Čís. 6788.

Pojem »přestavby« a »nástavby« ve smyslu §u 31 (1) čís. 1 zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. Vymalování bytu a postavení kamen nájemníkem není úpravou neobytného bytu v obytný. Nařízení ze dne 26. června 1924, čís. 172 sb. z. a n. není v rozporu s §em 560 c. ř. s. Nejde o zmatek podle §u 477 čís. 9 c. ř. s., dána-li z bytu výpověď čtrnáctidenní, soud však, uznav výpověď účinnou, stanovil výpovědní lhůtu čtvrtletní. Postup tento odporuje však §u 575 a §u 405 c. ř. s. Žalovaný nemůže se domáhati nápravy, měla-li při správném postupu soudu býti ponechána v platnosti kratší výpověď.
(Rozh. ze dne 9. února 1927, Rv 1 45/27.)
Žalobce dal žalovanému čtrnáctidenní výpověď z najatých místností, nepodléhajících prý ochraně nájemců, ježto šlo o přestavbu. K námitkám žalovaného ponechal procesní soud prvé stolice výpověď v platnosti s tím, že se povoluje výpověď čtvrtletní ku dní 1. listopadu 1926. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil mimo jiné z těchto důvodů: Bylo zjištěno, že z domu žalobcova byla snesena střecha, bylo zjištěno, že před stavbou nebyly v podkroví byty, nýbrž pouze jednoduché, dřevěnými stěnami oddělené podkrovní komory, že nad přízemím byla zřízena zcela nová střecha a za tím účelem v přízemí na straně východní a západní byly na místo dřevěných stěn postaveny zdi z cihel, že v podkroví byly vybudovány na východní straně 3 světnice dvouokenní, že střecha nad těmito třemi světnicemi byla předsunuta, aby světnice měly kolmé stěny, že komín byl znovu vybudován až od přízemí, že na jižní straně byla vbudována prostora se třemi kolmými a jednou šikmou stěnou, že schody v podkroví byly přeloženy do zadu, takže v předu mohla býti ještě prostřední světnice vbudována jako třetí a z komory proti jihu byla zřízena další světnice, jež byla bytem žalovaného. Z těchto zjištění, jež nebyla žalovaným napadena, vyplývá, že jde o přestavbu ve smyslu §u 31 (1) čís. 1 zák. na ochr. naj. a obzvláště ohledně světnice, obývané žalovaným o místnost, jež byla učiněna obyvatelnou teprve přestavbou. Okolnost, že žalovaný dal světnici sám vymalovati a opatřil jí kamny, jest bez významu, ježto vymalování světnice a postavení kamen do ní nespadá pod pojem »upraviti z neobytné na obytnou« ve smyslu §u 31 (1) čís. 1 zák. na ochr. náj. Rovněž jest lhostejno pro rozhodnutí tohoto sporu, že bylo se uchýleno v nepodstatných bodech od stavebního povolení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. — Čís. 6788 —
251
Důvody:
S právního hlediska posoudily nižší soudy věc bezvadně, když na základě zjištěných skutečností o provedení přestavby a nástavby domu žalobcova, dle nichž byt žalovaného byl zřízen nově v půdní nástavbě domu žalobcova úředně povolené, dospěly к úsudku, že tento byt jest podle prvého odstavce §u 31 zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. vyloučen z ochrany zákonné, takže v tomto směru lze odkázati ku správným důvodům jejich rozsudků. Dovolací soud souhlasí i s názorem odvolac. soudu, že všeobecným výpovědním a stěhovacím řádem pro Čechy ze dne 26. června 1924, čís. 172 sb. z. a n. vydaným nařízením presidenta zemské politické správy v Čechách, byly upraveny i výpovědní lhůty v obci Dolním E. a že žalovaný nemůže se dovolávati proti tomuto nařízení místní výpovědní zvyklosti. Nařízení toto není ani v rozporu s §em 560 c. ř. s., jak dovolání mylně doličuje, — nýbrž v úplné shodě s ustanovením jeho prvého odstavce, který stanoví, že není-li zvláštní úmluvy stran o lhůtě výpovědní, musí se státi podle vydaných předpisů a jen, kdyby těchto nebylo, bylo by lze teprve použiti místní zvyklosti pro vyklizení najatých předmětů. Bylo-li odvolacím soudem zjištěno, že žalovaný najal byt za měsíční nájemné 110 Kč, předem měsíčně splatné, a že zvláštní úmluvy o výpovědi neměl, bylo při výpovědi použiti ustanovení §u 6 všeobecného výpovědního a stěhovacího řádu pro Čechy (nař. čís. 172 z roku 1924 sb. z. a n.) a žalobce byl podle něho oprávněn k výpovědi čtrnáctidenní ku 1. nebo 16. dni měsíce, i k návrhu na vyklizení podle §u 7 téhož nařízení. Tím jest vyvrácen názor žalovaného, přijatý prvým soudem, že žalobce měl dle místní zvyklosti v Dolním E. jen právo k čtvrtletní výpovědi.
