Čís. 6712.

Nejde o změnu žaloby ve smyslu §u 235 c. ř. s., žalováno-li původně o plnění a změnil-li žalobce za sporu návrh žalobní v tom směru, by bylo určeno, že mu přísluší žalobní nárok, aniž by byl změněn žalobní důvod.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1927, R I 1182/26.)
Žalobce domáhal se v žalobě na bance B. zaplacení. Ježto však za sporu bylo bance povoleno příročí, změnil žalobní návrh v tom směru, že se určuje, že jest žalobní nárok po právu. Soud prvé stolice změny žaloby nepřipustil, rekursní soud změnu žaloby připustil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. — Čís. 6713 —
109
Důvody:
Původní žalobní prosba zní: »Žalovaná strana banka B,, jest povinna zaplatiti žalobci zažalovaných Kč 76.31946 s 5%ními úroky ode dne 1. července 1923 a útraty sporu do 14 dnů pod exekucí.« Při ústním líčení dne 23. října 1926 rozšířil žalobce tuto žalobní prosbu na 102.393 Kč s 5%ními úroky od 1. července 1923 a útratami, omezil však napotom žalobní nárok při témž ústním líčení na 75.000 Kč a daň z obratu s úroky ode dne žaloby. Po té však prohlásil, že mění vzhledem к příročí žalobní prosbu potud, že navrhuje, by bylo určeno, »přísluší mu žalobní nárok po právu, eventuelně učinil návrh na určení v tomto směru.« Následkem ohrazení se žalované strany proti tomu z důvodu, že jest prý to nepřípustnou změnou žaloby, prohlásil soud usnesení, že se žalobcem navrhovaná změna žaloby nepřipouští, že však se připouští návrh určovací, poněvadž žalobce nevykázal náležitostí §u 228 c. ř. s. Rekursní soud připustil navrženou změnu žaloby z důvodu, že nehrozí ze změny žaloby, když právní důvod žaloby zůstává tentýž, žádné stiženi nebo prodloužení jednání. Dovolací rekurs neprávem proti usnesení rekursního soudu poukazuje k tomu, že prý se zde jedná vlastně o určení skutečnosti a nikoli práva a že není žaloba o určení přípustnou, poněvadž je možnou žaloba o plnění, neboť o těchto podmínkách žaloby určovací by bylo soudu uvažovati až teprve při vynášení rozsudku. V tomto období sporu lze pouze přihlížeti k tomu, zda jsou tu podmínky §u 235 c. ř. s. a dlužno s tohoto hlediska říci toto: Žaloba na plnění a žaloba určovací rozlišují se tím, že tato žádá o soudní výrok o jsoucnosti určitého právního poměru, ona vedle uznání tvrzeného právního poměru — jehož ve výroku rozsudečném není vždy třeba — stanovení povinností z něho pro žalovaného vyplývajících a o soudní příkaz ku splnění těchto povinností (§ 409 c. ř. s.). Žalobní důvod jest v obou případech týž: sporný právní poměr —, v tomto případě poměr mandátní, námezdní, sprostředkovatelský. Návrh na rozsudek odsuzující vyvozuje jen více důsledků z poměru toho nežli žaloba určovací; dožaduje se v poměru k poslednější něčeho více, nikoli něčeho jiného. Neobsahuje tedy přechod od žaloby na plnění k žalobě určovací — po zahájení rozepře — žádné změny žaloby; neboť žalobní prosba se pouze bez změny žalobního důvodu ve věci hlavní obmezuje (§ 235 čís. 4 c. ř. s.). (Viz Kleins Vorlesungen str. 197 a 198). Nebylo proto ku připuštění žalobcova návrhu zapotřebí ani souhlasu žalované strany ani rozhodnutí soudu, neboť k omezení prosby žalobní přísluší žalobci právo v každém období sporu (§ 235 c. ř. s. druhý odstavec a contr, a výklad min. spr. k §u 483 c. ř. s. bod 1).

Citace:

Čís. 6712. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 136-137.