Čís. 6986.

Vyrovnací řád.
K okolnostem §u 10 (1) vyr. řádu dlužno přihlížeti z úřadu.
Po zahájení vyrovnacího řízení nelze nabýti pro pohledávku za dlužníkem soudcovského práva zástavního ani práva na uspokojení na věcech jemu náležejících až do doby, dokud vyrovnací řízeni nebylo právoplatně skončeno nebo zastaveno. Vyrovnací dlužník musí dodržet» vyrovnání, bylo-li již pravoplatně potvrzeno, bez ohledu na to, že vyrovnací řízení nebylo ještě formálně prohlášeno za skončené. Nedodržel-li — Čís. 6986 —
691
dlužník vyrovnání, nastávají účinky §u 57 vyr. ř. a čl. III. nov. čís. 99/1923 a lze nabýti pro pohledávku za dlužníkem soudcovského práva zástavního nebo práva na uspokojení na věcech jemu náležejících, třebas vyrovnací řízení nebylo dosud právoplatně prohlášeno za skončené.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1927, R II 58/27.)
Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Podle spisů, na jichž základě byla exekuce povolena, bylo proti povinné firmě a jejím společníkům usnesením ze dne 16. listopadu 1925 zavedeno vyrovnací řízení, k čemuž bylo při povolení exekuce přihlížeti. Návrhu exekučnímu nebylo vyhověti, protože podle samé exekuční žádosti nebylo toto řízení ještě skončeno výrokem soudním, což vyplývá ostatně také ze záznamu vyrovnacího komisaře.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Tvrdí se, že povinná strana podala rekurs proti povolení exekuce, ačkoliv bylo s jejím souhlasem dne 20. listopadu 1926 navrženo zrušení exekuce, a že tudíž rekursní soud rozhodl o této stížnosti, jakkoliv již exekuce byla zrušena, takže v čase rozhodnutí již právně nepozůstávalo vůbec usnesení, proti kterémuž směřovala stížnost. Avšak dovolací rekurs jest po této stránce bezdůvodným, neboť při povolení exekuce rozhoduje toliko stav z té doby (§ 7 ex. ř.). Rekursní soud přezkoumává tedy otázku, byla-li exekuce právem povolena či nikoli, podle tohoto stavu, a okolnost, tvrzená až v dovolacím rekursu, že exekuce byla dne 20. listopadu 1926 zrušena, jest nepřípustnou novotou. Dále se uvádí, že soud, jenž povolil exekuci, zkoumá prostě, zda jsou tu podmínky povolení exekuce, a že jest věcí exekučního soudu, zda nemá odmítnouti výkon exekuce proto, že vyrovnací řízení není posud skončeno, takže soud procesní, jenž není zároveň exekučním soudem, musil exekuci povoliti, vyhovuje-li návrh jinak zákonu. Ale i tu jest dovolací rekurs na omylu. K okolnostem §u 10 (1) vyr. řádu dlužno přihlížeti z moci úřadu, protože toto zákonné ustanovení jest velícím předpisem. Ale dovolací rekurs jest oprávněn z třetího uplatněného důvodu. V exekuční žádosti tvrdila vymáhající věřitelka, že má vykonatelný rozsudek krajského soudu ze dne 3. ledna 1926, podle něhož má jí zaplatiti povinná strana rukou nerozdílnou 14186 Kč s přísl., že podle spisů téhož krajského soudu konalo se vyrovnání o jmění protokolované firmy Tomáš N. i obou veřejných společníků, jež bylo potvrzeno pravoplatným usnesením ze dne 25. června 1926, podle něhož měli věřitelé obdržeti 50% kvóty v pěti lhůtách, z nichž první ve výši 11% dospívala dne 1. října 1926, že však povinná strana zaplatila dne 11. října 1926 1630 Kč, ačkoli kvóta činila 1650 Kč, takže placení bylo opožděné a neúplné, následkem čehož nastalo obživnutí původní pohledávky, a navrhla proto vymáhající věřitelka exekuci pro zbývajících 12556 Kč s přísl. Vymáhající věřitelka se
44* — Čís. 6987 —
692
tedy dovolávala ustanovení §u 57 vyr. ř. a čl. III. nov. čís. 99/1923 a jest zřejmo, že, majíc již po ruce exekuční titul, mohla zažádati o exekuci k vydobytí původní zbytkové pohledávky. Rekursní soud, přihlížeje k úřednímu záznamu ve spise ze dne 17. ledna 1927, poukazuje na to, že vyrovnací řízení ještě není skončeno soudním výrokem. Podle §u 10 (1) vyr. řádu nemůže ovšem po zahájení řízení nabyto býti pro pohledávku za dlužníkem soudcovského práva zástavního ani práva na uspokojení na věcech jemu náležejících a to zajisté až do té doby, pokud vyrovnací řízení nebylo pravoplatně skončeno nebo zastaveno (§§ 55 a 56, vyr. ř., srov. též rozh. č. 2235 a 4642 sb. n. s.). Avšak podle onoho úředního záznamu jest potvrzení vyrovnání již pravoplatným a jen formální skončení vyrovnacího řízení nebylo prý dosud možným. Avšak usnesení podle §u 55 vyr. řádu předpokládá již pravoplatně potvrzené vyrovnání, jehož opětné přezkoumávání není již dovoleno, netvoří tedy pravoplatnosti vyrovnání, nýbrž usnesení podle §u 49 vyr. ř., když nabylo právní moci, činí uzavřené vyrovnání právně účinným (rozh. čís. 5639 a 6071). Vyrovnací dlužník musí tedy dodržeti vyrovnání, bylo-li již pravoplatně potvrzeno, bez ohledu na to, že vyrovnací řízení nebylo ještě formálně prohlášeno za skončené. Nedodržel-li však vyrovnání včas a úplně, nastávají účinky § 57 vyr. ř. a čl. III. nov. Povinná strana v rekursu proti povolení exekuce uváděla toliko, že exekuce neměla býti podle § 10 vyr. řádu povolena, poněvadž vyrovnací řízení dosud nebylo pravoplatně prohlášeno za skončené. Tvrzení toto mělo by význam, kdyby mezitím nebyly již nastaly účinky podle § 57 vyr. ř. a čl. III. nov. Proti podstatnému tvrzení v exekuční žádosti o nesplnění pravoplatného vyrovnání a obživnutí původní zbytkové pohledávky se povinná strana nebránila. Dovolací rekurs jest tedy po této stránce odůvodněn a bylo mu vyhověti.

Citace:

Čís. 6986. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 716-718.