Čís. 6773.

Pokud není zjištěno a rozhodnuto, že se dítko zdržuje mimo otcovu domácnost po právu, trvá toliko povinnost otcova ku výživě naturální. Projevil-li otec souhlas s tím, by se dítko zdržovalo mimo jeho domácnost, jest mu uloží ti výživné v penězích. V tom, že otec nepodnikl soudního zákroku, by mu bylo navráceno dítko, nelze za všech okolností spatřovati projev souhlasu s odnětím dítka. I v tom případě, rozejdou-li se manželé bez rozvodu a rozluky, může soud rozhodnouti, komu mají býti dítky ponechány ve výchově a jak jest upraviti výživu.
(Rozh. ze dne 3. února 1927, R I 1006/26.)
Návrh matky, by manželský otec platil dítěti, jež žije s ní odloučeně, výživné soud prvé stolice zamítl, rekursní soud návrhu vyhověl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. — Čís. 6773 —
214
Důvody:
Stěžovatel napadá rozhodnutí rekursního soudu proto, že není povinen poskytovat dítku výživné v penězích, když se bez vážné příčiny zdržuje mimo jeho domácnost, ježto matka je odvedla, opouštějíc manžela bez vážného důvodu. Tvrdí, že nesouhlasil s jejich odchodem, protože si návratu přál a se ho· domáhal. Zásadně jest manželský otec povinen poskytovati dětem výživu in natura ve své domácnosti (§ 139 a 141 obč. zák.). Tato povinnost otcova nemůže býti pravidelně změněna svémocí třetích osob, ani matky. Ovšem, projevil-li otec souhlas s tím, že dítko zdržuje se mimo jeho domácnost, netrvá na svém právu míti dítko u sebe, živit je ve své domácnosti in natura a není závady, by se mu neuložilo výživné v penězích. Jeho případná obrana, že je ochoten živiti dítko u sebe, může býti v takovém případě míněna nikoli vážně a poctivě a jen na oko. Souhlas lze projeviti ovšem i mlčky (§ 863 obč. zák.), není-li vážných pochybností o souhlasu — a může býti takový souhlas shledán i v tom, že otec nepodnikne soudních kroků, by se návratu dítka domohl. Tu však opomenutí soudního zákroku nemusí býti vždy činem, svědčícím souhlasu s odnětím dítěte, ježto dle okolností mohou otce vésti k nepodniknutí soudních kroků jiné pohnutky — nežli vůle setrvati na právu poskytovati výživu v domácnosti vlastní. Nároku na poskytování výživy od otce dítko ovšem nepozbývá tím, že je z domácnosti jeho odvedeno, ale povinnosti otcovy na poskytování výživy in natura měniti nelze svémocí a pokud není zjištěno a rozhodnuto, že dítko se zdržuje mimo domácnost otcovu po právu, trvá toliko povinnost к výživě naturální. Soud poručenský je však povinen učiniti potřebná opatření na ochranu nezletilého dítka, jež požívá zvláštní ochrany zákona (§ 21 obč. zák.). To plyne z více ustanovení občanského zákonníka. Tak § 105 předpisuje, že soud je povinen při dobrovolném rozvodu starati se o dítky. Rovněž podle §u 117 má soud při rozluce vyměřiti v rozhodnutí o ní i dítkám zatímní výživné. Dle §u 142 má soud rozhodnouti, kdo z manželů již rozvedených nebo rozloučených má dítky vychovávati v prvé řadě s ohledem na zájmy dítka, pak teprv povolání, osobnosti a vlastnosti manželů a příčin rozvodu neb rozluky. Zákon ovšem výslovně neupravuje, jak si má soud počínati ohledně výživy dítka, když manželé bez rozvodu a rozluky se rozejdou. Ale zásada o zájmu dítka musí i zde rozhodovati podle pravidel vyslovených v citovaných ustanoveních zákona. I tu je na soudě poručenském (opatrovnickém), by hájil zájmů dítka, jež jsou pod zvláštní ochranou zákona, a proto může i tu rozhodnouti, komu dítky mají býti ve výchově ponechány a jak výživu upraviti, dle obdoby §u 142 obč. zák. Velí-li zájem dítka, by, zůstalo u matky a svěří-lí jí soud výchovu, pak nelze říci, že dítko zdržuje se mimo domácnost otcovu proti právu, bezdůvodně a že otec není povinen, poskytovati výživné v penězích. Jeho zásadní povinnost k výživě in natura není bezprávně měněna. V projednávaném případě pokládá prvý soud za to, že není vážného důvodu, by matka s dítkem se zdržovala mimo otcovu domácnost; rekursní soud sice tomu též přisvědčuje, ale uložil přes to placení výživného v penězích proto, že otec nepodnikl soudních kroků, by návrat dítka vymohl a tím pro- — Čís. 6774 —
215
jevil souhlas s tím, že u něho živeno není a že je v zájmu dítka, by bylo u matky. Ale v těchto směrech nelze rekursnímu soudu přisvědčiti. Nelze v tomto případe říci, že dítko nezdržuje se mimo otcovskou domácnost proti vůli otcově a že on s tím projevil souhlas. Souhlas otcův, vyvozovaný jen z toho, že nepodnikl soudních kroků proti manželce, aby se ona a dítko vrátily k němu, není v tomto případě nepochybný (§ 863 obč. zák.). Vždyť manželka odešla od otce a odňala mu dítko svémocně, bez vážného důvodu je má u sebe, otec si návrat přál, on se ucházel, ovšem marně. Nelze pokládati za souhlas jeho, když za těchto okolností nezačal spory s matkou, jež při jeho nezámožnosti by snad byly nad jeho síly a poměr k matce zhoršily a setrval jen na mimosoudních výzvách. Ani tomu nelze přisvědčiti, že je v zájmu dítka, by zůstalo u matky. Matka nemá přednějšího práva na dítko, nevelí-li zájem dítka, by bylo v její výchově. Ale je přece v zájmu dítka, by se spory mezi manžely uklidnily, matka, opustivší otce bez vážné příčiny, se k němu vrátila a dítko se otci neodcizovalo; když pak může i bez návratu matky v domácnosti otcově mu býti poskytnuta řádná a pečlivá výchova, jak plyne ze šetření, tu zájem dítka již tříletého nevelí, by zůstalo u matky, bezdůvodně se zdráhající, vrátiti se k manželi. Jinak by se podporoval rozkol manželský. Není tedy zákonného důvodu, aby otec výživné platil v penězích a dítko bylo vychováno mimo jeho domácnost, v níž o ně může býti dobře postaráno.

Citace:

Čís. 6773. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 241-243.