Čís. 6806.

Zákon o silostrojích ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. Majitel automobilu ručí za zavinění osob, jichž používá při provozu, třebas nebyly v jeho službách, jen když řídily automobil za jeho vědomí a on to trpěl.
S hlediska §u 1304 obč. zák. nepřichází v úvahu zavinění třetí osoby. Spoluzavinění třetí osoby přišlo by s hlediska §u 1302 obč. zák. v úvahu pouze tehdy, kdyby bylo lze určití podíly škůdců na poškození.
Spoluzavinění poškozeného automobilovým úrazem dlužno spatřovali v tom, že se súčastnil jízdy, ač věděl, že řidič není způsobilým.
(Rozh. ze dne 16. února 1927, Rv I 927/26.)
Žalobkyně jela v automobilu, náležejícím Adolfu Κ-ovi a řízeném Annou K-ovou, jež neměla ani předepsané řídičské zkoušky ani vůdčího listu. Na ostré zatáčce řídila Anna K-ová automobil tak, že by se byl zřítil se stráně. Muž žalobkyně Jaroslav B., sedící vedle Anny K-ové, strhl v poslední chvíli volant, čímž se stalo, že se vůz překotil, žalobkyně byla z vozu vymrštěna a pádem se poranila. Žalobní nárok na náhradu škody proti Adolfu K-ovi a Anně K-ové uznal procesní soud prvé stolice solidárně důvodem z polovice po právu. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany. — Čís. 6806 —
287
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaných, k dovolání žalobkyně změnil rozsudky nižších soudů v ten rozum, že uznal žalobní nárok proti oběma žalovaným solidárně důvodem po právu dvěma třetinami.
Důvody:
Pokud jde o hmotněprávní dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., sluší souhlasiti s nižšími soudy, že v tomto případě nemá místa ručení podle §§ů 1—3 zákona ze dne 9. srpna 1908 čís. 162 ř. zák., protože žalobkynino právo, žádati náhradu škody podle těchto zákonných předpisů, již zaniklo podle §u 6 tohoto zákona promlčením. To uznávají ostatně i samy strany. Přicházejí tudíž v úvahu předpisy občanského zákonníka o náhradě škody, a právem tudíž zdůrazňuje dovolání žalovaných, že bylo na žalobkyni, by prokázala zavinění žalovaných (§ 1296 obč. zák.), škodu tímto zaviněním způsobenou a příčinnou souvislost mezi zaviněním žalovaných a způsobenou škodou. Než důkaz ten se žalující straně podle skutkových zjištění nižších soudů podařil. Podle těchto zjištění řídila automobil druhá žalovaná Anna K-ová, která neměla ani předepsané zkoušky ve smyslu §u 23 prvý odstavec min. nař. ze den 28. dubna 1910 čís. 81 ř. zák., ani vůdčího listu podle §u 22 druhý odstavec tohoto nařízení, a řídila automobil tak neodborně a neopatrně, že při tom narazila na silnici na dva patníky a na strom, čím dala podnět к tomu, že vedle ní sedící žalobkynin manžel Jaroslav B., by zabránil hrozícímu nebezpečí, zasáhl k volantu, arci tak neopatrně, že následkem toho vůz se překotil a žalobkyně byla z vozu vyhozena a na těle poškozena. Zavinění druhé žalované na úrazu žalobkyně jest tudíž zřejmé a neomlouvá ji, že prý řízení auta převzala na domluvu třetích osob. Prvý žalovaný Adolf K. byl majitelem automobilu, a není sporu o tom, že přes počáteční svůj odpor do vozu sedl, z čehož dlužno usuzovati, že dodatečně přece jen s tím souhlasil, že vůz bude říditi jeho manželka, druhá žalovaná. Zda prvý žalovaný se tak rozhodl o své újmě, či, jak tvrdí žalovaná strana, na domluvu a naléhání třetích osob, nepadá na váhu, pokud nebylo tvrzeno, že jeho dodatečné svolení nebylo svobodné. Třebaže tudíž druhá žalovaná nebyla ve službách prvého žalovaného, byla přece jeho pomocnicí v provozu, a třebaže nejednala z přímého jeho příkazu, přece řídila automobil za jeho vědomí. I v takovém případě ručí však majitel automobilu za zavinění osob, kterých při provozu používá, neboť služební poměr ve smyslu §§ů 1153—1164 obč. zák. se v §u 8 autom. zák. nepředpokládá, najmě