Čís. 6964.

Žádost za oddělení jmění ve smyslu §u 812 obč. zák. lze podati pouze do doručení odevzdací listiny a to i ohledně nemovitostí, aniž by ohledně těchto záleželo na vkladu odevzdací listiny do pozemkové knihy.
(Rozh. ze dne 6. dubna 1927, R II 99/27.)
Návrh zůstavitelova věřitele, by dědictví po Janu L-ovi, pozůstávající z nemovitostí, bylo od jmění dědiců odděleno, pohledávka navrhovatelova byla na tomto dědictví zaznamenána a z něho zapravena, soud prvé stolice zamítl. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Souhlasně se stížností uplatňoval stěžovatel Josef H. již v příslušné žádosti, že v tomto případě jsou podmínky, aby v jeho zájmu pozůstalost po Janu L-ovi, majetnost k ní patřící, zejména nemovitosti od jmění dědiců byly odděleny a jeho pohledávka — Čís. 6964 —
608
na tomto dědictví zaznamenaná z něho zapravena byla, ježto vzhledem k neutěšeným finančním poměrům některých z dědiců jest obava, že by se jmění pozůstalostní se jměním dědiců mohlo smísiti, a že by tím pak vydobytí jeho pohledávky bylo ohroženo. Podle náhledu stěžovatele bylo svrchu uvedené úkony dle §u 812 obč. zák. tím spíše povoliti, ježto odevzdací listina ve věci Jana L-а již byla vydána, dosud však nebyla zavtělena. Stěžovatel usuzuje z toho, že v §u 812 obč. zák. jest ustanoveno, že svrchu uvedené úkony mohou věřitelé pozůstalosti požadovati před jejím odevzdáním, na to, že taková žádost tím spíše může býti učiněna, když se odevzdání, jako v tomto případě, již stalo. Rekursní soud stojí však na stanovisku, že právě z té okolnosti, že v §u 812 obč. zák. právo věřitelů, uvedené úkony žádati, jen pro dobu před odevzdáním pozůstalosti jest přiznáno, vychází, že po odevzdání pozůstalosti žádost na provedení takových úkonů nelze podati; když ohledně doby pro podání žádosti výslovně uvedené ustanovení v zákoně jest vytčeno, musí se za to míti, že toto ustanovení doby bylo do zákona pojato nikoliv bezúčelně. Oddělení jmění může zajisté trvati i po odevzdání pozůstalosti, nemůže však po odevzdání o ně býti žádáno a také odevzdání podáním takové žádosti nikterak nemůže býti zdrženo. To odpovídá plně úmyslům zákona, odevzdáním pozůstalosti přestává činnost soudu pozůstalostního, který pak nenese zodpovědnosti za další osudy pozůstalostního jmění. Z těchto důvodů nelze stížnosti přiznati důvodnost. Mimo toho přichází v úvahu, že se v žádosti navrhuje oddělení pouze ohledně nemovitostí, které jsou pouze součástí pozůstalostního jmění, zde v úvahu přicházejícího. Takové oddělení jmění neodpovídalo by zákonu, ježto v zákoně se předpokládá oddělení celého pozůstalostního jmění a ne pouhých jeho součástek.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs jest podán pro rozpor se zákonem a se spisy. Mimořádná stížnost podle §u 16 nesp. říz. byla by odůvodněna jen, kdyby napadené usnesení bylo ve zřejmém rozporu se zákonem nebo se spisy. Toho však není v tomto případě. Pozůstalostí nebyly toliko nemovitosti, nýbrž i části movitého jmění. Ale, i kdyby pozůstalost tvořilo pouze nemovité jmění, není pochyby, že žádost ve smyslu §u 812 obč. zák. může býti podána jen až do odevzdání pozůstalosti, jež však nastává již doručením odevzdací listiny (srov. rozh. čís. 5969 sb. n. s.). Pozůstalost byla však odevzdána, jak přiznává i stěžovatel, již dne 11. května 1926 a žádost byla podána až dne 11. ledna 1927. Jest nesprávný názor, jehož se přidržuje stěžovatel, že při nemovitostech jest třeba k odevzdání ještě vkladu do pozemkové knihy. Názor takový by se nesrovnával s ustanovením §u 797 a §u 819 obč. zák.

Citace:

Čís. 6964. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 633-634.