zemský fond na žalovaném otci. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Rozhodnutí sporu závisí od posouzení otázky, zda nucené umístění nemocného ve veřejné nemocnici ve všem, co s tím souvisí, tedy i včetně stravování tam a léčení, spadá pod pojem isolace a zda tedy stát je povinen, hraditi také náklad na stravování nemocného a jeho léčení v nemocnici. Rodiče jsou podle §u 139 obč. zák. povinni také péčí o fysic- — Čís. 6707 —
99
kou výchovu dítěte, totiž péčí o jeho život a zdraví, výživou pak podle §u 141 v prvé řadě jest povinen otec; jest zajisté nepochybným, že otec jest povinen náhradou nákladů stravování a léčení dítěte v nemocnici, kam dítě bylo dáno pro obyčejnou těžkou, nemocničního léčení vyžadující chorobu. Souzený případ liší se od takovéhoto obyčejného případu tím, že odevzdání dítěte do nemocnice nestalo se z vlastního rozhodnutí otcova ani následkem naprosté nutnosti v důsledku těžké choroby, nýbrž z nařízení okresní politické správy jako úřadu příslušného podle §u 43 zákona čís. 67/1913 ř. zák. Toto nařízení bylo také důvodným, neboť § 4 nařízení čís. 39 ř. zák. na rok 1915 nařizuje při spále isolaci a § 7 zákona z roku 1913 stanoví v odstavci druhém, že nemocný má býti dán do nemocnice, není-li účelná isolace v bytě možnou; toto opatření děje se podle §u 3 zák. z roku 1913 na posudek úředního lékaře a Dr. L. (úřední lékař) potvrdil jako svědek, že isolace v bytě možnou nebyla. Oba případy liší se tedy jen tím, že v jednom případě nemocniční léčení nastává z rozhodnutí rodičů nebo následkem choroby takové léčení (i bez vůle rodičů) nutně vyžadující, v případě druhém pak v důsledku zákonného předpisu pro nakažlivý ráz nemoci a v důsledku toho, že isolace v bytě není možnou; i v tom i v onom případě nese věc přirozeně a pochopitelně s sebou stravování a lékařské ošetření v nemoci. O tom, kdo v případě druhém (isolace v nemocnici) má nésti stravování a léčení, nezmiňuje se žádný ze zákonů prvou stolicí citovaných. Dle §u 1 zákona čís. 332 sb. z. a n. na rok 1920 převzal stát výkon zdravotní policie, obstarávané dosud obcemi, co bylo povinností obcí, určoval zákon čís. 68 ř. zák. na rok 1870 v §u 2; ohledně nemocí nakažlivých v §u 4. a ustanovení §u 4 písm. a) tohoto zákona bylo celkem převzato do § 4 čís. 8 cit. zákona čís. 332 z roku 1920. Co má býti zapravováno ze státní pokladny, stanoví § 36 zákona z roku 1913, kde však o nákladu na stravování a léčení se nemluví, nýbrž jen (sub d) o nákladech na isolaci; podotýká se, že zde je citován § 17, dle kterého může úřad naříditi isolaci a stravování ve zvláštních místnostech, § 36 však mluví pouze o nákladu na isolaci samotnou, také náklady má hraditi obec, určují §§ 15—17 zákona ze dne 13. července 1922 čís. 236 sb. z. a n. Než tam o náhradě nákladů na stravování rovněž není zmínky. Že ani s hlediska zákona z roku 1870 není obec, a v důsledku §u 1 zákona čís. 332/1920 sb. z. a n. ani stát, povinen ku hrazení nákladů na stravování a léčení, vyslovil ostatně nepřímo již bývalý nejv. správní soud ve Vídni rozhodnutím, otištěným ve sbírce Budwinského pod čís. 2909, kde uznal, že následky s isolaci spojené musí nésti obec pobytu, ale náklady spojené se stravováním a léčením musí jí nahraditi domovská obec nemocného (který byl osobou chudinské péče). Domovská obec je však podle §u 23 zák. čís. 105 ř. zák. na rok 1863 jen potud povinna zaopatřením svého příslušníka, pokud tu není jiných osob dle občanského práva k tomu povinných. Rozhodnutím oním vyslovena tedy zásada, že při isolaci osoby nakažlivou nemocí stižené náklady se stravováním a léčením nemocného má hraditi ten, kdo je k tomu podle občanského práva povinen, a není-li ho, tedy činitel poslední, tedy obec domovská. Soud má tedy za to, že obci (státu), který nařídil a provádí isolaci, náleží hraditi náklad s provedením iso-
7* lace samotné (doprava, umístění, dohled a pod.) spojené, že však živení a léčení nemocného pokud se týče otázka, kdo má nésti náklad na to, není zákonem isolaci připouštějícím nijak dotčena, a že otázku tuto třeba řešiti podle obyčejných norem soukromého práva, že tedy v souzeném případě je jím povinen žalovaný otec; ježto zemský fond učinil tak za něho, má dle §u 1042 obč. zák. nárok na náhradu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání uplatňuje jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věcí ve smyslu §u 503 čís. 4 c. ř. s., ale není opodstatněno. Žalující fond nedomáhá se náhrady nákladu za dohled a isolaci, který podle §u 36 zák. ze dne 14. dubna 1913, čís. 67 ř. zák. o zamezení a potlačení přenosných nemocí v případech pod písm. d) tam uvedených se zapravuje ze státní pokladny, nýbrž žádá zaplacení útrat ošetrovacích, které, poněvadž vznikly u nezl. syna žalovaného, podle §§ 139 a 141 obč. zák. v prvé řadě nésti má žalovaný jako jeho otec. Tyto útraty vynaložil za žalovaného mor. zemský fond, a domáhá se tudíž podle §u 1042 obč. zák. na žalovaném právem, by mu zaplatil tyto útraty ošetřovací za něho vynaložené. Dovolací soud souhlasí proto s výrokem odvolacího soudu, ale také s jeho důvody, na které dovolatele odkazuje. Na věci ničeho nemění okolnost, že žalovaný nesouhlasil s odevzdáním svého nezl. syna do nemocnice, neboť stalo se tak v zájmu veřejnosti a na základě úředního nařízení. Tím nezanikly povinnosti žalovaného vůči jeho nezletilému synu plynoucí z §ů 139 a 141 obč. zák., a nemůže míti vlivu na právní posouzení věci ani domnělý výrok Dr. L-а, že náklady spojené s isolaci ponese stát.

Citace:

Čís. 6707. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 126-128.