nemluví automobilový zákon v §u 8 o zavinění osob služebních, nýbrž o zavinění osob, jichž užívá vlastník při provozu. Nezáleží tudíž na tom, že druhá žalovaná nebyla ve službách prvého žalovaného, nýbrž na váhu padá, že řídila automobil za jeho vědomí a že prvý žalovaný to trpěl. Také nezáleží na tom, že prý podle úmluvy říditi mel automobil Jaroslav B., neboť takovou úmluvou nemohl by vlastník automobilu svou zodpovědnost přesunouti na osobu jinou. (§ 13 autom. zák.). Ručí tudíž prvý žalovaný podle §u 8 autom, zák. za zavinění své manželky, jak správně uznaly nižší soudy, a ne- — Čís. 6807 —
288
třeba proto obírati se otázkou jeho zavinění, které jest ostatně již v tom, že řízení automobilu svou manželkou trpěl, ač věděl, že к tomu nebyla ani oprávněná ani způsobilá. Ohledně příčinné souvislosti jest pak zjištěno, že bezprostřední příčinou, že automobil se překotil a že tím byly některé osoby v něm sedící vymrštěny, bylo zasáhnutí Jaroslava В-a na volant, pokud se týče nesprávné zatočení volantem. Ale nižší soudy též zjistily, že podnět к tomuto zakročení dala neopatrná jízda druhé žalované a že Jaroslav B. svým zasáhnutím chtěl jen zabrániti hrozícímu nebezpečí. Zakročení Jaroslavem B-em bylo tudíž vyvoláno jednáním druhé žalované a právem proto usoudily nižší soudy, že úraz jest v příčinné souvislosti s jednáním druhé žalované. Ručí tudíž oba žalovaní žalobkyní za škodu, již utrpěla, a jelikož podíly škůdců na škodě nelze určiti, jest toto ručení podle §u 1302 obč. zák. solidární (viz též sb. n. s. čís. 4940). Pokud jde o zavinění pokud se týče zodpovědnost žalovaných, byla tudíž věc posouzena po právní stránce správně.
Ale jinak má se věc, pokud jde o případné spoluzavinění žalující strany. Tu dlužno především zdůrazniti, že spoluzavinění třetí osoby, zde Jaroslava В-a, s hlediska §u 1304 obč. zák. vůbec nepřichází v úvahu. Tento právní názor dovolacím soudem opětně již vyslovený plyne zřejmě z doslovu §u 1304 obč. zák., jenž stanoví, že je-li při poškození zároveň zavinění poškozeného, nese tento škodu se škůdcem poměrně, a nelze-li poměr určití, rovným dílem. Spoluzavinění Jaroslava В-a mohlo tudíž v úvahu přijití jen tehdy, kdyby podle §u 1302 obč. zák. bylo lze určití podíly škůdců na poškození. To však v tomto případě, jak již bylo řečeno, není možno, neboť zavinila překocení vozu a tím celou škodu žalobkyně činnost každé jednotlivé z osob, v tomto případě se provinivších a třebaže není vyloučeno, odstupňovati přibližně míru zavinění, nelze přece rozděliti škodu na části, jež by připadaly na jednotlivé činnosti škůdců. Pochybil tudíž odvolací soud, když vzhledem k spoluzavinění Jaroslava В-a uznal s prvým soudem na dělené zavinění ve smyslu §u 1304 obč. zák. Přes to nebylo lze plně vyhověti dovolání žalující strany, neboť nelze souhlasiti s nižšími soudy v tom, že žalobkyně na úrazu nemá vlastní viny. Jest nesporno, že žalobkyně věděla, že druhá žalovaná není ani oprávněná ani způsobilá, říditi automobil. Súčastnila-li se žalobkyně přes to jízdy automobilem, řízeným: druhou žalovanou, jednala na vlastní nebezpečí a to i tenkráte, spoléhala-li, jak tvrdí, na to, že vedle druhé žalované seděl její manžel, jenž, jak nesporno, automobil říditi byl oprávněn a způsobilý. Třebaže míra zaviněni na straně žalující byla menší, než míra zavinění na straně žalované, bylo i toto její počínání neopatrné a lehkovážné. Pochybily proto nižší soudy i v tom, že neshledaly zavinění na straně žalující. Míru tohoto zavinění slušelo pak odstupňovati tak, jak shora uvedeno. Za tohoto nazírání na věc po stránce právní slušelo ovšem vyhověti i dovolání žalobkyně, třebaže jen
částečně.

Citace:

Čís. 6806. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 312-314.