Čís. 6894.

Úmluva před válkou, že jest splátku zapraviti v rakouských zlatých mincích s vyloučením papírových peněz, nepříčí se zákonnému zákazu ani dobrým mravům.
(Rozh. ze dne 10. března 1927, Rv I 1427/26.)
Smlouvou z roku 1907 zavázaly se žalované, že zaplatí žalobci splátku 50000 K v rakouských zlatých mincích s vyloučením papírových peněz. Žalobě o zaplacení 50000 K ve zlatě v ceně 315000 Kč bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Není sporu o tom, že smlouva ze dne 7. června, pokud se týče 1. července 1907 není smlouvou o zápůjčku (§§ 983 až 1001 obč. zák.). Než na tom nezáleží, nýbrž rozhoduje, že žalované se touto smlouvou zavázaly, že poslední splátku 50000 K zaplatí žalobci v rakouských zlatých mincích s vyloučením papírových peněz. Bylo tudíž předmětem — Čís. 6894 —
470
závazku 50.000 K rak. uh. měny ve zlatě, pokud se týče ve zlatých korunách, jak správně usoudili nižší soudové. Samé znění smlouvy nedopouští jiného výkladu a nebylo proto ani třeba, sahati k vykládacímu pravidlu §u 914 obč. zák., ačkoliv pravdou jest, že výklad, jejž smlouvě dávají žalované také ještě v dovolání, že totiž předmětem závazku byly jen peníze rakousko-uherské měny v nominální hodnotě 50000 K a že tudíž žalobce by se musil spokojiti s 50000 K rak., nedal by se nijak uvésti v soulad ani s pravidly poctivých styků. Ale předmětem závazku nebylo ani určité množství zlata, jak dovolání na jiném místě tvrdí, nýbrž určitá suma peněz, totiž 50000 K rak. uh. měny, která ovšem podle smlouvy neměla býti zaplacena v penězích papírových, nýbrž ve zlatých mincích a to ve zlatých mincích měny rakouské, pokud se týče rakousko-uherské. Vymínil-li si žalobce splnění ve zlaté měně a to ve zlaté měně určité, nepřichází v úvahu národohospodářský význam peněz, ale pozbývá i důležitosti místo plnění, najmě když proti případnému přepočítání dluhu ve zlatě na československé koruny nebylo námitek, naopak strany se shodly na klíči 1 : 6-5, aniž při tom žalované učinily si nějaké výhrady. Jde tedy jen ještě o to, zda tak zv. zlatá doložka, t. j. přípověď placení ve zlatě, pokud se týče ve zlatých mincích určité měny nepříčí se dobrým mravům nebo zákonnému zákazu a není-li proto stižena nicotností ve smyslu §u 879 obč. zák., k níž by se po případě hleděti muselo z moci úřední. Že ujednání, o něž jde, nepříčí se dobrým mravům, nevyžaduje bližšího odůvodnění (srovn. sb. n. s. 3636) a samo dovolání na této námitce již netrvá, trvá však na tom, že se doložka příčí zákonnému zákazu, než dovolání nemá pravdu ani zde. Dovolací soud rozhodl a blíže odůvodnil zejména i v rozhodnutí uveřejněném ve sb. n. s. pod čís. 1532, že ze zákonů a nařízení vydaných po převratu ve věcech měny a úpravy valutních poměrů nelze dovozovati, že by plnění ve zlatě bylo v republice Československé zakázáno, a dovolání se proto ve směru tom odkazuje na dotyčné důvody tohoto rozhodnutí. Než zákaz takový neplyne ani z předpisů, k nimž poukazuje dovolání, totiž z výnosu ministerstva financí ze dne 21. května 1848, čís. 1152, schváleného císařským patentem ze dne 2. června 1848, čís. 1157 sb. z. s. a z císařského nařízení ze dne 7. února 1856, čís. 21 ř. zák., neboť přezírá dovolání, že již tento výnos ministerstva financí stanovil, že, přísluší-li placení ve zlatých mincích nebo ve stříbrných mincích cizozemských, může dlužník podle své volby plniti v těchto mincích nebo podle jejich hodnoty v době placení v bankovách, a že císařské nařízení ze dne 7. února 1856, čís. 21 ř. zák. sice obsahuje patrně vzhledem k ustanovení §u 987 obč. zák. zvláštní předpisy ohledně zápůjček, ale jinak až do úplného zrušení vnuceného oběhu ponechává v platnosti ustanovení cís. patentu ze dne 2. června 1848, z čehož patrno, že ani tyto zákony placení ve zlatě nezakazovaly, nýbrž je jen zvlášť upravovaly. Ale také v čl. 86 statutu rakousko-uherské banky později nezměněném (zák. ze dne 27. června 1878, čís. 66 ř. z.) byly vyjmuty ze vnuceného přijetí bankovek za plnou jmenovitou cenu případy, když jest podle zákona nebo závazku někomu platiti v minci — Čís. 6895 —
471
kovové, dále pak stanovil § 18 třetího dílu cís. nař. ze dne 21. září 1899, čís. 176 ř. zák., že závazky založené počínajíc 1. lednem 1900, které mají býti splněny efektivně v druhu mince v § 15 odst. 3 tohoto nařízení nejmenovaném, nebo ve měně cizozemské, jest efektivně splniti v určitém druhu mince nebo v cizozemské měně, a konečně stanoví pro obor práva obchodního čl. 336 obchodního zákonníka zcela všeobecně přípustnost přípovědi plnění efektivního, pokud se týče v určitých mincích. Nepříčí se tedy přípověď placení ve zlatě nijak zákonu, a dalo by se v této příčině к vůli úplnosti odkázati také ještě k §§ 1 a 2 cís. nař. ze dne 20. března 1915, čís. 69 ř. zák. o vyrovnání soukromoprávních peněžních dluhů státu znějících na zlaté mince nebo cizozemskou měnu, které platiti jest v tuzemsku, jež stanoví zvláštní výjimky pro placení státem, čehož by nebylo bývalo zapotřebí, kdyby zákon závazky ve zlatě neuznával vůbec. Není tedy ujednání, o nějž se opírá žaloba, nicotné ani proto, že se příčí zákonnému zákazu, a dlužno je tedy splniti, pokud se tak dosud nestalo.

Citace:

Čís. 6894. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 495-497.