Ani dovolací důvod dle §u 503 čís. 1 c. ř. s. není opodstatněn. Dovolatel odůvodňuje tuto výtku tím, že prvý soud ve svém rozsudečném výroku uznal sice výpověď žalobcovu za účinnou, současně však uznal — vycházeje z názoru, že platí čtvrtletní výpovědní lhůta — na jinou výpovědní lhůtu, totiž čtvrtletní, jsoucí ve zřejmém rozporu s výpovědí žalobcovou, která zněla pouze na čtrnáct dní a mohla tedy jen v tomto svém znění býti v účinnosti zachována. Z toho dovolatel usuzuje, že v rozsudečném výroku jest zřejmý rozpor, zakládající zmatečnost podle §u 477 čís. 9 c. ř. s., ku které bylo i odvolacímu soudu po případě z úřadu přihlédnouti, a že jest i jeho rozhodnutí zmatečným, když rozsudek prvé stolice ve výroku potvrdil. Dovolateli nelze přisvědčiti. O zmatečnosti rozsudku ve smyslu §u 477 čís. 9 c. ř. s. může býti řeč jen tehdy, když výrok rozsudečný jest sám o sobě v rozporu, obsahuje výroky, jež vedle sebe nemohou logicky obstáti, takže nelze z něho bezpečně seznati, co má býti právem. Touto vadou není však rozsudečný výrok prvého soudu stižen. Výrok, že výpověď žalobcova se zachovává v účinnosti s dodatkem, že se výpověď povoluje čtvrtletně, jest zcela jasný a logický, byť i výpověď sama o sobě zněla jen na čtrnáct dní, neboť oním dodatkem jest jasně naznačeno, že z této lhůty má sejíti a že na její místo vstoupí lhůta čtvrtletní, již pokládal prvý soud — ovšem mylně — za správnou, takže jde vlastně o změnu a nikoliv o potvrzení dané výpovědi. Výrok prvého soudu není tedy zmatečným pro — Čís. 6789 —
252
rozpor a odvolací soud nemel příčiny jej zrušiti. Postup prvého soudu jest ovšem v jiném směru nesprávným. Nižším soudům bylo ve sporném řízení řešiti rozsudkem jen otázku, zda soudní výpověď žalobcova ze dne 31. července 1926, kterou žalovanému vypověděl v domě č. 26 v Dolním E. najatý byt na čtrnáct dní dne 1. srpna 1926 ku 15. srpnu 1926 s příkazem, že jest povinen vypovězené místnosti vykliditi a nejdéle do 16. srpna 1926 o 12. hodině polední odevzdati — uznává se buď za účinnou anebo za zrušenou (§ 572 c. ř. s.) a v prvém případe, když již v době vynesení rozsudku prvým soudem byla nájemní doba prošlá, vyřknouti zároveň podle §u 573 c. ř. s., kdy najatý předmět má býti odevzdán. Prvý soud měl proto zkoumati výpověď tak, jak byla dána, a dospěl-li k přesvědčení, že žalobce nebyl oprávněn vypověděti nájemní smlouvu na 14 dnů, nýbrž ve lhůtě čtvrtletní, měl rozsudek uznati, že se žalobcova výpověď zrušuje a nikoli, že jest po právu a tedy účinnou, avšak s jinou výpovědní lhůtou. Když přes to tak učinil, octl se v rozporu, ovšem ne sám se sebou (§ 477 čís. 9 c. ř. s.), jak dovolatel mylně míní, nýbrž se zákonem a to v ustanovení §u 572 a 405 c. ř. s., přisoudiv něco, co nebylo navrženo. Nápravy této vady nemohl se však dovolatel v opravném řízení domáhati, ježto by to· vzhledem k tomu, že při správném posouzení věci, jak bylo shora dolíčeno, platí pro sporný nájemní poměr výpovědní lhůta uvedená ve výpovědi žalobcově, mohlo vésti jen k výsledku, že se výpověď uznává za účinnou bez onoho dodatku, což by bylo zřejmě v neprospěch žalovaného. Odvolací soud, jemuž bylo rozhodnouti o odvolání žalovaného, posoudil proto věc správně, když rozsudek prvého soudu potvrdil.

Citace:

Čís. 6788. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 278-280.