Čís. 6854.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.). Úplata za práci přes čas musí býti aspoň přiměřená úplatě za práce pravidelné, úmluva tomu se příčící jest nicotná.
(Rozh. ze dne 1. března 1927, Rv II 435/26.)
Žalobce byl zaměstnán u žalovaného družstva jako kočí. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se na žalovaném družstvu doplacení mzdy, ježto prý konal denně službu nejméně šest hodin přes čas. Žalované družstvo připustilo sice, že žalobce pracoval přes čas, ale namítlo proti žalobnímu nároku, že za tuto práci dostal odměnu 40 Kč týdně. Oba nižší soudy žalobu zamítly, Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu k dalšímu jednání a rozhodnutí.
Důvody:
První soud zjistil sice, že žalobce pracoval přes čas jistě průměrně více než dvě hodiny denně, a uznal, že odměna 40 Kč týdně, kterou dostával za tyto práce, byla vzhledem к jeho týdenní mzdě nepoměrně nízká, přece však zamítl žalobu, zjistiv dále, že odměna 40 Kč týdně byla mezi stranami smluvena, a byl toho právního názoru, že tak jako zákon ponechává určení pravidelné mzdy svobodné úmluvě stran, jest jim i svobodno ujednati jakoukoliv odměnu za práce přes čas. Odvolací soud byl téhož právního názoru a potvrdil rozsudek prvního soudu. Dovolací soud nesouhlasí s tímto právním posouzením sporu. Zákon o osmihodinové době pracovní ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. jest zákonem na ochranu zaměstnanců, všechna jeho ustanovení jsou povahy donucovací a zachovávání jich jest zabezpečeno v §u 13 trestní sankcí. Jeho předpisy nemohou býti obcházeny úmluvou zaměstnavatele se zaměstnancem, přípustnost takových úmluv vedla by nutně ku vykořisťování hospodářsky slabších zaměstnanců, ale to právě chtěl zákon znemožniti. Opětovný předpis zákona, že pracovní doba nesmí činiti více než 8 hodin denně a že práce přes čas musí býti zvláště placeny, nutno proto vyložiti tak, že úplata za ně musí býti aspoň přiměřená úplatě za práce pravidelné, ač známo, že pravidelně hodiny — Čís. 6855 —
380
přes čas platí se dráže, protože více vyčerpávají, každá úmluva, která se příčí tomuto pravidlu, jest nicotná podle §u 879 obč. zák., poněvadž se příčí zákonnému zákazu. Zjistil-li tedy první soud, že odměna 40 Kč za práci přes čas byla vzhledem ku placené týdenní mzdě nepoměrně nízká, měl bez ohledu na ujednání stran zjistiti, která odměna by byla přiměřenou, a žalobci ji přisouditi. Poněvadž nebylo zjištěno, jаk dlouho průměrně žalobce denně přes čas pracoval, správněji, pracovati musil, neboť nelze přihlížeti k době, o kterou by si byl pracovní dobu snad sám zbytečně prodlužoval, a jaká odměna jest za práce přes čas v jeho oboru obvyklá a přiměřená, nezbylo než zrušiti rozsudky obou nižších soudů a vrátiti rozepři do první stolice k dalšímu jednání. Při tom bude přihlížeti k tomu, že odměna 40 Kč týdně nebyla podle vlastního přednesu žalované strany v první stolici smluvena jenom za práci přes čas, nýbrž také jako stravné, a bude možno odpočítati od vyšetřené přiměřené odměny za práce přes čas jenom onu její část, jež nebude stravným vyčerpána. Výrok odvolacího soudu, prohlašující tvrzení žalobcovo, že 40 Kč týdně dostával jako stravné, za nedovolenou novotu, jest v rozporu se spisy, neboť ani z přednesu žalobce v první stolici, jmenovitě pak z jeho udání při ústním líčení dne 27. ledna 1926 neplynulo, že by přídavek 40 Kč byl ujednal a přijímal za práci přes čas, to tím méně, když přídavek ten ze svého nároku za práci přes čas v žalobě uplatňovaného nesrážel, žalobce mluví v protokole jenom o přídavku 30 Kč bez bližšího vysvětlení, bylo však na soudci, by dotazováním stran podle §u 182 c. ř. s. po případě jejich výslechem za účelem důkazu odstranil nejasnosti a neurčitosti ve skutkovém přednesu.

Citace:

Čís. 6854. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 405-406.